Loni na jaře jsem měl v Hluboké nad Vltavou přednášku s besedou. Když jsem byl předem požádán, abych vymezil téma akce, nadiktoval jsem: „Přežije Západ naši generaci?“ Už ten název, natož pak vlastní obsah debaty se tehdy některým účastníkům zdál příliš pesimistickým až katastrofickým. Moc rád bych věděl, jak se na věc dívají dnes, tedy poté, co se hlavně Americe stalo za posledních jeden a půl roku. A kolik z nich si dnes říká, že jsem byl tehdy možná naopak ještě optimistický.           

Co tedy přichází z Ameriky dnes? Ano, lze říci, že za posledních mnoho dekád všechny zásadní trendy, v pozitivním i negativním smyslu, přišly do zbytku západního světa (včetně nás) právě odtamtud. A s menším či větším zpožděním a s menší či větší intenzitou pak zasáhly celý zbytek západní civilizace, a v jisté míře dokonce i celý ostatní svět.

Často šlo jen o módní vlny, které zmizely stejně rychle, jako přišly. Často ale šlo i o nenápadné, plíživé změny a posuny, které se sice v čase rozmělnily, ale mnohé po nich zůstalo. A tím vznikalo příznivé podhoubí pro další takové impulsy. S jistou nadsázkou lze říci, že pokud USA dostaly rýmu, zbytek našeho světa následně dostal zápal plic. A tak tomu je i nyní.

První smogové kalamity, první katastrofální dopravní zácpy, zásadní impulsy v umění, hudbě, kultu zdravé výživy či kolem joggingu, převratné změny technologické, ale i životního stylu, mládež sedící celé dny u počítačových her, nové sporty, dokonce i nové pivní styly, oblékání, ale i vlny násilí, organizovaného zločinu, okázalého pohrdání usedlým životem rodičů. Ale hlavně kolektivistické ideologie a sociální inženýrství nové generace. Prorůstání ideologických doktrín do státního aparátu, školství, médií i vědeckých institucí. Korporace jako překvapiví noví nositelé ostře protitržních postojů a mohutných společenských projektů.

Dnes jsou v módě slova jako „paradigma“ a „narativy“, ale nejde jen o jejich módnost. Jde o reálné přeformátování a převyprávění našeho pohledu na svět, na společnost, na dějiny, na roli jednotlivce, na svobodu člověka, na fenomén obecného dobra či veřejně „sdíleného“ prostoru.

USA si zachovaly vojenskou, politickou a hospodářskou moc šířit a prosazovat všude po svět ideje, na kterých byla postavena jejich státnost a jejich civilizační tradice. A tyto ideje prosazovaly často i velmi sporným způsobem, zvláště převládly-li v jejich zahraniční politice prvky intervencionalismu. V posledních desetiletích však došlo k postupné výměně celé jejich bazální ideové výbavy. Co tedy šíří USA po světě dnes? Je třeba se na to začít neodbytně ptát a nespokojit se s tím, že přeci západní hodnoty. Ale které? Jaké hodnoty se v posledních dekádách staly těmi pravými západními, když ty původní jsou dnes odesílány na smetiště dějin?        
   

USA to nikdy neměly jednoduché. Neměly žádný vzor. Žádný příklad hodný následování a ani žádný varovný a odstrašující příklad. Vždy to byly USA, kdo si musel sáhnout na kamna jako první. Ale vždy se nakonec z oné slepé uličky jako první dostaly ven. Někdy bylo až legrační pozorovat zbytek světa, jak si to vše s nějakým zpožděním vyzkoušel na vlastní kůži, přitom se stačilo podívat přes oceán, poučit se a některých slepých uliček se vyvarovat.
  

Máme šanci se nyní konečně poučit? Kniha IVK Sebedestrukce Západu, která vychází v těchto dnech, na tuto otázku neodpovídá. Dokonce ji ani neklade. Poctivě ale mapuje hloubku maléru, do kterého se nyní spolu s Amerikou potápíme. Třeba napíše nějaké konstruktivní pokračování některý z čtenářů, kdoví.

Nemohu si zde odpustit osobní poznámku. Před pár lety jsem  podruhé shlédl slavný Hopperův film Bezstarostná jízda. Po skoro padesáti letech. Stejně jako tehdy jsem i tentokrát soucítil s mladými rebelanty, kteří nikdy nic užitečného neudělali, ale přesto sbírali velmi sporné sympatie tím, že se snažili žít svobodně a bezstarostně uprostřed americké venkovské tradiční konzervativní společnosti postavené na vzorcích padesátých let. Společnosti, která nejen ctila své zásady, ale nutila každého, aby je ctil také.
   

A co udělaly s touto starou dobrou společností USA? Zachovaly se, jako když sportovec sprintující v hale na 60 metrů není schopen zastavit v cíli a musí desítky metrů ze setrvačnosti běžet dál. Tak i americká společnost, která se snad i do jisté míry oprávněně chtěla osvobodit s některých rigidních vzorců, běžela dál a vylila s vaničkou i dítě. Proto jsem se na onen film nyní díval už jinýma očima. Bylo nutné při svém „osvobození“ rozbít úplně vše dosavadní? Čemu se tím otevřely dveře v dalších desetiletích? Jaký džin byl vypuštěn?
   

To vidíme dnes v přímém přenose. Sledujme to s napětím. Protože v příštím díle téhle napínavé reality show se staneme aktéry i my, stejně jako celý západní svět.  

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)