V Jeruzalémě prý býval uložen vzácný drahokam, o němž se vyprávělo, že jej archanděl Michael vyrazil z Luciferovy koruny, když jej v dávném zápasu svrhl s nebes. Na dvoře krále Šalamouna pak byla z tohoto kamene vyrobena číše, kterou později použil Kristus při poslední večeři a do níž byla zachycena jeho krev na Golgotě. Tajemný svatý grál. S touto podivuhodnou nádobou se setkali i apoštolové Slovanů, svatí Cyril a Metoděj.

Oba bratři byli osobnostmi výjimečných kvalit. Konstantin, známější pod řeholním jménem Cyril, patřil k největším vzdělancům Evropy. U byzantského dvora v tehdejší Konstantinopoli se jako filosof a znalec jazyků těšil mimořádné úctě. Císař jej proto pověřoval různými diplomatickými úkoly a misiemi. Na rozdíl od Cyrila vynikal jeho bratr Metoděj především organizačními schopnostmi, které uplatnil v armádě a statní správě. Pod Cyrilovým vlivem se ale i on vzdal světské kariéry a věnoval se duchovnímu životu. Během společné misijní cesty k národu Chazarů podnikli bratři „archeologické“ pátrání po ostatcích jednoho z prvních papežů, mučedníka svatého Klimenta, zavražděného na Krymu v dobách římského pronásledování křesťanů. Uvázali mu na krk těžkou lodní kotvu a uvrhli jej na místo pravidelně zaplavované mořským přílivem. Cyril s Metodějem skutečně na jednom ostrůvku u mořského pobřeží vykopali z písku kostru muže, která měla na krku železný řetěz s mohutnou kotvou.

             Apoštolové Slovanů, svatí Cyril a Metoděj, se setkali s tajemným svatým grálem
 

Motivem pátrání byla starobylá křesťanská úcta k relikviím, tedy k tělesným ostatkům osob považovaných za svaté, nebo k jiným hmotným památkám na ně. Patří sem například trny z Kristovy trnové koruny, z nichž čtyři se nacházejí i v Čechách, údajné pozůstatky dřeva z Kristova kříže, tzv. Turínské plátno, do něhož byl prý Kristus zabalen, když byl kladen do hrobu, a mnoho dalších podobných předmětů. Zájem o křesťanské starožitnosti, spojený s mimořádnými jazykovými znalostmi, byl také příčinou, proč byl Cyril rok před svým odchodem na Moravu pověřen správou památné knihovny při chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli. A právě tam se setkal se svatým grálem, jak v závěru článku doložíme.

Ale – co vlastně je svatý grál? Mělo jít o nádobu, z níž Kristus pil s učedníky víno při poslední večeři a do níž byla následující den zachycena jeho vlastní krev, když zemřel na kříži. Tato nádoba byla uchovávána prvními křesťany a posléze odvezena do Evropy. Podle jedné z verzí přivezli grál na Západ svatý Petr s apoštolem Markem, podle jiné to byl Josef z Arimatie a rodina Máří Magdaleny.

Historie ryby

Grál prý byl uložen v italském Janově. Při pronásledování křesťanů za císaře Valeriána byl zatčen jáhen, tedy nižší duchovní, jménem Laurencius, česky Vavřinec. Byl drasticky mučen, aby vydal ukryté křesťanské poklady, mezi nimi i grál. Nic neprozradil a vzácná nádoba zůstala ukryta. Později s ní byla ztotožňována zelená číše z egyptského skla, uložená v janovské bazilice San Lorenzo. Podle jiné verze však Vavřinec odeslal grál k příbuzným do Španěl. Má jít o achátovou nádobu uloženou v katedrále Santo Caliz ve Valencii. Ve 13. století vznikaly o grálu veršované romány. Prvním z nich byl nedokončený spis francouzského básníka Chrétiena de Troyes, nazvaný Perseval, ve kterém tradice o Kristově kalichu splynula s bájemi o králi Artušovi a rytířích kruhového stolu. Právě v tomto díle bylo poprvé použito označení grál. Jde o slovo keltského původu označující mísu pro servírování ryb. Ryba, řecky ichthys, byla v křesťanské symbolice jedním ze znamení Spasitele, protože první písmena tohoto řeckého slova byla monogramem Kristovým (I a Ch = Jesus Christos). V románu se proto na grálu nepodávají fyzické ryby, ale mešní chléb, řecky hostie čili oběť. To připomíná další památku, liturgický talíř známý jako Paténe de serpentin, který se nachází v pařížském Louvre. Talíř je zhotoven z drahého tmavozeleného kamene vykládaného zlatými vyobrazeními ryb.

