Ti, kteří ještě neztratili ze zřetele základní lidské hodnoty, chtějí pro své děti a pro děti vůbec jistě jen to nejlepší – nikoli jen po materiální stránce. Co by to nejlepší mělo být, o tom se ovšem dnes dozvídáme pouze málo. Vyplatí se nad tím zamyslet, spíše než mávnout rukou nad „divnou generací“, která se narodila s prsty na počítačové klávesnici. Současné děti jsou totiž možná zvláštní (a čím dál zvláštnější), ale v základních „potřebách“ jsou samozřejmě úplně stejné, jako za časů našich babiček. Žádný společenský hit to ovšem není. Je to téma, které se stává většinově zajímavé pouze v okamžicích, kdy nám norské (ale stejně tak české, jen to není zatím tak vidět) úřady „legálně“ kradou naše děti.

Erika Hájková

Řád versus (malí i velcí) neřádi

Moderní doba velí potomka především „respektovat“, „rozvíjet jeho individualitu“ a dbát na jeho „práva“. Apoštolové takzvané permisivní výchovy pak ovšem současně nechápavě kroutí hlavou, když vidí nevychované klacky, terorizující celou školu, zvolna vyrůstající v dospělé s poruchami osobnosti (a závislé na všech možných návykových látkách, především těch na předpis), nebo naopak skleníkové květinky, které si z dětství odnesou hlavně to, že se mají bát celého světa. Všichni se pak navzájem diví: co se to s těmi našimi roztomilými dětičkami stalo? Vždyť jsme jim dali tolik svobody…

Mašinerie výchovného „mainstreamu“ současnosti se snaží rozložit poslední zbytky příčetnosti v dětských hlavách pomocí „pokrokových“ nástrojů typu sexuální výchovy (náborové kampaně pro mladé prostituty), případně „práv dítěte“ (na vše, včetně sebevraždy). Mašinerii totiž ohromně vyhovuje, když děti nikdy nedospějí. Vyrůstají kolem nás armády infantilních dospělců, jak zní odborný termín pro chorobné „uvěznění“ v dětství. Lidí bez základního pořádku a řádu v sobě. A tudíž snadno ovladatelných.

To není staromilské lkaní nad naší domácí realitou. Naopak. Výchova k trvalé infantilitě je jednou z vymožeností, které k nám po pádu železné opony importoval báječný pokrokový a vyspělý Západ. A mnozí si to uvědomují i tam – jen nejsou v mainstreamovém hluku slyšet. O tom, že si někdo, kdo „utrpěl“ tradiční výchovu, vlastně život daleko lépe užije (a to nejen v dětství), vypovídá i následující text americké novinářky a odbornice na vzdělání Joy Pullmannové.

Joy Pullmann: Jen ať hysterici křičí, že měli zlé rodiče!

Jen ať si všichni klidně oslavují a podporují nedospělost. Jsem ráda, že mí rodiče to nedělali. Internetový server Buzzfeed shání do houfu mladé lidi, kteří měli přísné, konzervativní či takzvaně „fundamentalistické“ rodiče, aby společně tlachali o tom, jak příšerné bylo vyrůstat pod kuratelou dvou osob s pevnou rukou. Myslím si, že by nejspíš  (pozorováním jiných lidí) asi takoví „experti“ nikdy nepřišli na jednu zaručenou pravdu: že totiž jediná horší věc, jaká se člověku může přihodit, než mít přísné rodiče, je nemít přísné rodiče. Dám vám pět důvodů, proč taková „nepříjemná pravda“ vážně platí…

1. Naučit se respektovat hranice se vyplácí

Když jsem ještě bývala nedospělá (pokud něco takového můžu s klidem dnes říci…), měla jsem moc dobrou kamarádku Nicki, jejíž rodiče hlásali, kudy chodili, že oni věří na to, „dát dětem prostor“. Záviděla jsem Nicki, když jí rodiče k šestnáctým narozeninám koupili auto. Moji rodiče by mi ho také mohli koupit, ale donutili mě, abych si ho koupila sama a taky si sama zaplatila pojištění.

