Eichler se soustředil na Donalda Trumpa a vybral z jeho života tři případy, kdy podle jeho mínění vytvořil „třecí plochy“.

Toto chování Trumpovy exekutivy prý postavilo CIA před zásadní volbu, buď se místo služby stát služebníčkem, anebo dostát zpravodajské cti.

Dlužno však podotknout, že před touto zásadní volbou stojí v podstatě všechny zpravodajské služby po celou dobu své existence. A americká zpravodajská komunita za prezidentství Bushe jr. hanebně selhala, když nejen podpořila nesmyslný útok na Irák (2003), ale rozvinula agresivní globální hybridní kampaň na jeho zdůvodnění. (To zpravodajcům také Bush jr. na rozloučenou také dosti věrolomně vyčetl.)

A od té doby celkem nebylo signálů, že by americká zpravodajská komunita dostála svému poslání, totiž „podávat objektivní, nestranné informace a hodnocení“, jak píše Eichler. V praxi se tomu říká „nosit špatné zprávy“, a na to ředitel zpravodajské služby musí „mít koule“. Například oproti všeobecnému očekávání v atmosféře protiruské hysterie říci „sorry, šéfe, ale to jsou samé fejky“. Anebo říci „víte, šéfe, on se ten Skripal chtěl vrátit do Ruska“. A mnoho dalších příležitostí měly od té doby zpravodajské služby, aby prokázaly profesionální prestiž a dostály cti. Zatím se však všeobecně zdá, že – až na opravdu čestné výjimky – jsou spíše podobny třtině větrem se klátící.

Proti podléhání politickým zakázkám se nyní „nahlas vyslovili“, jak píše Eichler, „tři bývalí ředitelé CIA“, i když jde ve skutečnosti o Michaela Morella, který byl podvakráte jako zástupce ředitele „pouze“ úřadujícím ředitelem (ředitel CIA musí projít senátní procedurou), o bývalou náměstkyni ředitele CIA Avril Hainesovou a bývalého náměstka ředitele CIA (Davida Cohena).

Prostor pro to, aby zpravodajské služby plnily ty povinnosti, které jim zákon ukládá, a neodečítaly politickým představitelům ze rtů, jaké vyznění zpravodajských reportů by si přáli, to si musí vydobýt a udržet samy. Stejně jako na druhou stranu nepodlehnout mámení „deep state“ a nekonspirovat proti vedení státu. To je zásada, z níž není možno ustoupit, a žádné ohrožení ani cena, kterou je třeba zaplatit, není tak velká, aby se jí zalekli příslušníci, kteří podepsali služební přísahu, v níž se zavazují nasadit při plnění svých povinností i vlastní život. Žádná výjimka ohledně ohrožení kariéry ve služební přísaze není! Ani ve Spojených státech, ani ve Velké Británii, Izraeli či u nás.

Závěr Eichlerova článku však kazí i ten polovičatý dojem z něj. Eichler soudí, že americký prezident byl oproti zpravodajcům v neprávu, i když zkušenosti posledních třiceti let jednoznačně podporují maximální obezřetnost vůči zpravodajským výstupům, neboť zpravodajské služby se často stávají hlavními aktéry hybridních kombinací.

Nadto Eichler naprosto mechanicky přenáší tuto nezdůvodněnou premisu do anonymizovaně popsané členské země NATO, která „před časem zažila dramatický střet mezi prezidentem a šéfem tajné služby ve věci údajného skladování bojových chemických látek, se kterým, bez jakýchkoliv jasných důkazů, přišel prezident jiného státu“.

To je z Eichlerovy strany eristický faul, neboť popisovaná situace se sice shoduje s mainstreamovými médii, jak popisovaly střet prezidenta Zemana s ředitelem BIS, ale od skutečnosti to má daleko.

Nešlo totiž o skladování, ale o schopnost vyrobit chemickou látku, jíž byli údajně otráveni Skripal s dcerou, neboť jako důkaz proti Rusku mělo sloužit tvrzení, že nikdo na světě takovou látkou nedisponuje.

Prezident Miloš Zeman tehdy v rámci své zákonné působnosti zaúkoloval zpravodajské služby, aby zjistily, zda se na území České republiky vyvíjel nebo skladoval nervový plyn novičok.

