Trocha tabáčku: prý nejlepší ochrana proti sedmeru hlavních hříchů! Kteří světci milovali tabák? Jak vydržet desítky hodin ve zpovědnici? Šňupák svaté Terezy. Může se při modlitbě kouřit?
JOHN B. BUESCHER vysvětluje, jak to bylo s holdováním tabáku v rámci Církve a věřících v uplynulých staletích, a přidává navíc jedno důležité poučení pro dnešní dobu
Tabák, nebo přesněji jeho užívání, v dněšní politicky korektní době vzbuzuje stále větší vášně. Odpor k němu tvoří součást přikázání současné pseudomorálky, která vytlačuje přirozenou a rozumnou mravnost minulosti. Není ničím výjimečným, že mnozí lidé, kteří vášnivě bojují proti užívání listů této rostliny, zároveň obhajují vraždění nenarozených lidských osob, ba vydávají to dokonce za "právo". A týká se to i státních autorit.
Katolická církev se v této věci řídí pravidlem, které vyjádřil renesanční lékař Paracelsus slovy: Sola dosis facit venenum (množství dávky činí z léku jed), což znamená, že užívání tabáku je mravně závadné, pokud překročí rozumnou hranici střídmosti. Nikdy se nepřikláněla k puritánství, kterým se vyznačují některé sekty, které vidí v samotných Božích darech zlo a považují přirozenou radost za hříšnou.
Koneckonců, tento rozumný katolický postoj vábil a vábí k pravé Církvi množství konvertitů, jmenujme alespoň slavného spisovatele Chestertona, a dostalo se mu chvalozpěvu v podání některých dalších skvělých autorů (Belloc, Tolkien).
Novinka z Nového světa
Už od chvíle, kdy byli španělští objevitelé po Kolumbových plavbách zasvěceni do tajů tabáku, ať už jeho kouření nebo šňupání podle příkladu domorodců z Nového světa, vznášelo se nad tím něco ďábelského, protože domorodci v tom viděli způsob spojení se s neviditelnými duchy. Někteří z prvních misionářů považovali obláčky kouře a jejich vliv na ducha těch, kteří ho vdechovali, za parodii svátostí, kterou v Novém světě zavedl s předstihem ďábel, aby brzdil evangelizaci.
Již v roce 1575 se místní sněmy v Novém světě museli zabývat skutečností, že Indiáni, kteří přijali katolickou víru, vnášeli zvyk kouřit během bohoslužeb v kostelích. Kouř tabáku v jejich dávném pojetí vyvolával duchy a předkládali ho jako nějaké kadidlo. Církevní představitelé Mexika a Peru vydali v dané věci pro Nové Španělsko a další části Ameriky pro kěnží zákaz užívání tabáku před mší.
Tak či tak, užívání tabáku v kostele se zakrátko objevilo i v Evropě a způsobilo dokonce svatokrádež. Jednou v neděli jistý kněz v Neapoli při mši šňupal tabák hned po přijímání. Podle všeho byl v této činnosti ještě dost nezkušený, protože dostal záchvat kýchání, následkem čehož vyvrhl před zraky vyděšených věřících Nejsvětější Svátost na oltář.
S tím, jak se užívání tabáku šířilo mezi duchovenstvem v Evropě, se církev zaměřila na jeho pronikání do kostelů. Užívání tabáku jako takového nebylo odsouzeno, spíše se potlačovalo jeho užívání před a během liturgie. A to se týkalo zejména duchovenstva, které mělo být vzorem zachování čistoty oltáře, liturgických rouch a rukou držících proměněnou hostii. Od poloviny 17. století do první čtvrtiny století následujícího proto papežové vydávali různé zákazy a regulace ohledně užívání tabáku ve spojení se sakrálními prostorami a úkony.
I když Benedikt XIII., který si sám rád dopřál tabák, znovu zdůraznil nutnost zachovat oltář a presbytář bez tabáku, tak v roce 1725 zrušil trest exkomunikace za kouření ve Svatopetrské bazilice, protože zjistil, že se věřící v průběhu mše vytrácejí ven, aby si zakouřili nebo šnupli, a dospěl k závěru, že bude lepší, pokud zůstanou uvnitř a nebudou rušit při bohoslužbě, než kdyby o její část přišli.
Porušuje se užíváním tabáku eucharistický půst? Sv. Alfonz z Liguori, který sám šňupal tabák, ve svých pokynech pro zpovědníky tvrdí, že "tabák přijatý nosem nenarušuje půst, i když se jeho část dostane do žaludku". Stejně "ho nenarušuje kouření", či dokonce "drcení zuby vyvolávající sliny, které se vyplivnout". Ostatní doboví teologové souhlasí, ale upřesňují, že pokud dojde ke spolknutí většího množství tabáku, tak se tím půst porušit může.
Papežský nos
Také Benedikt XIV. nepohrdl šňupáním tabáku. Říká se, jednou nabídl jistému představenému nějakého řádu šňupe ze své tabatěrky, a ten odmítl se slovy: "Vaše Svatosti, já touto neřestí netrpím." Na co papež odpověděl: "To není neřest. Kdyby to byla neřest, tak byste ji měl."
