Řekl například, že ostré Pompeovy výpady proti Rusku a Číně čekal, protože „když už USA projeví zájem o země našeho regionu, tak mluví jasnou řečí,“ což prý „může u nás působit překvapivě, ale z pozice USA coby velmoci je to zcela normální zahraniční politika“.

Zajímavé! V zahraniční politice demokratického a demokracii vyvážejícího západního světa hraje rozdílnou roli, jestli někdo je – nebo není – velmoc? Nejde tu pak už o nějakou modifikovanou demokracii, nebo spíše jen o hru na demokracii? Není to něco jako „reálná demokracie“, jako byl kdysi „reálný socialismus“, když se věci zasekly a nešlo to dál a bylo rozhodnuto daný stav našeho světa vyhlásit jako nejlepší z možných světů?

Landovský na otázku, co USA vede k takové rétorice, odpovídá zřejmě v duchu imperiálního myšlení centrály NATO: „Rusko od událostí na Krymu neváhá nasazovat své vojáky a žoldáky po světě a přichází do teritorií, kde měly primát evropské země nebo USA.“ Dále cituje generálního tajemníka NATO Stoltenberga: „Čína přichází do arktického prostoru, do Afriky, je aktivní v kyberprostoru a zejména modernizuje svůj strategický arzenál jaderných zbraní. Strategicky investuje do přístavů, do komunikační infrastruktury v Evropě i jinde po světě. Čína přichází do našeho prostoru a to nelze ignorovat.“

Takže když do těch teritorií přišly západní země, bylo to v pořádku. Když tam přijde někdo jiný, za použití do jisté míry podobných metod, tak je zle. Dosti k nevíře je ovšem Stoltenbergův již naprosto nesnášenlivě imperiální slovník („Čína přichází do našeho prostoru“)!!

Že je celé NATO na šikmé ploše, víme už dávno. Landovský to znovu potvrzuje, když říká, že „Rusko patří mezi hrozby, proto jej Aliance sleduje a reaguje politikou odstrašení a dialogu.“

Kéž by byla příroda štědřejší k jeho gramatickým schopnostem! Nebo jde o profesionální zaslepenost, když se tento velvyslanec u NATO projevuje zcela v rozporu se zakládající listinou NATO? Ví vůbec, co mluví? Vždyť už v prvním článku této základní listiny (Washingtonské smlouvy, kterou podepisuje každý nový člen, ať už vstupuje kdykoliv, čili ve smlouvě nikoliv zastaralé a překonané, ale stále platné a aktuální) se píše, cituji:
„Strany se zavazují, jak je stanoveno v Chartě Organizace spojených národů, řešit veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zúčastněny, mírovou cestou takovým způsobem, aby nedošlo k ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti a spravedlnosti, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo užití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“

A aby nebylo omylu, druhý článek ještě dodává, cituji:
„Strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi kterýmikoli stranami nebo mezi všemi stranami.“

Landovský je v rozporu s oficiální pozicí NATO! Takto jako český velvyslanec prezentuje oficiální výklad severoatlantické smlouvy Českou republikou? Koho to vlastně zastupuje, Českou republiku, nebo ilegální „diverzní jednotku“, založenou na MZV ČR podle slov tehdejšího náměstka ministra zahraničí Petra Koláře pro podporu „občanské společnosti“ v demokraticky nedovyvinutých zemích, jako je podle Koláře nyní Bělorusko, kde – jak doufá – jsme pomáhali „těm, kteří si to zaslouží“, čímž potvrdil nařčení České republiky Lukašenkem, podrazil ministra zahraničí Petříčka, který Lukašenkovo nařčení odmítl, a vyostřil tak spor mezi Českou republikou a Běloruskem. Holt diverzant!

Čína není Rusko

Zatímco Pompeo hodil Rusko i Čínu na jednu hromadu, Landovský sděluje, že „hlavy států Aliance nám řekly, abychom Čínu sledovali, ale určitě ji nezařazujeme do kategorie nepřátel.“ Naznačuje dokonce alianční rozkol, neboť „Řecko a Velká Británie se staví zcela opačně k čínským investicím. Německo akcentuje hlavně obchod a bezpečnost je až na druhém místě.“

Landovský ale projevil (nebo mu jen ujel?) zajímavý náznak reflexe. Svěřil se, že „ČR teď byla svědkem toho, jak největší spojenec o Rusku a Číně přemýšlí. Teď si to musíme přebrat a vyhodnotit, jak se to shoduje s naším názorem.“

To zní slibně, zvláště v souvislosti s další pasáží: „Bezpečnost energetiky a komunikačních sítí jsou strategické záležitosti. Komukoli, kdo dodává technologie, to umožní kontrolu našich dat. A u jádra to bude mocenská převodová páka na politiku. Prosím, měli bychom zhodnotit nejen výnosy a náklady, ale i jak to ovlivní naši bezpečnost.“

Landovský ale potom hovoří o kybernetické bezpečnosti, aniž by už poskytl záminku se domnívat, že je schopen problematiku komplexně posoudit. Kontrola našich dat totiž souvisí se suverenitou naší země, a není tedy akceptovatelná jakákoliv úplná závislost, jakou se nám třeba snaží „přátelsky“ vnutit Spojené státy (srandovní je, že jistou součást amerických technologií tvoří komponenty čínské, takže kdyby naše data kontrolovali Američané, zřejmě by to nemusela být konečná stanice).

O jaderné energetice Landovský hovoří, jako bychom začínali a neměli vůbec žádné zkušenosti s dodavatelem technologií a jeho rolí coby potenciální převodové páky na politiku. My tu však jadernou energetiku s ruskou technologií máme už po desetiletí, a ani poté, co jsme začali štengrovat Rusko pod nejnesmyslnějšími záminkami, se do provozu jaderné energetiky politika nepromítla. To naopak Spojené státy se snaží politicky nám vnutit americkou jadernou technologii, což vzbuzuje podezření, že po jejím zavedení by se z toho opravdu ona politická převodová páka mohla stát.