BRANISLAV MICHALKA vysvětluje, proč je současné "dobrodiní" evropských politiků nekřesťanské navzdory hlasům různých odpadlých představitelů Církve a rádoby-křesťanských stran

Je nepochybné, že Církev vždy s křesťanskou láskou přistupovala k uprchlíkům vyhnaným z domova, navíc pokud šlo o pronásledované křesťany. Žádný křesťan hodný toho jména nemůže odepřít jednotlivou podporu nikomu, kdo je v těžké nouzi a prosí ho pokorně o pomoc. Slova "nouze" a "pokora" však hrají v podmínkách poskytnutí pomoci podstatnou roli. Představa, že křesťan má pomáhat někomu, kdo si arogantně a třeba i formou násilí jeho pomoc vynucuje, by zaváněla spíše podporou banditismu, než křesťanskou morálkou.

Jinou věcí je, oproti individuálnímu řízení, jak se má zachovat k migrantům určitá komunita, respektive její správci či vládci, kterým byla od Boha svěřena moc a povinnost vést svůj lid na pozemských cestách tak, aby prosperoval na cestě ke spáse a zároveň si uchoval i své materiální blaho, které si nabyl staletími práce a potřebuje ho na uchování života komunity. 

Při posuzování všech situací, které vyvolávají morální dilema, je dobré si osvojit hierarchické nazírání na jednotlivé aspekty problému. To znamená postupovat od nejdůležitějšího k nejméně důležitému.

Spása jednotlivce

Pro křesťana je nejdůležitější spása vlastní duše, čili případná pomoc komukoliv by neměla ohrozit spásu duše toho, kdo pomoc poskytuje. Uveďme příklad: mnich, který chce něco vykonat pro spásu prostitutek zajisté nepůjde evangelizovat do veřejného domu, ale raději prostřednictvím třetí osoby pošle nějakou materiální podporu, aby se mohly dotyčné dámy vzpamatovat a začít žít spořádaný život. Také si neubytovat bývalou prostitutku v klášteře, aby jí pomohl se střechou nad hlavou.

Je nutné zvolit vhodnou formu pomoci tak, aby nebyla potenciálně ohrožena víra a morálka dobrodince. Pokud je splněna tato podmínka, tak by nemělo nic bránit jednotlivci v poskytování pomoci. Pokud je navíc bez rodinných závazků a jeho majetek slouží pouze k uspokojování jeho potřeb, klidně může poskytnout i jeho značnou část a uskromnit se. Může i vycestovat do zahraničí a tam pomáhat bídným přímo na místě kde je to potřeba.

Čtěte ZDE: Mysl vítače: Proč oběti dále milují migranty? Jak funguje lidský mozek. Přinesete oběť pro multikulturní Evropu? Ani milion mrtvých nepřesvědčí. Co rozhoduje? Propaganda překryje vše

Spása duší v komunitě

Pro správce, světského vládce komunity platí, že je před Bohem zodpovědný nejen za spásu své duše, ale i za spásu jemu svěřených duší. Čili v praxi: za vytvoření a ochranu takových společenských a státních podmínek, které nejlépe k spáse napomáhají. A to se týká jak komunity nejmenší - rodiny, komunit větších - obcí, měst a také komunit největších - národa a státu. Panovník či správce, který by nadřadil materiální pomoc migrantům, jejich přijetí mezi komunitu, jakož i individuální pocit uspokojení z "dobročinnosti" nad uchování křesťanského charakteru svého státu, nemůže být vnímán jako dobrý vládce, protože ohrožuje spásu jemu svěřených duší. To platí rovněž o správcích duchovních.

Pokud by tedy hrozilo, že přílivem migrantů bude ohrožen křesťanský charakter státu, tak by komunita, resp. její správci měli migranty odmítnout.

Ochrana životů a majetku

Pokud by navíc touto pomocí ohrozil materiální bázi občanů natolik, že by docházelo k destrukci statků nabytých lety poctivé práce, či touto pomocí dokonce ohrozí životy jemu svěřených lidí a vyvolá v komunitě rozklad a anarchii, tak nelze hovořit o vhodném řízení, které by bylo v souladu s křesťanskou morálkou. Pokud tak navíc činí přes odpor, prosby a protesty jemu svěřených duší, které mu objektivně předkládají své stížnosti, může upadnout až do kategorie tyrana, jak ji definuje středověká scholastická nauka o státě.

Podobně otec rodiny, který nese zodpovědnost před Bohem za duchovní a materiální blaho své rodiny, nemá právo nadřadit individuální uspokojení, v tomto případě můžeme mluvit o sobectví, z pocitu provedení "dobrého skutku", nad blaho členy rodiny. Vždy je povinen uvážit a zhodnotit, zda poskytnutím pomoci nemůže být ohroženo dobro jemu svěřené komunity, za kterou nese zodpovědnost.

