Abychom mohli takový pojem akceptovat, je nutné si ujasnit, co je to předsudek. Jde o přesvědčení apriorní, tedy bez opodstatnění, bez zkušenosti. Přesvědčení, že komáři štípou není předsudek, neboť jde o mnohokrát ověřenou skutečnost, o které se za vhodných podmínek může přesvědčit každý sám. Lze namítnout, že píchají pouze samičky, zatímco samci se bez krve obejdou, je potřeba k výživě vajíček nikoli k páření. Jsem si vědom, že takové tvrzení může být pokládáno za genderově nevyvážené. Je však pravdivé, nevyplývá z něj, že všichni komáři bodají. Těžko mít komáry rád, za chladnějšího letního dne v bažinatém porostu je snadné je nenávidět, nesnadné je být k bodání netečný.

Kupodivu se daří veřejnost přesvědčit, že každá nenávist je předsudečná, tedy důsledkem odsouzeníhodné neschopnosti se s újmou vyrovnat. Theodor Dalrymple, britský psychiatr a společenskokritický publicista, uvádí ve své knize „Zajati v ghettu“, že mnohé ženy v Anglii se rozhodnou žít s kriminálním recidivistou, a když je pak týrá a bije, pak na otázku, proč se s ním rozhodly žít, odpovídají: „Přece nemohu mít předsudky!“ Nejde však o předsudek, neboť od pachatele opakovaných násilných trestných činů nelze rozumně očekávat jemné zacházení.

Při úspěšné indoktrinaci rozum nepřekážel. Nenávist je předmětem nenávisti. Tu si prý zaslouží každý, kdo není „hate free“.

Biologický význam nenávisti je v tom, že tato emoce posiluje schopnost zapamatovat si pachatele újmy, vyhýbat se mu a při vhodné příležitosti se pomstít, byť i prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, neboť způsobená velká újma nemá zůstat bez trestu. Pachatele by to snadno vedlo k recidivě. Výhodou člověka je schopnost zkušenosti sdílet. Stačí se dočíst z věrohodných zdrojů.

Proč o tom píši? Byl jsem překvapen, kam až indoktrinace v západní společnosti došla. Youssef T. přejel 20. 7. 2020 v Lyonu autem nejdříve psa třiadvacetileté zdravotní sestry Axelle Dorier, v zápětí úmyslně i ji. Její tělo bylo autem rozdrceno na kusy. Její rodiče však prohlásili, že k vrahovi necítí nenávist. I rodiče mladé policistky Melanie Lemée, kterou v témže měsíci v Lot-et-Garonne úmyslně přejel Yacine E., konstatovali, že k vrahovi necítí nenávist ale soucit, protože „jeho život je v troskách“. Rodiče přece dobře vědí, že cítit nenávist k imigrantům muslimského vyznání je nepřijatelné. Naopak jsou naučeni cítit k nim trvalý a neotřesitelný soucit.

Co to dokazuje? Především sílu mediální indoktrinace, i když jde o přesvědčování o tak absurdní věci, jako je soucit s vrahem vlastního potomka. Dále to dokazuje neuvěřitelnou sugestibilitu lidí, jimž lze takový postoj v bdělém stavu imputovat. A nakonec jde o důkaz slabosti racionální korekce vlastních postojů a možnost zajistit vymizení přirozených instinktů pod vlivem sociální kontroly.

Francouzští psychiatři (doufám, že nikoli všichni) hodnotí jednání těchto agresorů jako „bezdůvodné násilí“. Co doporučují?

Neprovokovat mladé imigranty v zájmu vlastního přežití ani pohledem. I francouzští psychiatři by mohli vědět, že vláda má povinnost občany chránit a ne ohrožovat. Jsou zřejmě blbí, neboť nevědí, že vražedný útok musí mít motiv, přinejmenším chorobný. Ani v tomto případě není násilí bezdůvodné, ale je důsledkem předsudečné nenávisti vůči „nevěřícím“. Zdrojem předsudků je korán, muslimská výchova a neúnavně snaživí islámští duchovní.