                                   Josef z Arimatie zachytává Kristovu krev do kalicha

Kratér, nebo kráter?

Jiným kandidátem na ztotožnění s grálem je achátové mísidlo na víno, tzv. kratér, uložený ve sbírkách vídeňského Hofburgu. Na jeho dně se prý v minulosti objevoval a zase mizel nápis v neznámém písmu. Kratér znamená mísu, a souvisí se slovem kráter, označujícím prohlubeň, vzniklou například při dopadu meteoritu. Někteří literáti a esoterici v této souvislosti zmiňují starou legendu o drahokamu, který archanděl Michael vyrazil z koruny Luciferovy a který dopadl na zem, kde z něj byl vyroben grál. Připomínají přitom tvar české kotliny a její geologickou minulost, a obrazně popisují oblast Čech jako otisk hvězdného drahokamu - grálu v krajině. Všechny nádoby, které byly se svatým grálem spojovány, s výjimkou skleněné janovské číše, byly zhotoveny ze vzácných druhů kamene. Takový materiál uvádějí i literární následovníci Chrétiena de Troyes, mezi nimi francouzský kněz Robert de Boron, který poprvé grál výslovně označil za kamenný kalich. Pod vlivem této literatury si mnozí evropští monarchové nechávali zhotovovat kopie svatého grálu. Také císař a český král Karel IV. si nechal vyrobit onyxovou číši, která je dnes chována v pokladu Svatovítského chrámu v Praze. V případě těchto kopií se vlastně jednalo o ikony vzácné památky, podobně jako když se na samostatných obrazech malovaly relikvie spojované s Kristovým ukřižováním, tedy trnová koruna, kopí, hřeby a další. S takovými vyobrazeními se u nás setkáváme například v rukopise zvaném Pasionál abatyše Kunhuty z první poloviny 14. století. Mezi těmito obrazy ostatně najdeme také kalich, jako symbol kalicha hořkosti zmiňovaného Kristem během modlitby v Getsemanské zahradě, a současně připomínku mešní oběti.

Longinovo kopí

Uvedené tradice a literární díla nám však mohou říci jen málo o identifikaci a skutečných osudech grálu. Jisté vodítko nicméně podávají jejich popisy grálového obřadu, jemuž jsou někteří z románových hrdinů přítomni. V líčení Chrétiena de Troyes se objevuje jako jedna z rekvizit obřadu také podivuhodné krvácející kopí:

Zatímco sem tam rozmlouvají,

boční dveře se otvírají,

a mladé páže vstupuje,

s ním bílé kopí tady je,

on za střed ratiště ho nese,

a v záři svic hned zaleskne se.

Šlo o památné kopí římského důstojníka Longina. Zbraň, která kdysi probodla Kristovo srdce. S touto zbraní bylo ztotožňováno kopí, které se za časů Karla IV. nacházelo s ostatními říšskými svátostinami v Čechách, nejprve v Praze a pak na hradě Karlštejně.

