Zdůvodnění invaze tím, že v Československu probíhá kontrarevoluce, bylo palčivou urážkou pro miliony občanů, kteří vnímali obrodný proces jako narovnání páteře a hledání vlastních cest, jak zdevastovaný ideál socialismu zachránit, píše v komentáři Lenka Procházková.

Varovné hlasy ze sousedních zemí, opakující staré heslo o jediné správné cestě a direktivní požadavky na návrat „zbloudilého“ bratříčka k ní, sice v průběhu pražského jara vyvolávaly obavy československých reformních politiků, ale téměř jednotný hlas „lidu“ jim couvnout nedovolil. Občané zavázali politiky stručnou úmluvou: jsme s vámi, buďte s námi! A ze své strany slib dodrželi nejen v průběhu invaze. Teprve v době čistek, kdy špinavou práci za okupanta vykonávali naši vlastní lidé, se společnost rozdělila.

Velikou zásluhu na tom, že se přizpůsobování novým násilně vnuceným poměrům nedělo překotně a že se nestalo všeobecným jevem, měl zcela jistě statečný František Kriegel, který svým odmítnutím podpisu ponižujících moskevských protokolů vytvořil nejen příklad mravnosti a odpovědnosti pro současníky, ale současně hodil vyzývací rukavici napříč časem i našim potomkům.

Přebarvovat hozenou rukavici F.K. výstražně na rudo je dnes zbytečné, i nepamětníci vědí, že byl komunista. Už v mládí se ve Španělsku účastnil bojů intebrigadistů proti fašistům v hodnosti major-lékař. Po propuštění z francouzského internačního tábora pracoval jako frontový lékař v čínské armádě, kde spadal pod americké velení. Někteří četli či slyšeli o zásluhách F.K. při budování zdravotnictví na Kubě, kde prožil americkou invazi na Playa Girón a následnou raketovou krizi. Detailnější znalci Kriegelova života vědí i to, že v padesátých letech tak tak unikl roztočeným mlýnům smrti a že i tato zkušenost vytvářela jeho odpor k démonu kolektivního souhlasu.

To, že plně podporoval reformní hnutí v průběhu pražského jara a dokonce ani po trestné srpnové invazi nezavrhl ideu socialismu jako naděje pro důstojné přežití lidstva, je známkou jeho empirické i myšlenkové konzistence.

Už při politických vyjednáváních v Čierné nad Tisou se Kriegel stal terčem vulgárních a antisemitských urážek ze strany sovětských politiků. Po svém zatčení 21. srpna byl oddělen od ostatních rukojmí a byl držen v izolaci až do chvíle, kdy od něj únosci vyžadovali úpis na moskevské protokoly. A nejen oni. K podpisu Kriegla přemlouvali i členové „delegace československých politiků“, která (naivně?) dorazila do Kremlu zachraňovat situaci. Ve skutečnosti svým dobrovolným příjezdem na území pachatele zničila pozici, kterou Vysočanský sjezd za podpory jednotného národa dokázal v okupované zemi vytvořit. Doktor medicíny František Kriegel, muž, který na bojištích zachránil nespočet životů, však nelegitimně stvořený dokument podepsat odmítl a tím vědomě odepsal svůj vlastní život. S jeho návratem domů sovětští představitelé nepočítali, nehodlali Čechům vytvořit novodobého hrdinu. Prezident Svoboda, který se naopak obával toho, co by v Praze vyvolal přílet bez Kriegla, nakonec sjednal s Brežněvem kompromis, že František Kriegel bude za své „selhání“ po návratu zbaven všech funkcí. Což se stalo. Pod vlivem Kriegelovy řeči pronesené na zasedání ÚV KSČ, v níž odsoudil invazi i dočasný pobyt sovětských vojsk a vyčetl svým kolegům zbabělost, byl neplánovaně vyloučen i z řadového členství v KSČ. Následně byl zbaven funkce primáře v nemocnici a násilně penzionován. Podobný osud sdílelo víc než půl milionu lidí, kteří také odmítli zradit své svědomí.

Z dochované korespondence F.K., kterou vydal František Janouch, jsem zjistila, že jediná útlá knížka, kterou měl Kriegel při svém srpnovém zatčení v kapse saka, byla Brechtova hra o Galileovi. Příběh muže, který na nátlak církve odvolal své vědecké poznatky a zachránil si tím život, provázel doktora Kriegla i ve dnech věznění až před kremelský koncil.

Vědomí a svědomí

Když se bubáci v železných maringotkách po dlouhých dvaceti letech konečně stáhli z našeho území a když došlo v Praze roku 1991 k rozpuštění Varšavské smlouvy, brala to většina občanů Československa jako opožděnou satisfakci. Sloučení východního a západního Německa do jednoho státu nám připadalo logické a správné. Rozdělení vlastní republiky jsme oplakali bez účinných protestů. Rozpad Sovětského svazu nás obecně příliš nezajímal, už jsme byli v jiné sféře vlivu, učili se jiným jazykům, sledovali jiné filmy. Válku v Jugoslávii a její skutečné motivy jsme mnozí pochopili až opožděně, protože mediální krytí ještě nemělo tak rozšířenou konkurenci v internetu.

