Pro naše účely vynechejme cenzuru zřetele mravnostního“. Ne snad, že by byla nezajímavá a bylo by jí v dějinách málo, avšak poněkud by nás odváděla od podstaty této úvahy. Setrváme tedy výlučně u cenzury rozmanitých obsahů, kulturních či mediálních, s cílem restrikce nežádoucích projevů politického charakteru.

To je konec konců už od časů barokního rozvoje této disciplíny v lůně římskokatolické církve převážný smysl a důvod existence cenzury. Už v roce 1559 vydala církev průlomový Index librorum prohibitorum (Seznam zakázaných knih), který oficiálně platil až do roku 1966. Šlo o seznam publikací, které katolická církev věřícím zakazovala číst. Jednalo se o spisy, které údajně mohly poškodit víru nebo mravy věřících, tedy o publikace amorální a o knihy odporující katolické věrouce a mravouce. Zde se sice ještě operuje slovem morálka, ale toto slovo mělo pro katolickou vrchnost význam především politický: vládla totiž pomocí morálních imperativů. Ovládala mysl a duši věřícího skrze sugerování představy ďábla jako ztělesnění amorálnosti. Nešlo tedy primárně o mravnost jako takovou, nýbrž jako o náhradní beranidlo k dosažení poslušnosti jednotlivce.

Za všech časů je pro cenzuru typické i to, že je náhradou za diskusi, polemiku, argumentaci. K cenzuře jako k formě vrchnostenského násilí se uchyluje mocenská elita, která nedokáže přesvědčit o svých idejích, o svých politických praktikách a o své perspektivnosti a užitečnosti pro většinu obyvatel, a proto se přestává zdržovat dokazováním svých kvalit a nahrazuje je prostým diktaturním systémem návodů, příkazů a zákazů, z nichž cenzura je tím, který se uplatňuje právě ve světě idejí jakožto předpokoji politické a vůbec společenské praxe.
Po léta jsme si namlouvali, že cenzura je pojem minulosti a po roce 1989 u nás panuje opět bezbřehé, nadto Ústavou posvěcené právo získávat a šířit informace svobodně všemi cestami a též právo zastávat názory a postoje, protože jen z toho je budována pluralitní demokratická společnost. Poslední měsíce a vlastně už i roky nás přesvědčují o tom, že platí text písně Jarka Nohavici: „Zrozen v komunismu, umřu v komunismu“.

Naše svobody, zejména ta svoboda myšlení, smýšlení, slova a jeho šíření, jsou okrajovány, ti, kdo myslí jinak než domnělá, avšak jen svrchu oktrojovaná „většina“, jsou ostrakizování, odsuzování, nálepkováni, vyhazováni z veřejného prostoru. Dlouhodobě to vidíme na redakční politice zejména České televize, ale v poslední době se k cenzurní novopraxi přidávají soukromé firmy typu Facebooku, Googlu či You Tube. Z těchto sociálních platforem jsou vyhazovány příspěvky, mizí nahrávky a sdělení, účty nežádoucích osob jsou zastavovány nebo gumovány. Nikdo mi nevymluví, že informační izolace Tomia Okamury nemá žádnou spojitost s nadcházejícími krajskými a doplňovacími senátními volbami.

České Ministerstvo vnitra se sešlo s vysokými představiteli Facebooku už v únoru 2017 a nijak se přitom netajilo, že se mu jedná zejména o tehdy připravované parlamentní volby. V praxi by to podle představ vnitra mohlo chodit následovně: uživatelé Facebooku upozorní na příspěvek, který podle nich obsahuje dezinformace. Sociální síť pak podezřelou zprávu pošle do nezávislého centra, které informace vyhodnotí. Když prověřování ukáže, že informace není pravdivá, Facebook ji označí tak, aby bylo zřejmé, že zpráva neobsahuje pravdivé informace. (Dnešní praxe už je tak daleko, že už se neupozorňuje, ale rovnou maže.)

To je velice nebezpečné, zejména když už dnes víme, že z dříve plánovaných teorií vzešla dnešní každodenní praxe. Nějací „hodnotitelé“ kdesi sedí a posuzují „pravdivost“, rozuměj konformitu toho či onoho jedince a jeho výroků na sociálních sítích, a podle výsledku vyhodnocení je s ním zacházeno. Jak už víme, tyto technologie – informační i mocenské – dokážou dotyčného zcela exkomunikovat. Pak se přidají tzv. liberální média a dají tomu ten správný propagandistický kabát. Těžko to celé pak nazvat jinak, než cenzurou.

Přitom existují mezinárodní i naše vlastní dokumenty, které cokoli podobného cenzuře zcela zakazují. Zásady nedotknutelnosti svobody slova jsou obsažena v článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv OSN z roku 1948, který říká: Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.

Rozšířenou definici uvedené svobody přinesl Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, OSN: New York, 19. 12. 1966, v ČSSR byl vyhlášen až o deset let později jakožto vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976 pod č. 120/1976 Sb: Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky. Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoli jinými prostředky podle vlastní volby.

S tím ovšem nezbytně souvisí druhá strana mince: svoboda slova přináší odpovědnost toho, jenž je šíří, vyžaduje ji, je to conditio sine qua non. V tom smyslu také hovoří Deklarace principů novinářského chování, kterou přijal druhý světový kongres Mezinárodní federace novinářů, konaný v Bordeaux (Francie) ve dnech 25. – 28. dubna 1954:

Respektování pravdy a práva veřejnosti na pravdu je první povinností novináře. Při plnění této povinnosti budou novináři vždycky hájit principy svobody při čestném sbírání a vydávání zpráv.

O tom, jakými parametry se přitom tato práce má řídit, hovoří například Etický kodex Syndikátu novinářů ČR. Povinnosti novináře jsou zde definovány mj. takto:

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)