Pan ministr Pompeo nám přišel poradit, koho máme mít rádi (USA), koho máme mít spíš neradi (Rusko a Čínu), s kým (ne)máme stavět Dukovany (!), a na setkání s hlavou státu se opozdil o 30 minut. Tím bývá v diplomacii vyjádřeno mnohé.

...
A já bláhová očekávala, že už nám nikdy žádná velmoc nebude jezdit říkat, co si máme myslet, radit nám, s kým se kamarádit a s kým raději ne, a že už si nikdy nikdo nedovolí nám mezi řádky tak trochu “vyhrožovat”, že se na nás bude zlobit, když nebudeme skákat, jak ona velmoc bude pískat. Ruka ke spolupráci se nabízí jinak. Máme s tím své historické zkušenosti.
...
Jsme malý, ale samostatný a nezávislý stát, který by měl podobná doporučení zdvořile, ale důrazně odmítnout. Aby příště přišel zástupce oné velmoci na schůzku s hlavou státu včas. Protože k nám bude cítit respekt. Který jsem tentokrát velmi postrádala. Jako by mělo stačit, že někdo podobný k nám vůbec přijel. Nestačí. A mělo by to diplomaticky, ale jasně, zaznít, končí komentář k návštěvě amerického ministra zahraničí Jana Zwyrtek Hamplová.