Kromě jiného ji taky klidně nechávali pobíhat po městě, ve dvě hodiny ráno si objednávat balíčky plovoucí v kečupu z fast-food řetězců a přitom se  bujaře řehtat tomu, že ruší ze spánku unavené dělníky, co pracují za minimální mzdu. Ti se ovšem nejspíš nikdy nedozvěděli, že vyvádí takovéhle věci, bylo to prostě jen vyjádření její naprosté absence hranic. Což nepochybně přispělo i k jejímu mladistvému (pak i dospělému) alkoholismu, sklonu k drobným krádežím a později i k tomu, že spadla do závislosti na drogách, z níž se doposud nevzpamatovala. Tohle všechno se stalo už téměř před deseti lety.

Joy Pullmannová

Jednou z hlavních rolí rodičů je omezovat a usměrňovat své přirozeně bujné a barbarské potomky a postupně tyto vnější kontrolní mechanismy vypínat, s tím, jak si děti v průběhu času vytvářejí svou vlastní, vnitřní schopnost kontroly. Rodič, který nenechá malé dítě zběsile pobíhat pod věšáky s konfekcí v obchodním domě, vychová velké dítě, které respektuje sociální hranice.

Tím vlastně takový rodič prokazuje společnosti dvojí službu: jednak krátkodobou, když jeho dítě nevráží do nakupujících v obchodním domě a neotravuje je, a za druhé dlouhodobou, protože jeho dítě nebude v dospívání obtěžovat sousedy, kteří se pokoušejí uspávat miminko, tím že si večer co večer bude ve svém pokoji pouštět na plné pecky muziku.

Je to docela prosté: Děti, kteří se naučí sebekontrole v raném věku, vydělávají víc peněz, lépe se učí a mívají uspokojivější manželství.

2. Vždycky je něco za něco

Nicki se mohla dívat na jakékoli pořady v televizi a poslouchat hudbu, jakou chtěla. My jsme se museli spokojit s klasickou a soudobou křesťanskou hudbou (tu druhou dodnes nesnáším pro její ubohý obsah a mizernou hudební kvalitu). Pro nás jako středoškoláky to byl obrovský akt vzpoury, když můj bratr při vyjížďce naladil na autorádiu „nejnovější hity“. Z valné části to vysvětluje mou blahodárnou neznalost popkultury.

Přesto se osobně domnívám, že je mnohem výhodnější neznat Snoop Doga (nebo kteroukoli z podobných celebrit – jsou ostatně snadno zaměnitelné) a raději využít volný čas k tomu, že se naučím hrát na piáno klasiku podle sluchu na celkem slušné úrovni.

Pro většinu dětí je poměr výhodnosti obrácený. Nebo si snad někdo vážně myslí, že člověk, který toho ví mnohem víc o Snoop Dogovi než o Beethovenovi, má ten správný bohatý život, jaký bychom si všichni přáli pro své děti? Opravdu se někdo domnívá, že jeho dítě bude mít bohatší život, když bude trávit čas koukáním na porno nebo hraním akčních počítačových her, až mu z toho div nebudou krvácet oční bělma?

Považuji dnes své relativně přísné vychování za skvělé třeba i v tom směru, že jsem se nemusela nechat očumovat od pubertálních klacků na opileckých večírcích, ani jsem pak nemusela po večírku zvracet, až by se mi obracely vnitřnosti naruby – prostě proto, že jsem na takové večírky nechodila.

Na střední škole jsem se těmhle úžasným společenským událostem nevyhýbala proto, že by mi to rodiče zakazovali. Neměla jsem stanovenou „večerku“, protože rodiče mi důvěřovali. A já jsem ze stejných důvodů jejich důvěru nezneužívala. Když jsem věděla, že se vrátím domů až po půlnoci, řekla jsem to mamince, a maminka nechala domovní dveře odemčené a šla klidně spát. Naše úmluva chránila mě před nebezpečím a mé rodiče před stresem, a přitom mi dopřávala svobodu, po jaké touží všichni mladí lidé.

Na vysoké škole jsem si večírky docela užívala, když jsem byla příliš unavená, abych se mohla učit. Jenže já chodívala na večírky do takových kolejí mimo kampus, odkud mladí muži doprovodí dámu domů, aby byla v bezpečí, když jí předtím nabídli skleničku nebo dvě toho nejlepšího, co doma mají, protože jim záleží na tom, aby jí s nimi bylo dobře, a netouží použít její tělo jen jako toaletní papír. Je to opravdová tragédie, že víc mladých slečen a dam nemělo příležitost užít si jako já. Všichni víme, že v současné době je mnohem pravděpodobnější, že návštěva večírku skončí spíš znásilněním, než tříbením vkusu, pokud jde o intelektuální zdatnost, muže a alkohol.

