GRZEGORZ GÓRNY vypráví příběh anglického vědce, kterému - jako mnoha jiným v minulosti i dnes - poctivé studium pramenů napomohlo vypořádat se s nánosem všudypřítomné protikatolické propagandy

Osudové události někdy začínají banálními omyly. Toto byl případ Franka Sherwooda Taylora, kterému se v roce 1937 dostal do rukou návrh ze strany britského spolku volnomyšlenkářů Rationalist Press Association, aby jim přednesl přednášku.

Nabídka byla ve skutečnosti určena jiné osobě se stejným příjmením, ale ten, kdo podával dopis na poště, omylem uvedl nesprávnou adresu. Dříve, než se přišlo na omyl, zaměněný adresát poděkoval za poctu a zavázal se, že vystoupí s přednáškou před vybranou skupinou posluchačů. Vedoucí osoby spolku byly zpočátku velmi zmatené, ale poté, co se seznámily s životopisem lektora, dospěly k závěru, že je to velmi dobrý výběr. 

Ve službě vědy

Narodil se v roce 1897 v hrabství Kent. Po maturitě ho povolali do armády a poslali na frontu. 12. října 1917 se zúčastnil jedné z nejkrvavějších bitev první světové války - v Passchendaele při Ypres v Belgii. Tam se nabídl, že zastoupí staršího vojáka na předsunuté pozici, kde však byl těžce raněn.

Během následujících devíti měsíců absolvoval čtrnáct operací. Pak až do konce života kulhal.

Válečné zážitky ovlivnily volbu životní cesty mladého muže. U Ypres byly poprvé použity chemické bojové plyny. Frank chtěl, aby se v budoucnu výdobytky vědy využívaly na mírové, ne vojenské účely. Proto se zapsal ke studiu chemie na Oxfordské univerzitě, kde získal doktorát.

V roce 1933 se stal profesorem organické chemie na londýnské univerzitě. O rok později vydal popularizační knihu pro mladé lidi s názvem The Young Chemist (Mladý chemik), na níž vychoval několik generací vědců (například laureáta Nobelovy ceny za medicínu v roce 2002, jihoafrického biologa Sydneyho Brennera, který zmiňoval, že si jako dítě po přečtení tohoto díla založil v garáži provizorní laboratoř a začal své první pokusy).

Po čase se Frank Sherwood Taylor začal specializovat na vydávání knih věnovaných dějinám vědy. Zvláště se věnoval zejména historii starověké a středověké alchymie, která postupem času vedla ke vzniku moderní chemie.

V roce 1937 dokonce založil časopis věnovaný tomuto tématu, "Ambix", jehož se stal šéfredaktorem.

Pokud jde o náboženské záležitosti, považoval se za nevěřícího. Jeho otec byl agnostik, matka anglikánka. Byl pokřtěn a jako dítě chodil do kostela, ale v pubertě ztratil víru. Nejvýrazněji ho ovlivnila školní formace prosáklá idejemi pozitivismu, scientismu a materialismu. Chlapec přijal Darwinovu teorii evoluce jako model vysvětlující vznik světa - i když mu nedávala klid myšlenka, jak může přidáním jednoho atomu k druhému vzniknout život.

Když se mu do rukou dostala nabídka spolku volnomyšlenkářů, začal přemýšlet, jaké téma by on, agnostik a historik vědy, mohl navrhnout skupině volnomyšlenkářů a antiklerikálů. Tehdy dostal nápad přednést referát o procesu s Galileo Galileim. Nabídka byla s nadšením přijata. Začal tedy studovat případ italského vědce aniž by věděl, kam ho tento výzkum přivede.

Čtěte ZDE: Giordano Bruno: Vrah a konfident? Poslední upálený kacíř v Římě měl na svědomí spousty životů lidí, které udal. Málo známá fakta o známé kauze, která dodnes slouží jako hůl na katolickou církev

Černá legenda

Při zkoumání případu Galileo Taylor zjistil, že historie procesu velkého učence je opředena mnohými mýty, které byly obecně akceptovány jako nezpochybnitelné jistoty, ačkoli vůbec neodpovídaly skutečnosti. Zaprvé, Galileo vůbec nedokázal, že se Země otáčí kolem Slunce. V roce 1633 byl astronom před soudem obviňován ze šíření falešných důkazů o správnosti heliocentrického systému. Pravda byla na straně církevních žalobců. Galileiho problémem bylo, že vyvozoval pravdivé teze z nesprávných předpokladů.

Jediný důkaz o platnosti koperníkovské teorie, který předložil (o mořském odlivu a přílivu), se ukázal být zcela nepravdivý. Na skutečný důkaz bylo třeba čekat až do roku 1728, kdy James Bradley pozoroval jev aberace světla. Z vědeckého hlediska to byla církevní komise (a ne Galileo), která měla pravdu, když popírala teorii, která byla chybná a bez důkazů.

Anglický vědec připustil, že se Církev dopustila chyby, když řešila vědecké spory v soudní síni, ale poznamenal, že úloha papežství v této věci byla démonizována. Toto bylo vidět zejména ve srovnání s protestantismem, který byl prezentován jako otevřenější vůči vědeckým objevům. A přece to nebyl nikdo jiný než Luther, kdo se stavěl proti heliocentrické teorii, když psal o Kopeníkově hlouposti. A proti Galileiho tezím urputně bojovali protestantští akademici tehdejší doby. V této souvislosti byl postoj Církve ke koperníkovskému modelu - podle Taylora - mimořádně opatrný. Katolické elity byly mnohem otevřenější vůči přijetí této teorie - za předpokladu, že jim budou předloženy přesvědčivé vědecké důkazy.