Papež Pius IX. byl zarytý milovník šňupavého tabáku a oddával se mu tak vytrvale a s takovou náruživostí, že často musel několikrát za den měnit svou bílou sutanu. Byla koneckonců bílá a šňupací tabák byl na ní dost viditelný. Pius IX. nabízel také šňupec svým hostům. Církev ustanovila monopol na obchod s tabákem v Papežském státě a v průběhu jeho pontifikátu sjednotila v roce 1863 zpracování tabáku pod Papežským ředitelem pro sůl a tabák sídlícím v nově postavené budově na Piazza Mastai v římské části Trastevere.
Když za ním přišel vyslanec Viktora Emanuela, aby mu odevzdal podmínky, které papež považoval za nepřijatelné, Pius IX. "Hodil tabatěrku o stůl, až praskla". Vyslanec "odešel zmatený, jakoby dostal závrať". Papež v roce 1871, kdy byl "Vatikánským vězněm", daroval svou "zlatou tabatěrku nádherně zdobenou rytinami symbolických oveček uprostřed květin a listí" jako cenu do celosvětové loterie, jejímž cílem bylo získat peníze pro církev.
A jak na tom byli ostatní papežové? Také papež Lev XIII. měl rád šňupací tabák. Svatý Pius X. šňupal tabák a kouřil doutníky. Benedikt XV. nekouřil a neměl ani rád, když to dělali ostatní. Pius XI. kouřil příležitostně doutníky. Pius XII. nekouřil. A Jan XXIII. kouřil doutníky.
Pavel VI. byl nekuřák. Stejně jako i Jan Pavel I., i když někteří vatikánští představitelé po jeho náhlé smrti naznačovali, že jeho špatný zdravotní stav ke konci života mohl být způsoben vášnivým kouřením.
Jan Pavel II. nekouřil, ale papež Benedikt XVI. podle nepotvrzených zpráv ano, přičemž měl dávat přednost cigaretám značky Marlboro.
Svatí tabakisté
Ctihodná Maria-Therese de Lamourous píše, že když byl v pařížském Karmelu vystaven plášť svaté Terezy z Avily, dostala dovolení si ho obléci: "Políbila jsem ho; přitiskla k sobě. Vnímala jsem vše, včetně malých skvrnek, které podle všeho pocházely od španělského šňupacího tabáku. "
Užívání tabáku přišlo na přetřes během beatifikačního procesů Josefa Kopertinského (patrona studentů), Jana Boska a Filipa Neriho. U prvních dvou ďáblův advokát tvrdil, že se heroické ctnosti neslučují s jejich užíváním tabáku. Josefův obhájce proti tomu uváděl svědectví ještě z Josefova života, když prohlašoval, že mu kouření pomáhá ke svatosti, protože díky němu může déle bdít při svých pobožnostech a více se postit. V případě Filipa Neriho prohlídka těla ukázala, že mu chybí měkké tkáně nosu, a tak jeho tělo není neporušené. Mělo to být následkem silného užívání tabáku. Byly to ale chabé námitky proti jejich svatosti.
Svatá Bernadetta Soubirousová trpěla od dětství astmatem a její lékař jí na to předepsal tabák. Vzpomínala, že během školní docházky, "jedna sestra byla při hodině francouzštiny pobouřena, když jsem nechala kolovat šňupací tabák a každý začal kýchat". Po vstupu do kláštera "vytáhla jednoho dne, k pohoršení jisté sestry, tabatěrku. Sestra zvolala: 'Ó, sestro Marie Bernadetto, ty nebudeš nikdy prohlášena za svatou!'"
"Proč ne?" zeptala se. "Protože šnupeš. Ten zlozvyk skoro vyřadil z kanonizace svatého Vincenta z Pauly." Sestra Marie Bernadetta šibalsky mrkla a odpověděla: "A ty, sestro Chantal, budeš určitě kanonizována, protože si nedopřeješ."
Svatý Jan Maria Vianney často šňupal během dlouhých hodin, které trávil ve zpovědnici. Páter Pio měl šňupací tabák schovaný v malé kapsičce svého hábitu a nabízel ho návštěvám. Životopisec zaznamenal, že "jednoho večera na konferenci onkologů se Páter Pio uprostřed přednášky o výzkumu rakoviny obrátil na muže sedícího vedle a zeptal se ho: 'Kouříte?' Když mu muž přitakal, Páter Pio na něj ukázal prstem a řekl: 'To je tedy podle všeho velmi špatné.' A hned nato se obrátil na druhého doktora se slovy: 'Nemáte tabák?'"
Jezuitský šňupák
Říká se, že jistý jezuita na otázku, zda je dovoleno při modlitbě kouřit, odpověděl zcela jednoznačně, že ne. Nicméně rychle dodal, že zatímco není dovoleno kouřit při modlitbě, tak je zcela dovoleno modlit se při kouření.