Zajímavé bylo, že tento úkol trefil do brňavky tehdejšího šéfa TOP09 Miroslava Kalouska, který tento jediný možný a odpovědný postup okomentoval slovy, že „míra zrádcovské servility prezidenta ČR vůči cizí mocnosti překročila všechny meze“. A šéf ODS Petr Fiala se přidal, že Miloš Zeman prý dlouhodobě nehájí zájmy ČR a tímto krokem znedůvěryhodňuje ČR v mezinárodním kontextu.

Senátní bezpečností výbor chytil zřejmě nějaké „samozápaly“, když prezidentův krok označil za „bezpečnostní a zahraničněpolitické riziko“! „Těmito případy vyvrcholil dlouhodobý trend, kdy prezident České republiky a jeho nejbližší spolupracovníci obhajují ekonomické a mocenské zájmy cizích států,“ stálo v usnesení, které zveřejnil jeho iniciátor Václav Láska.

Neuvěřitelné! Zjistit, co se u nás dělo nebo nedělo, je zrádcovstvím a znedůvěryhodňováním? Alespoň je dobré si připomenout, jakou morálně-politickou čvachtanici mají tito „politici“ v hlavách.

Klíčovým problémem „prezidenta jiného státu“, jak Eichler opisně zamířil na ruského prezidenta Putina, bylo reagovat na osočení Ruska vládou Velké Británie, že za otravou Skripalových „musí být“ Rusko, protože „nikdo jiný“ to být nemohl. Tento útok byl typickou ukázkou hybridní války – někoho bez důkazů osočit a rychle sankcionovat (zde přispěli přičinliví slouhové z různých států s vypovídáním ruských diplomatů).

Nicméně tato hybridní konstrukce se ukázala jako chatrná od samého počátku. O české schopnosti vyrobit látku typu „novičok“ se vedl komický spor, zda „mikrosyntéza“ je výrobou, nebo nikoliv. Přitom rozhodující otázkou je schopnost, znalost, kapacita – nikoliv množství.

Další ránu dostal tehdejší britský ministr zahraničí Boris Johnson, když tvrdil, že podle britských expertů chemická látka použitá v Salisbury pochází z Ruska, přičemž šéf výzkumného střediska v britském Porton Downu to popřel, s tím, nebyli schopni prokázat, zda byla vyrobena v Rusku. Nakonec i Boris Johnson v odpovědi na přímou otázku Deutsche Welle potvrdil, že Velká Británie vlastní vzorky této látky v Porton Down.

Podle německého chemika a toxikologa Ralfa Trappa byly takzvaný novičok schopny vyrobit, kromě ruských laboratoří, také zařízení, která s takovými látkami pracovaly v zájmu ochrany, a poukázal i na příslušné odborné texty z bývalého Československa a Íránu.

Odborníci následně publikovali, že už v 90. letech měly informace o látkách ze skupiny novičok i další západní státy. Jmenovitě šlo například o Spojené státy, Velkou Británii, Německo, Švédsko, Českou republiku a Nizozemsko, které se angažovaly ve výzkumu organofosfátů skupiny novičok včetně metod jejich výroby a jejich účinků.

Francouzský generál Dominique Delawarde se zase nechal slyšet, že otrávit bývalého plukovníka GRU Sergeje Skripala v Salisbury mohly tajné služby Spojených států, Izraele nebo Británie.

A to už vůbec nemluvíme o tom, že jeden z vývojových pracovníků, kteří se podíleli na výzkumu látek typu „novičok“, Vil Mirzajanov, žije od roku 1992 ve Spojených státech, kam přijel i se svou laboratoří a dokumentací z Nukusu v Uzbekistánu. V roce 2009 popsal chemický vzorec novičoku ve své knize,  kterou lze dodnes běžně koupit.

Z toho všeho vyplývá, že skepse prezidenta Zemana vůči zpravodajským výstupům nebyla v žádném případě nátlakem, ale odpovědným státnickým krokem. Zde se Eichler zcela mýlí, když dělá mechanickou analogii mezi tlakem exekutivy na zpravodajce v jedné zemi a kontroverzním vztahem prezidenta a zpravodajské služby v zemi jiné.

Takovéto uměle nasouzené analogie mohou natropit mnoho škody. Nejlepší proto bude, trochu je zesměšnit, protože to zřejmě opravdu není poprvé a bohužel ani naposledy, co se s takovým zjednodušováním setkáme. Svědčí o tom následující velmi starý vtip: