Oběti násilí jsou těmi nejslabšími členy naší společnosti. Tato společnost by je měla chránit. Zejména ženy, jež jsou obětmi bezohledného domácího násilí a poté co toto prostředí dokážou s pomocí blízkých či státu odejít, jsou velmi často objektem pronásledování bývalých partnerů. Tyto bezohledné činy bohužel zčásti umožňuje naše legislativa. A jak se zdá, ještě dlouho bude.

Foto: Jan Zíma

Nedávno vyšel v MfD velmi pěkný článek na toto téma s ředitelkou Centra pro osoby ohrožené domácím násilím ACORUS, Zdenou Bednářovou. Ředitelka Bednářová přichází s poměrně revolučním projektem tajných azylových domů, kde budou oběti po méně lidech. Tento koncept se už osvědčil v několika zemích Evropy a je v pravdě dalece inovátorský. Přesto v naší státně právní praxi tento koncept nebude fungovat dlouho. Hádejte proč?

Jakkoli jsou v současné době utajené azylové domy v ČR pouze čtyři, jinak se dá říct, že pokud by se z Vládního akčního programu, který se k nim vztahuje, trochu vycházelo, oběti mají díky anonymitě šanci najít zázemí, v němž se vzpamatují a připraví na nový život. V případě rodin, kde je domácí násilí již rozvinuté, se už, jak paní ředitelka v rozhovoru sama uvádí, nikdy nemůže mluvit o záchraně vztahu.

Nový fenomén: Skupiny nenávisti. Pozor průkopnici této deviace jsou už i v Česku

Na rozdíl od modelu “italských manželství“ u domácího násilí a pronásledování, se totiž dá hovořit jen o záchraně oběti. Například po dlouhodobém dennodenním terorizování ženy, jejím přemístěním do specializovaného anonymního zařízení, kde se dokáže vypořádat například s psychickými následky a připravit se během roku až dvou, na samostatný život bez agresora.

A právě v tomhle bodu je schovaný černý Petr celého tohoto projektu. Informace o soukromí obětí u nás nejsou legislativně chráněny. Stejně tak, jako soukromí obětí pronásledování.

Rudolf Kožený | foto: Jan Zíma

Jako příklad se dá uvést případ Rudolfa Koženého, jež byl za pronásledování jiných několikrát odsouzen. Zhruba deset procent pachatelů této trestné činnosti se z hlediska osobnostního profilu dá zařadit do skupiny lidí souhrnně označitelné lidovým názvem „ZLOMYSLNÁ, ŠKODOLIBÁ ŠKODNÁ“. Tedy, člověk co si libuje v ubližování jinému.

Tihle lidé prostě ubližují druhým rádi. A jejich nástrojem, který v budoucnu bude tenhle projekt úspěšně bořit, je internet. Doposud anonymní. A tak se dá předpokládat, že stejně jako jsme snad jedinou západní demokracií, jež doposud umožňuje zveřejňovat soukromá data homosexuálů, nebo i nikdy se neprovinivších pedofilů, vznikne dříve, nebo později, na internetu, v českém jazykovém prostředí i „SEZNAM TAJNÝCH AZYLOVÝCH DOMÚ“. Domácí násilníci, kteří mají hodně společného se stalkry, zejména co do metod pronásledování svojí oběti, si prostě budou informace o tajných azylových domech předávat veřejně na webu. A projekt za 300 milionů korun je v háji. A životy nevinných obětí také.

Stalkři jako zákonem chráněná škodná

Zde se dá uvést příklad. Citovaný stalker Kožený uveřejnil za posledních jedenáct let o svých obětech prakticky jakoukoli soukromou informaci, nebo pomluvu, kterou dokázal zjistit. Za účelem zostouzení, pomlouvání a izolování oběti. Nepřipadá vám to podobné s některými domácími násilníky?

Proč? Za prvé proto, že je stalker. Za druhé proto, že za to ještě i přes několik soudů nikdy nebyl ve vězení. Zatřetí proto, že může, protože náš stát jako jeden z mála na světě, internet moc nereguluje. Začtvrté, protože náš stát jako jeden z mála na světě, tuto trestnou činnost skoro nepostihuje. Jakkoli by mohl. Chybí zákony a Policii a justici na to politici nevytvořili podmínky.

Nejen pokud se týče domácích domén, ale i těch zahraničních, jsou li, v české jazykové mutaci. Jakýkoli stát takovou doménu může na svém geografickém území blokovat. Jen ČR to nedělá. A že to nejde? To je holý nesmysl. Jen kdyby to „NĚKDO“ chtěl.

Země psychopatů. Měli jste soukromí? Zapomeňte!

Zkuste si někoho pronásledovat ve velké Británii, když to má nějaký následek. Tentýž den večer Vás doma zatkne policie a Britská justice se s Vámi moc párat nebude. Zkuste v Holandsku uveřejnit státem chráněnou informaci, jako je třeba adresa anonymního azylového domu, nebo soukromá adresa oběti trestného činu. Odtáhnou Vás v poutech.

Naproti tomu, v českém internetovém jazykovém prostoru, je uveřejňování soukromých informací, včetně pomluv, dokonce součástí obchodního modelu celé řady firem, které si takhle tvoří reklamní prostor. Stát už by se měl poučit a tento prostor regulovat.

Jakkoli ČR nemá precedenční právo, jeden, nebo dva odstrašující rozsudky a účinné technické a právní nástroje, proti této trestné činnosti, by zcela jistě zachránily soukromí spousty lidí. A spousty týraných žen.

Bude zajímavé zjistit, za jak dlouho se tato věc konečně, stane tématem solidní diskuse. A hlavně činů tohoto státu.