V šestnáctém a sedmnáctém století založili jezuité velké plantáže tabáku ve Střední a Jižní Americe a čerpali z nich peníze na své bohulibé aktivity. Totéž se týkalo i dominikánů, františkánů a augustiniánů ve Střední Americe.
Jezuité byli bez nejmenšího důkazu obviňováni protestanty a dalšími nepřáteli, že dodávají otrávený šňupací tabák těm, které se snaží zavraždit. Smyšlený tabák dostal název "jezuitský šňupák". Tyto obavy se podle všeho nejvíc rozšířily poté, co anglický admirál Thomas Hopsonn ukořistil v roce 1702 v zátoce Vigo ze španělských lodí desítky tisíc sudů obsahujících padesát tun šňupavého tabáku, který si následně našel cestu na britský trh.
Kolem roku 1715 přinesli jezuitští misionáři svůj oblíbený tabák na čínský dvůr za vlády mandžuské dynastie Čching. Čínské konvertity na katolickou víru jejich soukmenovci dokonce po určitou dobu přezdívali "šňupáci". Katolíci vedli továrnu na zpracování tabáku a prodávali ho v Pekingu. Od těch časů holduje šňupacímu tabáku i množství tibetských buddhistických mnichů.
Jezuité nebyly ve své lásce k tabáku osamoceným řádem. Laurence Sterne, autor románu Život a názory blahorodí Tristrama Shandyho, napsal také v roce 1768 sentimentální cestu po Francii a Itálii, v níž popisuje pro něj povznášející událost, když si vyměnil tabatěrku s nějakým chudým františkánem.
Doba se mění
V průběhu devatenáctého století začala záliba v šňupací tabáku ustupovat a nahrazovalo ji kouření doutníků, dýmek a cigaret. Literární zdroje ukazují, že šňupání tabáku se stále více a více stávalo záležitostí starých a chudých lidí a také některé skupiny konzervativních kněží nechtěly vyměnit svůj šňupák za vznášející se kouř.
V dopise z roku 1846 kněz oratoria svatého Filipa Neriho, otec William Faber napsal: "Představený kamaldulských ve Florencii projevil velkou touhu mě vidět; ležel nemocný v posteli a jeho postel byla plná šňupacího tabáku; chytil mě za hlavu, zatlačil ji do hromady šňupacího tabáku a nanejvýš nemilosrdně políbil."
Nepodepsaný článek v časopise The Galaxy z roku 1870 - nazvaný "Deset let v Římě" - v souvislosti s kapucíny uvádí: "Vidíte jedince kráčejícího po Římě v jeho tmavěhnědém hábitu (od kterého se držte dále), s černou rohovinovou tabatěrkou, špinavým modrým kapesníkem zastrčeným za rukáv a peněženkou zavěšenou na ruce."
V září 1957 promluvil Pius XII. ke generálnímu shromáždění tovarišstva Ježíšova v Římě. Využil příležitost, aby jezuity, ale i další řády povzbudil ke zpřísnění disciplíny a oživení ducha odříkání, mezi jiným i tím, že se vzdají "povrchnosti" včetně "množství vymožeností, které si mohou laici dovoleně dopřávat". "Mezi tyto," řekl papež, "je nutné zahrnout dnes tak rozšířené a oblíbené užívání tabáku."
Jan Pavel II. v roce 2002 podepsal zákon "zakazující kouření na uzavřených veřejných prostranstvích, místech navštěvovaných veřejností a pracovištích nacházejících se na území Vatikánu, v oblastech mimo hranice státu (tj vatikánských úřadech v jiných zemích) a prostředcích veřejné dopravy". Za porušení zákazu hrozila pokuta třicet eur.
Nejlepší ochrana proti sedmero hlavním hříchům
Apologie kouření podle P. Silvestra Marii Braita OP: Thesis probatur ex-ratione Sophistic
1. Kouření chrání před pýchou. Kuřák není pyšný. Pokud nemá zápalky, neváhá si připálit ani od Cikána.
2. Kouření chrání před lakomstvím. Kuřák není lakomý. Kdyby byl lakomý, nekouřil by a ukládal peníze na úrok do spořitelny.
3. Kouření chrání před smilstvem. Kuřák zapáchá a ženské osoby mu dají pokoj. (Hlas opozice: "Ale ony jsou obětavé.")
4. Kouření chrání před závistí. Pokud má kuřák co kouřit, je spokojený a nikomu nic nezávidí.
5. Kouření chrání před nestřídmostí. Kuřák není nestřídmý, jednak proto, že značné částky prokouří, a následně mu nezbývá na jídlo, a jednak proto, že když kouří, nejí.
6. Kouření chrání před hněvem. Pokud je kuřák rozhněvaný, zapálí si cigaretu nebo dýmku, tím uklidní svá mozková centra a přestane se zlobit.
7. Kouření chrání před leností. Kuřák je tvor činný a pohyblivý, běhá do trafiky, hledá zápalky, cpe si dýmku, plive na podlahu. Pokud nemá co kouřit, není líný se sehnout k zemi pro nedopalek.
Zdroj. Redakčně kráceno.
Zdroj