To, že dnes stojíme, jako člen NATO, na straně spoluviníků i dalších obdobně motivovaných válek a agresí, je obrovská psychologická změna. Dosud jsme byli, po celé generace, formovaní opakovanou rolí oběti tzv. vyšších (čti cizích) zájmů. Občas jsme nakrátko dosáhli narovnání, ale pak se to znovu přehouplo, když dočasní spojenci nás zradili, obětovali či zašmelili. Nyní je to poprvé, co patříme k alianci viníků. Je to nový pocit. Pochopitelně, že netrápí každého. Mnozí si tu změnu nepřipouštějí k tělu, ignorují fakta a spokojují se výkladem iluzionistů v ČT. Jiní uvažují pragmaticky, chtějí stát na (dočasně?) favorizované straně. To se týká i mnoha našich politiků. Tedy oné skupiny lidí, která má, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, rozhodovat o směřování země tak, aby nepodkopávali budoucnost vlastního národa.

Mnozí odborníci se shodují v tom, že kolektivní vina neexistuje. Je to stanovisko, se kterým přemýšlivý člověk může obecně souhlasit. Ale v konkrétních případech, kdy vidí, že jednotky NATO místo proklamované obrany lidských práv zbavují zdecimované země práv na těžbu nafty či jiných, pro ně nevýhodně umístěných zdrojů, cítí přemýšlivý člověk za cizí provinění vlastní stud. Ve svém okolí vidí, že v tom není sám. Ale teprve kolektivní stud, tedy pocit sdílený velikým množstvím lidí, může vést k hledání východiska.

Pár střípků pro osvěžení paměti

Severoatlantická aliance byla založena v dubnu roku 1949. Cíl jejího vzniku byl shrnut do tří bodů: Udržet USA v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi. Sovětský svaz nicméně v březnu 1954 požádal bývalé spojence o vstup do NATO. Žádost byla očekávaně zamítnuta. Ale už v říjnu téhož roku byla neočekávaně pozvednuta ze země NSR a oficiálně vyzvána ke vstupu do Severoatlantické aliance. Ten se uskutečnil 5. května 1955. O devět dní později vznikla Varšavská smlouva. Jako reakce na změnu pravidel.

Československá armáda se jako člen VS nikdy nepodílela na invazi do cizí země a byla cvičena výhradně jako armáda obranná. Při invazi vojsk VS na naše území se však obranná armáda musela stáhnout do kasáren. Srpnový vstup vojsk, vysvětlovaný obavou o osud socialismu v Československu, měl i další, ryze strategický motiv. Naše republika byla v té době jediným státem Varšavské smlouvy, na jehož území nebyly přítomny sovětské jednotky. Přičemž na území NSR rozšiřovala NATO základny včetně jaderného arsenálu. Představitelé Polska, NDR a jestřábi z Kremlu tedy prosadili, aby Varšavská smlouva posunula svou obranu i do Československa, blíž k západoněmeckým hranicím. Invaze nesla název OPERACE DUNAJ.

V září roku 2015 projela územím České a Slovenské republiky pod názvem DUNAJSKÁ JÍZDA americká vojenská kolona mířící z Německa na cvičení do Maďarka. Podle mluvčího americké armády šlo o příležitost k posílení přátelství a partnerských vztahů členských zemí NATO. Podobných „příležitostí“ se vyskytuje čím dál víc. Brzy se možná Česká republika, až dokončí zpevňování mostů,  zařadí k těm „šťastným suverénním“ zemím, které americká armáda ochrání svou stálou přítomností.  

Na závěr připojuji krátké výňatky z dopisu Františka Kriegla, který v lednu roku 1978 poslal z Prahy svému příteli F. Janouchovi, žijícímu už tehdy v emigraci ve Švédku. Sbírka korespondence vyšla knižně pod názvem „Na smutek není čas.“ Připadá mi, že dopis, z něhož cituji, napsaný v době totality, člověkem, který měl každodenně před dveřmi bytu policejní hlídku a který pravidelně chodil k výslechům, vyjadřuje víc naděje a odhodlání, než jakého jsme schopni dnes my.
„… Pečlivý pohled ukáže, že život si své cesty nalézá. Mnohé se ve vědomí a sebevědomí velmi mnoha lidí změnilo. Pokus přitlačit lidi k zemi a potom je rozšlapat, se nezdařil. Náporu zlého větru kmeny odolaly, spíš je zpevnil, udělal je odolnějšími. Zkušenost s brutalitou, hloupostí a zejména nepravdivostí propagandy, její rozpor s osobní zkušeností velkého počtu lidí různých věkových skupin, přivedly mnohé k vlastnímu úsudku, přiblížily je k pravdě....
… Proto také tolik podobenství s dobou evropské reformace, krize a rozpadu moci římského biskupa, působení Koperníka, Galilea, Giordana Bruna a jemu podobných. Doba dogmat míjela. Ani usnesení koncilů, ani oheň a meč, ani plameny hranic, požírající těla „kacířů“ nebylo s to zastavit pochod myšlenek, nezabránili schizmatům. Nedávno jsem někde četl „man kann Menschen an die Wand stellen, Gedanken kann man nicht erschiessen“ (v překladu: Člověka možno postavit ke zdi, myšlenku však nelze zastřelit).“