Zrcadlem sobectví a pokrytectví naší současné civilizace se v tomto roce jednoznačně staly roušky.

Celá desetiletí si žila Evropa spokojeně a v blahobytu (s výjimkou vybombardovaného Bělehradu), a život jsme si znepříjemňovali marginálními hádkami o lidská práva. Když udeřil koronavirus a objevila se potřeba roušek, logicky v žádné zemi světa neměli tak velké zásoby, aby se daly uspokojit všechny potřeby hned a z hodiny na hodinu. Naše vláda začala zoufale po světě hledat dodavatele a opozice bohorovně vykládala, jak je vláda neschopná (kdyby vládla opozice, jistě jsme měli v každém městě už dávno předtím sklady roušek do zásoby!). Z roušek se stalo politikum, také díky České televizi, která jako fórum opozice vysílala doslova „rouškové“ speciály. Upřímně, k čemu jsou lidem, pokud je zle, podobné řeči. Pokud se objeví nebezpečí, musí národ táhnout za jeden provaz a hovořit spíše pozitivně a uklidňovat ty, kteří mají strach. Hádat se můžeme, až bude zase lépe. Ale budiž, opozice má v programu prudit, a tak to dělala.

Když vláda roušky zajistila, jako takový doplněk pak ještě bujela kauza, kolik stály, proč nám je z Číny dodali, kdo je dostal dříve a kdo později. Musím se přiznat, že jsem cítil obdiv k lidem, kteří je začali šít a rozdávat. Mé už hodně staré matce je přinesla paní z vesnice, s kterou se ani neznala. Takže zdravé jádro náš národ stále naštěstí má. A kromě toho také šikovné ruce a ochotu pracovat, jak se ukázalo ve srovnání s jinými zeměmi.

Ale roušková erupce nakonec pomalu utichla, protože jsme první náraz epidemie zjevně zvládli. Díky tvrdým opatřením dobře. Pak přišel čas oddechu. Nakažených bylo málo, nemocní dostali tu nejlepší péči a umřelo naštěstí jen málo lidí.

V životě je vždycky něco za něco. Karantény a izolace ochránily lidi, ale samozřejmě přinesly velké hospodářské škody. Vláda začala hledat způsob, jak pomoci těm nejpostiženějším a jak nastartovat hospodářství. Že by to opozice dělala podle svých prohlášení (do omrzení v České televizi opakovaných) jinak a lépe, netřeba dodávat. Jistě, ne vše, co vláda udělala, bylo provedeno rychle a racionálně, ale musím opakovat - pohybujeme se v naprosto neznámém terénu a řešíme problémy, jaké tu několik generací nebyly. I ne úplně dokonalá pomoc je lepší než plané žvanění. Konec prvního dějství.

Život se na první pohled začal vracet k normálu. Otevírá se opona druhého dějství. Ne že by bylo vyhráno, ale ekonomiku už prostě nebylo možno dál škrtit. Navíc se blížily prázdniny a řada lidí byla úplně šílená představou, že by nejela na dovolenou k moři. Jiní měli pocit, že zakrní, jestliže se okamžitě nezfetují na nějakém hudebním festivalu, kde bude alespoň tisíc návštěvníků jim podobných. Proti gustu žádný dišputát.

Vláda uvolnila povinnost nosit roušky. Jako by tím vyhlášením zmizel koronavirus ze světa. Asi dva dny po tomto uvolnění jsem šel nakupovat a roušku jsem si samozřejmě vzal. V obchodě se na mě dívali div ne jako na teroristu, protože roušku neměl nikdo. Jen jeden Vietnamec, s nímž jsme se pohledem chápavě pozdravili. Lidé z hodiny na hodinu odložili opatrnost, protože je až neuvěřitelné, jak jsme bezstarostní a naivní. Vláda oznámila, že můžeme odložit roušky, tak nepřemýšlíme a uděláme to. Jako bychom neměli vlastní rozum.

Následovalo to, co následovat muselo. Během léta se virus začal masivně šířit. Aktuálně se vrací v celé Evropě a čísla jsou děsivá. I u nás. Dnes, v sobotu, kdy tyhle řádky píšu, máme jen za včerejšek nárůst 486 nakažených. A lidé, místo aby sami a dobrovolně vytáhli opět roušky a začali se jimi chránit, čekají, co nařídí vláda. A jsou i takoví, kteří vedou nesmyslné diskuze, jak nošení roušek omezuje jejich lidská práva. Dočetl jsem se dokonce o naprosto fantasmagorické polemice, že jde o „Babišovy náhubky“, abychom nemohli vyjádřit své smýšlení (jaké?).

A vláda, místo aby nařídila roušky celoplošně (jako v řadě jiných zemí), každý den vymýšlí doslova „ptákoviny“, kde je nosit venku, kde uvnitř, v jakých prostorách ano a v jakých ne. To vše s tisíci výjimkami a ještě navíc podle okresů. Přejdete silnici, nasadíte roušku, vrátíte se do vedlejšího okresu, sundáte si ji (pokud ji tam mezi tím ovšem zase nenařídili). Tohle je smutný výsledek přebujelé byrokracie.

Jistě, sami epidemiologové vedou diskuze, jak účinné roušky jsou. I vědci jsou lidé a hledají relevantní odpovědi. Nemusí se shodnout a také se nikdy neshodnou, neznám vědecký obor, kde by všichni vědci tvrdili totéž (snad s výjimkou genderových studií, pokud je ovšem můžeme za vědu považovat). Jenže je jedno, zda je rouška účinná na 90%, 50% nebo jen 10%. I kdyby zachránila jediný lidský život, má ten život mnohem větší cenu, než žvásty o tom, zda je rouška projev nesvobody. Navíc dneska každý rozumí všemu. I nedostudované děti chtějí řídit svět. Proč bychom poslouchali odborníky, my přece víme všechno lépe. Pochopíte postoj: „Netuším sice přesně, co je nanovlákno, ale myslím si, že rouška je k ničemu, a basta!“ Bože můj, kam až naše civilizace klesla!.

Je zle, a my, místo abychom sami a dobrovolně vedli společně boj, jak tenhle průšvih překonat, si myslíme, že si můžeme dělat, co chceme, že máme zákonný nárok na blahobyt, dovolené, zábavu a já nevím, co ještě. Čekáme, co nám nařídí vláda, a když něco nařídí, tak na to nadáváme, opozice žvaní, Česká televize to do omrzení opakuje, a my se chováme, jako bychom byli jedinými pány tvorstva. Nebudu se zbytečně rozvášňovat, ale je mi z toho smutno. Protože žádný strom neroste do nebe a jeden malý virus nám nastavil zrcadlo našeho vlastního sobectví.

Já za sebe prohlašuji, že je mi jedno, zda vláda roušky zase nařídí nebo řekne, že je mít nemusíme. Pokud to jen půjde, budu ji nosit, protože bych nesnesl pomyšlení, že bych mohl kohokoli ohrozit, a zvláště své čtenáře. Tím se předem omlouvám, že na mých podzimních akcích, pokud se samozřejmě budou moci konat, budu mít při autogramiádách roušku. Rouška na tváři totiž cti netratí!

Je jen na nás, jak rychle tenhle boj proti epidemii vyhrajeme. A zda se dokážeme chovat jako lidé, kterým záleží na těch ostatních. Protože mírou civilizace je v první řadě civilizované chování. Naši předkové se rozhodně chovali rozumněji a s milosrdenstvím. Pár příkladů o epidemiích v naší historii napíšu příště.