Turci, usazení v Řecku, prý telefonují do Ankary a stěžují si na špatné zacházení, diskriminaci a snahu o asimilaci. Řecká armáda prý v této oblasti pořádá „agresivní manévry“, sloužící k zastrašení obyvatelstva, zejména od doby, kdy se znovu rozhořel spor o ostrovy v Egejském moři. ( A to přesto, že většina místních obyvatel jsou Řekové.) Řecká vláda prý také tuto oblast zanedbává, jak pokračoval Hakan Cavusoglu, co se týče průmyslu i infrastruktury. Pozorný čtenář se asi zeptá, jak zachází turecká vláda v této zostřené situaci s řeckou menšinou v Turecku. Inu – nijak, protože s Řeky se Atatürk vypořádal hned poté, kdy byla ona Lausanneská smlouva podepsána. Ačkoli pronásledování Řeků coby křesťanů bylo běžné i v době Osmanské říše, zejména v 18. a 19. století, kdy se začala obnovovat řecká národní identita. Řekové byli v Malé Asii, dnešním Turecku, usazeni zejména v oblasti Pontu na severovýchodě země. První řecké město Sinopé tu bylo založeno roku 800 př. n.l.

Ve vzájemných bojích došlo k mnoha etnickým čistkám, ale větší ztráty měli trvale Řekové. Bylo povražděno řecké obyvatelstvo na ostrově Chios, v Konstatinopoli a Trabzonu na severu dnešního Turecka. Po vzniku „moderního“ Turecka v roce 1923 už masakrování neustalo. Za touto genocidou stál prezident Mustafa Kemal Atatürk osobně. Pontští Řekové začali být systematicky vyvražďováni, když řecká armáda vstoupila do války s Tureckem. V roce 1921 dal Atatürk povraždit 50 000 Řeků ve Smyrně - dnešní Izmir, potom zaútočil na samotný Pontos, kde vyvraždil další tisíce Řeků. Na rozdíl od Smyrny tu využil jinou taktiku.

Tato genocida měla být před světem utajena. Turci posílali pontské Řeky na pochody smrti do vyprahlých území Anatolie, kde je nechávali zemřít. Používali stejnou taktiku jako o něco dříve proti Arménům, kteří přežili první vlnu genocidy, nebo posílali Řeky do pracovních táborů, odkud se nikdo nevrátil. Nastal rychlý útěk anatolských Řeků. Na útěku z Pontu do Řecka mnoho lidí zahynulo. Někteří pontští Řekové utekli do Ruska. Většina Řeků se po 3000 letech osídlení v Anatolii z oblasti vystěhovala. Po zmiňovaných krveprolitích byla podepsána výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, přičemž o svůj domov přišly nejméně 2 miliony Řeků. Z milionového národa anatolských Řeků zbylo v dnešní době něco přes 16 000 příslušníků řecké menšiny, žijících převážně v kosmopolitním Istanbulu.

Turecko šlo od svého založení cestou likvidace všeho, co nebylo turecké. Počínaje náboženstvím a jazykem a konče lidmi. O genocidách Arménů, Řeků a Kurdů se ví dobře, jen se taktně nezmiňují při obchodování se státem, který nese toto dědictví etnických čistek. A který je členem NATO.

Kurdové říkají, že Turecko nemá historii, ale trestní rejstřík. Ti jsou také poslední, kteří vzdorují asimilaci. Přestože nemají školství ve vlastním jazyce, přestože jsou považováni za občany druhé kategorie, stále vzdorují, i vojensky. Vzhledem ke zmíněné historii moderního tureckého státu – ke genocidě Řeků připočtěme masakry Kurdů v 30. letech v Dersimu a plíživou vnitřní válku proti čemukoli kurdskému, války proti Kurdům v severní Sýrii a severním Iráku, likvidace samosprávy kurdských měst – je péče o blaho turecké menšiny v Řecku přinejmenším úsměvná. Kdyby Řecko postupovalo stejně jako Turecko, nemuseli by se v Ankaře o osud řeckých Turků vůbec zajímat – žádní by nebyli.

V současné napjaté situaci se bude vytahovat jakákoli karta. S kartou diskriminace československým státem úspěšně hráli už sudetští Němci. I stížnosti na údajné zanedbávání oblasti západní Thrákie, kde žije turecká menšina, jsou minimálně pokrytecké v situaci, kdy oblasti na východě Turecka, kde žije kurdská menšina, jsou systematicky vylidňovány, vesnice zaplavovány přehradami a lidé nuceni odcházet. Poslední rána tomuto území je přehrada Ilisu na řece Tigris, která po svém napuštění zatopí nejen prastaré město Hasankeyf, marně zařazené na seznam UNESCO, a tisíce kilometrů čtverečních zemědělské půdy, na níž jsou usazeni zejména Kurdové. Navíc způsobí, že velké oblasti Iráku a Sýrie budou doslova závislé na turecké zvůli, s níž bude omezován průtok vody v Eufratu a Tigridu.

„Co nemáš rád sám, nečiň druhému“. Toto tzv. Zlaté pravidlo, obsažené v různých spisech, od Zarathustrova učení přes Konfucia a Tóru až k Bibli a dokonce i Korán, nenajde cestu k očím novodobého sultána. Takže politici vládních stran budou dál ronit krokodýlí slzy nad řeckými Turky a doma zavírat kohokoli, kdo zpochybní ideu velkého Erdoganova Turecka. Jak úspěšně budou s těmito kartami hrát, se ukáže brzy.