3. Říct „ne“ znamená „mám tě rád“

Rodiče, kteří se svým dětem “nepletou do života”, jim vlastně jinou řečí vyjadřují svůj nezájem. Nemají natolik zájmu o své děti, aby vstoupili do jejich života a naučili je žít. Tak to určitě cítila i Nicki. Chovala se jako pobuda a vagabund, zčásti proto, že její rodiče s ní jako s pobudou zacházeli – a nešlo přitom o přímé fyzické zneužívání nebo zanedbávání, protože přece žila ve vřelém a spořádaném středostavovském domově – ale protože zanedbávali její hranice. Uspokojovali její fyzické potřeby, ale zanedbávali potřeby duchovní.

Jak už jsem poznamenala, děti se rodí jako barbaři. Však uvidíte, až si nějaké sami pořídíte. Zjistíte to během čtyřiadvaceti hodin. Neumějí ani pořádně jíst. Musíte je to naučit. Někdy to učení znamená, že i miminku musíte říct „ne“. Ne, nemůžeš maminku kousat, protože ji to bolí, a to pro tebe znamená, že nebude mléko. Ne, nemůžeš budit maminku osmkrát za noc, jen proto, že chceš pochovat, protože to z ní pak ráno udělá zuřivou satorii, což je i pro tebe špatné.

Ve skutečnosti se dítěti, které žije v jinak spokojené rodině, nemůže stát nic horšího, než že bude mít rodiče, kteří mu odmítají říct „ne“, protože se chtějí zbavit odpovědnosti za jeho charakter. Děti, které se neumějí ovládat, mají špatný život a znepříjemňují život všem okolo. Děti, které respektují pravidla, jsou spokojenější, protože nemusejí žít v emočním chaosu.

4. Přísní rodiče mi nedali do života sklon k závislostem

Moji rodiče stíhali pojídaní sladkostí asi jako kanadská jízdní policie. Bonbóny se u nás jedly o prázdninách a u babičky. Také koukání na televizi bylo přísně regulováno. Měli jsme moc velké štěstí, když se nám podařilo shlédnout dva filmy pro děti za týden. Čas na počítači byl přísně limitován – tedy když jsme konečně počítač dostali.

Výsledek? Když nějakým zázrakem vyšetřím půlhodinku času, který si můžu užít po svém, nesáhnu po své čtečce, ale věnuji se něčemu produktivnějšímu, co mě naplňuje smyslem, a jsem vděčná svým rodičům, že nastavili mé naprogramování na skutečný život, ne na ten virtuální. Když si pochutnám na malém kousku dortu a úplně mi to stačí, děkuju svým rodičům za to, že nastavili mé chuťové buňky na větší rozsah než jen na kukuřičný sirup.

Nikdy jsem neměla sklon či návyk hltat sladkosti a unikat životu prostřednictvím obrazovky, právě díky svým rodičům. Proto můžu mít koníčky jako zahrádkaření, háčkování a čtení a mám pružné a zdravé tělo. Připadám si jako zdravá bytost, schopná fungování ve více rozměrech. Co může být lepšího!

5. Život mě víc baví

Když se díváte na jeden film týdně a pak u babičky zažijete orgie v podobě sobotních ranních kreslených seriálů, je to bomba. Je to jako půst před Velikonocemi. Odepřít si cukr na čtyřicet dní znamená, že velikonoční cukroví a koláčky budou mnohem lahodnější. A taky se na ně můžete těšit. Dobré věci jsou ještě lepší, když se na ně těšíte. Stejně tak jako pornografie ničí schopnost člověka radovat se ze sexu nebo dokonce cítit sexuální odezvu, cpát se dobrotami ve velkém přináší stále nižší emoční zisky.

Stručně řečeno, mé vychování znamenalo, že jsem nikdy nepřišla o nic, co by za to stálo. Mí přísní rodiče mi totiž umožnili rozkvétat zvolna, bez pocitu, že jsem byla utržena jako poupě. Každé dítě si zaslouží mít rodiče, kteří ho milují natolik, aby mu dokázali říct „ne”.

Takoví rodiče pak mají plné právo zasmát se do hrsti tomu, když dítě podle očekávání dostane po zákazu mírný hysterický záchvat a namyšleně vykřikuje ve stylu Buzzfeeďáků: „Ty mi nikdy nic nedovolíš! Ty mě nemáš rád!“

Zdroj původní | Převzato z Protiproud.cz