Příklad: na dveře domu zaklepe člověk, který budí dojem zločince a žádá si nocleh a jídlo. Otec je povinen prošetřit o koho se jedná, jaká je jeho minulost a charakter - a pokud není ubezpečen, že jeho rodině nehrozí nebezpečí ze strany žadatele, tak ho nemůže vpustit dovnitř. Má snad vpustit do domu někoho, kdo na první pohled budí dojem podezření, aby jeho dcery a manželka byly znásilněny, synové a on zavražděni a majetek vydán napospas? 

Jiná věc je, pokud je někdo požádán jen o materiální výpomoc, bez požadavku ubytování. Tehdy je povinen poskytnout žadateli pomoc, podat mu stravu či peníze, avšak nesmí ani tím vážně ohrozit materiální dobro jemu svěřených osob. Ohrozit může své individuální materiální dobro, jak to mnohokrát předvedli světci, kteří se vzdali svých osobních věcí ve prospěch potřebných. Ale i v přísném a strohém klášterním prostředí je představený klášterní komunity odpovědný stejně jako otec rodiny a panovník za jemu svěřené duše a statky a nemůže tedy s nimi nakládat svévolně tak, aby uspokojil své individuální pocity z provádění "dobročinnosti".

Tímto je tedy dán rámec hierarchie priorit: nejprve je spása individuální duše, pak spása duší svěřené komunity, následuje ochrana životů svěřené komunity, pak uchování materiálního dobra komunity nutného pro rozvoj života a až pak když neexistuje riziko ohrožení těchto priorit, může nastoupit pomoc migrantům. 

Čtěte ZDE: Mrtvé mimino: Další citové vydírání Evropanů. Podivné počty uprchlíků. Promigrační propaganda se neloudá. Kolik lidí podřezal otec - demokrat? 100 imámů ze 100. Čí vinou zemřela Laila? Makat tady nebudou

Plní naši vládci tyto podmínky?

Spásu jejich individuální duše ponechme jejich starosti, o to má starat každý především sám. Jelikož však jednou budou skládat účet před Bohem z toho, jak ochraňovali jim svěřené stádo, tak v kontextu následujícího spása jejich duše může být ohrožena, protože svévolně vydali do nebezpečí spásu duší jim svěřených. Jelikož se však v případě dnešních evropských a světových vládců jedná většinou o nekřesťany, tak celá kauza spásy jejich duší překračuje rámec debaty o migrantech.

Spása duší svěřené komunity je současným přílivem muslimských, hinduistických, buddhistických, animistických či jiných pohanských migrantů výrazně ohrožena. Evropa, již tak duchovně zničena sekularismem, vlivem tohoto přísunu vyznavačů bludných a agresivních náboženství ještě více upadá. Nastává stále větší a větší odpad od křesťanství a křesťanská kultura je brána útokem; vystavena nenávisti a teroru. To vše přes nesouhlas členů komunit, které byly vládcům svěřeny. Tento přístup, jak zaznnělo výše, naplňuje středověkou definici tyranie.

Ochrana životů je vlivem přísunu migrantů výrazně oslabena. Každodenní útoky, vraždy, znásilňování dívek a žen, útoky na kněze a podobné ohavnosti jasně ukazují, že ani podmínka, aby migranti neohrožovali životy komunity nebyla splněna. Všechny tyto přehmaty padají na hlavu vládců a těch, kteří je v tomto destruktivním a sobeckém "milosrdenství" podporují. Jednou budou vydávat za své činy účet před Bohem, který se jich zeptá: "co jsi udělal s hřivnami, které jsem ti svěřil?"  

Uchování materiálního dobra nutného pro rozvoj komunity také není plněno, neboť neustále můžeme pozorovat destrukci celých městských čtvrtí vznikem no-go zón, v nichž planou požáry, šíří se násilnosti a bují organizovaný zločin. To vše nejnověji doplněné o démonizaci policie a představitelů řádu, což ještě více povzbuzuje agresivitu přistěhovalců a ohrožuje životy a statky původního obyvatelstva.

Vidíme tedy, že nebyla splněna ani jedna z podmínek, které by umožňovaly akceptovat tento nekontrolovaný a protikřesťanský příliv migrantů. Ale i kdyby byly splněny podmínky ochrany životů a zachování materiálního dobra, tak by stále zůstávala podmínka dobra duchovního neboli zachování křesťanského charakteru komunity a spása duší.

Argument, že migranti se mohou v křesťanské komunitě snadněji obrátit na křesťanství se v praxi neosvědčil. Apostaze křesťanů pokračuje, muslimové se ve své víře a agresivitě utužují a navíc, opět mysleme hierarchicky: spása duší svěřených vládci je prvořadá, za ty má přednostní odpovědnost a nemůže tedy nadřadit potenciální, ale nejisté, pokřesťanštění pohanů nad uchování víry již přijaté a zděděné u vlastních občanů. Nemůže riskovat ztrátu víry křesťana, tím že relativizuje výlučnost pravdy křesťanské víry její zrovnoprávnění s pohanskými kulty migrantů, s vyhlídkou na nejistou konverzi otevřeného nepřítele.

Zdroj.