Tomuto kopí byla připisována zázračná moc a tradovalo se, že kdo je jeho vlastníkem a je srozuměn s jeho mocí, má ve svých rukou osudy světa, ať k jeho dobru či zlu. V 19. století bylo uloženo v pokladnici vídeňského Hofburgu. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 se však kopí zmocnil osobně Adolf Hitler. V dubnu 1945 jej objevila u Norimberka americká Pattonova armáda a kopí se navrátilo zpět do Vídně. Podle některých badatelů však jde o falsifikát, zázračná zbraň prý bylo odvezena do Spojených států. Co ale o zázračném kopí vypráví biblické a legendární tradice: Když římští vojáci Ježíše ukřižovali, chtěli mu, jak bylo zvykem, zlámat holenní kosti, aby urychlili odsouzencovu smrt. Když ale vojáci přistoupili blíž k Ježíšovi, zdál se jim už mrtvý, nezdržovali se proto lámáním jeho nohou, pouze mu jeden z nich, Longinus, pro jistotu probodl kopím bok. Mimoděk tak naplnili starozákonní proroctví, že Spasiteli nebude zlomena žádná kost v těle. Středověký spis Legenda Aurea vypravuje, že při probodení Kristova těla vytryskly proudy krve a vody a zasáhly Longinovy od mládí slabé oči, které se pak zcela uzdravily. Pod vlivem tohoto zážitku se Longinus stal horlivým křesťanem. Kopí, posvěcené Kristovou krví, získalo léčivou moc a bylo uchováváno Longinovými dědici. Ve středověkých románech dotekem Longinova kopí zbožný rytíř Galahad uzdravil nemoc bájného Krále Rybáře. Kopí bylo ve druhé půlce 14. století v držení Karla IV. Ten jej nechal spolu s dalšími relikviemi vždy o velikonočních svátcích vystavovat ve speciální kapli Božího Těla a Krve na dnešním Karlově náměstí v Praze.

                                           Longinovo kopí v Císařské klenotnici ve Vídni

Probodený beránek

Podle apokryfní tradice při snímání Kristova těla z kříže dbali jeho blízcí v duchu židovských pietních zvyklostí, aby nedošlo ke znesvěcení prolité krve. Proto Josef z Arimatie zachytil Kristovu krev do kalicha. Shodou okolností šlo o tutéž nádobu, ze které Kristus před svým zatčením pil s učedníky víno při poslední večeři. Symbol kalicha, kopí i další motivy v obřadu grálu, mají výrazně alegorický význam a mohou poukazovat ke světu východní byzantské mše. Zatímco v západním obřadu se při mši láme nekvašený chléb v podobě okrouhlých hostií, východní křesťané používají při své bohoslužbě bochníček chleba kvašeného, tzv. prosfory, který kněz před mší specifickým způsobem připravuje. Ke krájení tohoto mešního chleba používá nástroj, který je zmenšeninou Longinova kopí. Vyřízne z bochníčku středovou část, která se nazývá beránek, staroslověnsky ahnec (čili jehňátko), a za recitace textů proroka Izajáše symbolickým kopím chléb probodne. Poté požehná víno a vodu a cituje slova apoštola Jana: „Ten, kdo to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé!“ To odkazuje na probodení Krista na kříži a celý obřad pak na ukřižování, stejně jako obřad mše západní. Podle Nového zákona tento obřad ustanovil před svým zatčením sám Kristus:

„Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: Vezměte, toto jest mé tělo. Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé. Amen, pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Božím království.“

(Evangelium podle sv. Marka)

                                      Grál je nerozlučně spojen s artušovskou legendou

Největší dobrodružství středověku

Do symbolu grálu si ale mnozí středověcí autoři promítali další představy a v grálské tradici splynuly pohanské báje o nádobách nesmrtelnosti s křesťanskými legendami. Podle některých románů mohl grál dokonce nabývat různých podob, mohl být kalichem, ale také knihou či oltářem. Německý básník třináctého století Wolfram von Eschenbach jej popisuje jako vzácný kámen obdařený divotvornými vlastnostmi:

Ano, dík tomu kameni

nestárne žádné stvoření,

žádný úd, pravím, žádný sval,

a má ten kámen jméno grál.

Zvláštní poetika, která grál obestírá, přitahuje romantické umělce, od Richarda Wagnera až po Stevena Spielberga, ale také okultisty, svérázné proroky i senzacechtivé podvodníky.  A charakter grálu se opět mění podle vkusu vykladačů. Vidíme grál jako tajemství gnostiků či templářů, jako symbol rasově čisté krve v pojetí nacistů, ufonský stroj na výrobu nebeské many nebo „šifru“ údajné Kristovy pokrevní linie v podání knih Dana Browna. Se symbolem grálu pracuje několik neortodoxních náboženských společností, ale nachází své místo také v dílech významných psychologů, především Karla Gustava Junga a jeho žáků.