Britský vědec byl navíc ohromen, když zjistil, že Galileo navzdory černé legendě nebyl nikdy mučen, nebyl upálen na hranici a ve vězení nestrávil ani den. A nikdy nevyřkl slavná slova: A přece se točí! (Tuto scénu vymyslel až v roce 1757 v Londýně novinář Giuseppe Baretta). Astronom zemřel na svém lůžku opatřen svátostmi v přítomnosti své dcery - řeholnice Marie Celeste.

Frank Sherwood Taylor na základě svého výzkumu dospěl k tomuto závěru: Jestliže jsou tvrzení o odporu Církve vůči vědě tak slabě odůvodněné, totéž může platit i v případě všech ostatních příběhů o její zlobě, podvodech a předsudcích, které uvádějí protestantské a volnomyšlenkářské zdroje. "Nadále jsem byl nevěřící, ale teď jsem byl otevřen vůči víře", prohlásil.

Jeho přednáška mezi posluchači volnomyšlenkářské společnosti způsobila zděšení. Pro něj se stala východiskem pro napsání knihy Galileo a svoboda myšlení, která vyšla v roce 1938. V následujících letech jako výzkumný pracovník postupoval po žebříku vědecké kariéry. V roce 1940 se stal kurátorem Oxfordského muzea historie věd, později ředitelem Muzea vědy v Londýně a prezidentem Britské společnosti pro historii vědy. Mezitím však - 15. listopadu 1941 - byl přijat do lůna katolické církve.

Čtěte ZDE: Moderní svět se marně pokusil o nemožné: Je rozumné věřit v Boha? Jsou věda a víra ve sporu? Byl Koperník kartářka? Pravda je prostší, než by se mohlo zdát

Víra a rozum

Frank Taylor při studiu procesu s Galileem přišel k závěru, že případ italského astronoma vůbec nezpochybňuje neomylnost Církve, jak to tvrdili protikatoličtí polemici. Tento atribut magisteria je vyhrazen pouze pro otázky víry a mravů. V souvislosti s tím vyvstala otázka: je víra v rozporu s rozumem nebo je s ním slučitelná? Na pomoc anglickému vědci tehdy přišla myšlenka francouzského fyzika a matematika Pierra Duhema, který přesně definoval hranice exaktních věd, za nimiž je oblast náboženských záležitostí.

Vyvstala však další otázka: je možné věřit v pravdivost popisů obsažených v evangeliích? To záviselo od důvěryhodnosti svědků těchto událostí. Taylor při čtení Nového zákona dospěl k závěru, že žádný člověk by nemohl vymyslet takovou postavu, jakou je Ježíš Kristus. Velký vliv na něj mělo i Vyznání sv. Augustina. Uvažoval takto: Tento člověk měl podobný problém jako mám já. Měl větší inteligenci než já a mnohem větší duchovní sílu. Proč by jeho řešení nemohlo být i mým řešením?

Byly to roky druhé světové války a Frank Taylor hodně přemýšlel o problému zla. Až do té doby věřil, že zlo bude odstraněno díky rozvoji vědy, která učiní svět lepším. Nyní však viděl, že vědci využívající své stále větší znalosti konstruují stále smrtonosnější zbraně. Pochopil, že lidská zloba vůbec není důsledkem nevědomosti. Problém je hlubší: v samotné přirozenosti člověka. Postupně zjišťoval, že ve světě, který ho obklopoval, není etiky, která by byla altruističtější než etika křesťanská.

V tomto přesvědčení ho utvrdilo setkání s dvěma katolíky, jejichž totožnost nikdy neprozradil. Stali se pro něj živým příkladem toho, že člověk může být milosrdný, pokorný a přece neoblomný ve víře a vyzařovat svatost pro všechny, kteří mají oči, aby ji viděli.

Jak zmiňoval, to, že je poznal, byla pro jeho pochopení křesťanství cennější než čtení objemných svazků teologických traktátů či poslech kázání mnoha výřečných kazatelů.

Intelektuálně byl připraven přijmout víru, ale stále chyběl akt vůle. Jednoho dne nečekaně zaslechl hlas: Proč marníš svůj život? V jednom okamžiku veškerý odpor najednou zmizel. Na otázku, proč konvertoval na katolicismus a ne anglikánství, odpověděl: "Mým učitelem byl svatý Augustin a ani chvíli jsem nepochyboval, kterou Církev by poznal jako svou, kdyby dnes žil".

V následujících letech Frank Sherwood Taylor vydal několik knih, v nichž tvrdil, že víra a rozum nejsou v rozporu. Vyvracel mýty o nekompatibilitě náboženství s vědou. Psal také díla o středověké křesťanské mystice. Když v roce 1956 zemřel, jeho spolupracovníci zdůrazňovali nejen jeho ohromné vědomosti, ale i dobrotu, laskavost vůči ostatním a ochotu pomoci. Takto si lidé zapamatovali učence, který za své obrácení vděčil procesu s Galileem.

Zdroj.