Poslanecká sněmovna minulý týden projednávala na mimořádné schůzi balíček tzv. vodních zákonů. Jedná se o zákony související se suchem, vztahy k pozemkům a zadržováním vody v krajině.

Sucho a nedostatek vody je a zřejmě bude v budoucnu palčivým tématem a vláda situaci neřeší. Vláda by měla vyslyšet odborníky, připravit analýzu stavu, návrhy řešení a ty pak realizovat.

Řešení je více, především na maximum zalesňovat, změnit skladbu lesů, tím stabilizovat klima a zadržet vodu v krajině místo toho, aby bez užitku odtekla z České republiky. Smysluplné jsou také projekty na zlepšení stavu orné půdy, konkrétně ve prospěch zvýšení výšky tzv. ornice (tedy úrodné vrstvy půdy). Budování dalších velkých přehrad je diskutabilní z toho důvodu, že v nich sice vodu zadržíme, ale zároveň v nich probíhá obrovské, až marnotratné, vypařování vody. Lepší je více menších kaskádovitých přehrad, meandrů, mokřadů a vodních děl, než stavět nějaká megalomanská vodní díla.

Co je ale třeba odmítnout, je přehnaný program na boj se suchem a klimatickými změnami na úrovni EU zvaný „Green Deal”. Ten spíš připomíná novodobé náboženství a mohl by nás ekonomicky zruinovat. Vše k tomu ale směřuje. Z EU vytrvale prosazovaná "nulová uhlíková stopa" jako novodobá mantra, přitom EU se ale podílí na celkových emisích CO2 pouhými 8%. Za hlavní znečišťovatele lze přitom označit USA, Rusko a Indii. Tomuto ještě přitakávají pirátští sluníčkáři a různí další aktivisté (za mlada jsme jím říkali chuligáni) za chorých mediálních výlevů nedostudované Grety.   

Veškeré přírodní zdroje (včetně vody) jsou ale v majetku státu, který je dává do užívání za podmínek určených zákonem. Voda je strategická surovina a její význam poroste. Není udržitelný stav, kdy si ji velká část měst a obcí nechala v minulosti různými politickými subjekty v rámci divoké privatizace devadesátých let ukrást a přeprodat do rukou zahraničních vlastníků, přičemž velmi často za skandálních podmínek.

Takhle se stalo, že na spoustě míst České republiky došlo ke změně vlastnictví rozvodů vody. Tedy ta část, která přináší peníze (komu občané posílají peníze na účet), patří zahraniční firmě (často je to třeba francouzská společnost Veolia, resp. jí vlastněná společnost), ale když je problém, má náklady na jeho vyřešení zaplatit obec ze svého rozpočtu. To bývá buď rozdělením bývalých podniků vodovodů a kanalizací na dvě společnosti nebo jiným nevýhodným nastavením smluv. Přitom obvykle to bylo předem prezentováno jako vstup zahraničního investora, který do zchátralých rozvodů vody zainvestuje, ale ve skutečnosti mají pouze zisk, který odvádí svým matkám do zahraničí, a nám tady problém zůstal.

Takže třeba v Libereckém kraji je nejdražší voda v naší zemi. V Semilech zaplatíte za 1000 litrů vodného a stočného více než 105,- Kč, zatímco třeba v Klatovech pouze 71,70 Kč. Ostatní bývalé okresy bývalého Severočeského kraje na Ústecku a Liberecku na tom nejsou lépe.

Názory, že 65 % vodohospodářského majetku je dnes daleko za svou životností a na jeho celkovou obnovu by bylo za současného tempa obnovy zapotřebí více než 100 let neobstojí, protože situace je téměř ve všech krajích stejná anebo podobná a přesto se ceny za vodné a stočné v jednotlivých částech republiky zásadně liší. Cena vody mezi léty 1989 a 2019 vzrostla více než stonásobně,  ale spotřeba vody mezi stejným obdobím paradoxně klesla na polovinu. Co tedy tvoří cenu vody? Cenu vody tvoří cena za vodu jako takovou, což je řádově 35%, ale zbytek ceny tedy přibližně 65% připadá na stočné.Významná část z ceny vody cca 35 % jde vlastníkovi na obnovu majetku, 40 % jde na provoz a 25 % si z ceny vody bere stát ve formě celé řady poplatků a DPH, aniž by se tyto prostředky někdy prokazatelně vrátily zpět do vodohospodářství. Takže to v konečném důsledku musí zaplatit odběratelé - občané.

Nebo například v Praze existují dva oddělené subjekty: Pražská vodohospodářská společnost, tu vlastní Praha, a Pražské vodovody a kanalizace (PVK), ta provozuje vodovody v Praze a je 100% vlastněna francouzskou společností Veolia. O smlouvě mezi nimi už i radní hl. města Prahy veřejně říkali, že je pro město nevýhodná, nebyla uzavřená v souladu s tehdy platným koncesním zákonem a chystali se ji změnit. Nakonec se to udělalo jinak a Pražská vodohospodářská společnost vlastněná hlavním městem získala v září 2018 49% akcií PVK a do jejího vedení dosadili také své zástupce. Je to jedna z možných cest, druhou cestou je právě ta změna smluv, aby na tom obce finančně netratily a mohly svým obyvatelům zajistit co nejlepší služby v oblasti vodního hospodářství. Třetí možnou cestou je převzít vlastnictví rozvodů vody zpět. Samozřejmě za finanční kompenzaci a zpětným odkupem obcí anebo městských částí.

Kdo ale za tato rozhodnutí ohledně výprodeje národního majetku ponese politickou odpovědnost? Minulá vedení měst a obcí, tedy převážně politici zvolení za ODS, která byla u vesla při těchto a podobných divokých privatizacích v devadesátých letech? Pokud by byl přijat zákon z pera SPD o trestné a hmotné odpovědnosti politiků a soudců za jejich chybná rozhodnutí, byli by viníci jasní. Takhle to v tichosti zaplatí obce anebo městské části a důsledky ponesou občané. Jedná se však řádově o miliardy korun, za které mohly být tolik potřebné další domovy pro seniory anebo školky. Takhle nebudou.

Nepřipadá Vám to tak trochu známou krkonošskou pohádku "Jak Trautenberk prodával vodu"? Tam je ale trest jasný a pointa jiná. Bohužel ale nežijeme v Krakonošově ale v tvrdé České realitě.