Vraťme se však ke kalichu, kterého používal Kristus. Mohla se tato relikvie skutečně zachovat? Hledání svatého grálu bylo největším dobrodružstvím středověkých románů, ale i neodolatelnou výzvou pro řadu novodobých badatelů, kteří s jeho nalezením spojovali své životní touhy a naděje. Pozorní čtenáři grálských románů ovšem vědí, že k této záhadné relikvii bylo vždy třeba přistupovat s bázní:

„Nevcházej, neboť to ti pro veliké hříchy není dovoleno! Vejdeš-li přesto, budeš toho litovat!“ On však přece vstoupil a přiblížil se ke stříbrnému stolu, na kterém spočíval grál. V tu chvíli byl jakousi nehmotnou silou sražen na zem o nemohl se ani pohnout. To proto, že vstoupil do jasu grálu jsa nečistý.“

                Po svatém grálu pátral ve službách třetí říše i německý archeolog Otto Rahn

Přesto byli mnozí hledači odhodláni zmocnit se grálu stůj co stůj. Jedním z nich byl v minulém století i německý archeolog Otto Rahn. V roce 1934 se stal členem nacistické společnosti Ahnenerbe SS a získal pro svůj výzkum podporu samotného Hitlera. Svatý grál, jak se zdá, neobjevil, a pokud ano, osobní štěstí mu nepřinesl. V roce 1939 záhadně zahynul v Tyrolských horách. Rahn se domníval, že grál byl ve středověku majetkem sekty katarů, která se ve třináctém století těšila mimořádnému vlivu v kraji Languedoc na jihozápadě dnešní Francie. Stopy Kristova kalicha, kamenné nádoby z časů krále Šalamouna, však, jak už víme, vedou spíše na Východ, do konstantinopolského chrámu Hagia Sofia.

Svatý grál a svatý Cyril

Zásadním svědectvím o tom je právě zmínka ve staroslověnském životopise sv. Cyrila.  Jde o nejstarší a nejkonkrétnější zprávu o existenci svatého grálu v kontextu celé světové literatury: „Jest pak v chrámu Hagia Sophia (haja sofija) pohár z drahokamu, dílo Šalamounovo, na němž jsou napsány verše písmem hebrejským a samaritánským, jichž nemohl nikdo přečíst ani vyložit. Filozof-Cyril jej však vzal a verše přečetl a vyložil. První verš zněl:

Číše má, číše má,

prorokuj, dokud takto je hvězda.

Buď nápojem Pánu,

Prvorozenci bdícímu v noci!

Druhý verš:

Pánu na okoušení

vytvořena ze kmene jiného.

Pij a zpij se veselím

a vzkřikni Aleluja!

A konečně, třetí verš:

Hle, kníže! I uzří všechen sbor slávu jeho

a král David uprostřed nich.“

Bylo to proroctví o Kristu i o budoucí misii obou bratří u Slovanů na Velké Moravě.

       Pro středověké křesťanstvo byl grál nezpochybnitelným symbolem úcty k eucharistii

Tělo a Krev

Pro středověké křesťanstvo byl grál nezpochybnitelným symbolem úcty k Eucharistii, tedy ke chlebu a vínu, jež jsou v obřadu mše svaté, opakováním slov z poslední večeře, proměňovány v Tělo a Krev Kristovu. Vliv na růst této úcty měla událost, k níž došlo kolem roku 700 v italské obci Lanciano. V tamním kostele svatého Longina na sebe při mši vzala chlebová hostie podobu skutečného lidského masa a v kalichu se místo vína objevila krev. Obojí se uchovalo dodnes. Moderní průzkum potvrdil, že skutečně jde o maso lidské, část srdečního svalu, a lidskou krev shodné skupiny AB a je zajímavé, že stejnou skupinu vykazují i krvavé skvrny na známé relikvii Turínského plátna. Následkem zpráv o zázraku v Lancianu a dalších podobných jevech ustanovil papež Urban VI. církevní svátek Božího těla.

Není divu, že v téže době vznikají první rytířské příběhy o svatém grálu a na různých místech se objevují posvátné nádoby, jež jsou s ním identifikovány. Brzy také vznikají dohady, zda je pravým grálem kalich z Valencie, z Janova či odjinud. To však není podstatné. Pravým svatým grálem je totiž každý mešní kalich – zpřítomnění Věčnosti mezi námi!

Článek vyšel v měsíčníku MY 7/2020, který si můžete výhodně předplatit zde, případně zakoupit jeho digitální verzi (a podpořit tím jeho další tvorbu v nelehké době) zde.