Zda vzor Československo 1989, tedy Sametovou revoluci, nebo variaci na Ukrajinu v roce 2004, kdy si demonstrace na náměstí Nezávislosti vynutily třetí kolo prezidentských voleb, které pak vyhrál Viktor Juščenko. Přestože míra naštvanosti Bělorusů vůči svému dlouholetému prezidentovi překonává všechny známé meze, vzpoura prozatím nemá vedení.

Jde o notoricky známý problém běloruské opozice, která je rozdrobená a rozhádaná. Za 26 let odporu proti Alexandru Lukašenkovi nedokázala postavit osobnost, která by byla obecně známá a měla autoritu, když už ne ve společnosti, tak alespoň v opozičních řadách. Hloubku problému nejlépe ilustruje osoba Světlany Tichanovské. Prezidentských voleb se zúčastnila jako náhradnice svého zatčeného manžela. Když ve volbách dle oficiálních výsledků (které od počátku zpochybňuje) získala přes 10%, neprodleně uprchla do Litvy. Doma ji zastupuje Maria Kolesnikova, mluví jejím jménem, zorganizovala opoziční Koordinační radu, jež by měla vést dialog s režimem, takže politiku tvoří náhradnice náhradnice.

Mezitím na náměstích a ve fabrikách probíhá živelná vzpoura proti (zdá se, že mírně pomatenému) diktátorovi. Demonstranti a stávkující mají v zásadě jeden jediný požadavek – chtějí, aby Alexandr Lukašenko odstoupil. Jde opravdu o spor lid versus AL. Poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti bylo zmatené počínání prezidenta během pandemie. Nevylučuji, že se tak stane první politickou obětí koronaviru, bohužel spíše později než dříve.

A to ze dvou důvodů: tím prvním je jeho racionální postup při potlačování nepokojů. V zásadě ignoruje počínání opozice a organizátorů veřejných protestů, zato však zatýká a zastrašuje stávkující a vyhrožuje najmutím stávkokazů na Ukrajině (hlavně horníky) a v Ruské federaci (televizní pracovníky). Opozice, která začíná vyhrožovat venezuelským scénářem, mu pak umožní ještě chvíli vládnout. Valerij Cepkalo, prezidentský kandidát, který musel uprchnout před zatčením za hranice, prosazuje variantu, kdy by se Světlana Tichanovskaja prohlásila vítězem voleb a prezidentkou. Nastalo by dvojvládí, které by mohlo být východiskem z krize. Tento nápad není tak nerealistický, protože EU již oznámila, že neuznává výsledky běloruských voleb. Analogie s podobnou situací ve Venezuele se nabízí, neboť první krok již byl učiněn.

Ovšem tato caracaská varianta barevné revoluce je velmi nebezpečná. Nejspíše by přiměla Ruskou federaci a Čínu, aby začaly razantně hájit své zájmy a investice v Bělorusku, takže by přibylo další ohnisko napětí v Evropě, končí komentář Jaroslav Bašta.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)