Nemá cenu teď naříkat nad chováním většiny populace, která ihned, jakmile se uvolnila nejpřísnější opatření, se začala chovat, jako by se nic nestalo a už stát nemohlo. On to někdo za nás zařídí. Naše civilizace je prostě taková. Jsme nezodpovědní a příliš zaměření na své vlastní ego. Naivitu a ideologii povyšujeme nad rozum. Neříkám samozřejmě nic nového a převratného, tohle se ví už dlouho.

Jak jsem minule slíbil, tenhle blog věnuji krátkému přehledu různých opatření, které dělali naši předkové v dobách, kdy je kosila černá smrt. Je až neuvěřitelné, kolik modelů uvažování a chování máme stejných. Jen s tím rozdílem, že oni byli vnitřně mnohem silnější, odolnější vůči bolesti, zodpovědnější a nebáli se smrti tak, jako dneska my. Ty hrůzy lidé často přežili bez psychologů a antikonfliktních týmů jen díky víře, že je může zachránit modlitba a přízeň boží. A že mrtví budou pro své utrpení spaseni. Pozemská smrt pro ně nebyla koncem, ale začátkem něčeho lepšího a vyššího. Přesto se ovšem snažili i pozemské katastrofy vysvětlit a minimalizovat.

Ve středověku se morové rány a hladomory obecně dávaly za vinu církvi, protože odpovědnost světských panovníků nebyla tak univerzální, jak dnes požadujeme po našich vládách. Pokud církev nedokázala u Boha vyprosit milost, byla to její vina. Toho zhusta zneužívali feudálové, ale i prostý lid k útokům na církevní majetky. Ostatně tahle filozofie stála u zrodu husitství a všech dalších protestantských hnutí. Dnes to je politicky přehlednější, podle opozice totiž může za všechno špatné, co s covidem-19 souvisí, pouze a jen vláda. V USA Trump, ve Švédsku vládní epidemiolog a u nás logicky Babiš.

Jaksi okrajově patří k chování v době morů i mocenské zneužívání potíží sousedů, které drtí epidemie. Největší morovou ránou raně středověké Evropy byl tzv. Justiniánův mor v polovině 6. století. Byl opravdu děsivý a téměř Byzanc zničil. Toho využili stoupenci islámu k veliké územní expanzi. V té době vzali byzantskému císaři a jeho spojencům řadu území, kromě jiného dnešní Sýrii. Kalif Omar držel svá vojska v poušti poblíž Damašku a čekal, až tamní byzantská posádka a obyvatelé zahynou, aby pak město snadno obsadil. Jenže zanedlouho začal mor kosit i jeho muže. Takže rozhodně platí teze, kterou jsem objevil: „Mor a politika jsou dvěma stranami jedné mince“.

3. Lidé mají strach, a to se projevuje různými způsoby. Jedním z typických je ventilovat napětí chováním, které se dá označit jako „užít si, dokud to ještě jde“. Toho si všiml již starořecký historik Thúkydidés, který v roce 429 př. n. l. při popisu moru v Athénách napsal, že se objevuje paradoxní touha po zábavách, úpadek mravů a zhrubnutí všedního dne. Při velké morové epidemii v polovině 14. století dali v Benátkách zavřít všechny šenky na Rialtu, kde se zástupy lidí věnovaly hýření a opilství. Ve stejné době napsal Boccaccio o Florencii: „Někteří tvrdili, že nejzaručenějším lékem na tuto chorobu je hodně pít, užívat si, chodit za zpěvu písní a uprostřed žertů na procházky, ukájet pokud možno každou choutku a smát se a vysmívat všemu, co se děje. A jak to říkali, tak také dělali, co mohli: dnem i nocí táhli z hospody do hospody, pili nadmíru a bez míry.“

První systematicky prováděná karanténa byla zavedena až v roce 1377 v benátské obchodní kolonii na Jadranu Raguse (dnes Dubrovník). Pokud připlula loď a bylo podezření, že se její námořníci či cestující mohli setkat s někým, kdo byl nakažený morem, museli na lodi strávit v izolaci třicet dnů a teprve pak směli vystoupit na břeh. O něco později se délka izolace prodloužila na čtyřicet dnů. Právě podle číslovky čtyřicet (v italštině „quarantino“) je odvozeno slovo karanténa.

Tak to prostě bylo a nejspíše i bude. Protože jsme lidé.