Premiéři tam nejprve odmítli setkání se zástupkyní běloruské opozice Svjatlanou Cichanouskou.To na poslední chvíli navrhli Poláci, nikoliv z lásky k Bělorusům, ale pouze proto, že nevynechají jedinou příležitost, jak z bezpečné vzdálenosti a zprostředkovaně poštengrovat Rusko.

To dobře vycítil premiér Andrej Babiš a poskytl slovenskému a maďarskému premiérovi dobré zdůvodnění, jak tento perfidní polský návrh smést ze stolu. Řekl, že „nechce udělat unáhlený krok, který by nebyl v souladu s celoevropským postojem a nahrál by běloruské propagandě“.

To je nutno ocenit, protože zejména protirežimní běloruská propaganda by toho jistě zneužila, kdyby se premiéři nechali Poláky překvapit a vtáhnout do nějaké špinavé hry. A běloruská vláda by zase měla další doklad českého vměšování do jejich vnitropolitické situace.

Premiér Babiš dále na adresu situace v Bělorusku řekl naprosto jasně a nedvojznačně, že „mají mít svobodné volby. Nemůžeme jim vnucovat, koho mají volit. Nic jim nemůžeme vnucovat. Musíme se vyvarovat ukrajinského scénáře. Bělorusové si musejí sami vybrat“.

Ono by se mohlo zdát, že to je zase jen jedna z hladkých politických řečí, avšak tato Babišova řeč byla ve skutečnosti naprosto neobvyklá, protože se přesně trefila do neuralgického bodu trablů mnoha států z počátku jednadvacátého století.

Po skončení studené války, která měla z dnešního pohledu ještě jakási pravidla, protože soupeři si regulérně nadávali a celkem vzato bylo jisto, kdo je kdo, nastalo období naprostého zmatku. To předpověděl již George Orwell a důraz dal na zmatení jazyků, kdy význam slov se ve skutečnosti radikálně odchyluje od toho, co znamenal původně. Nejlepší definicí tohoto „hybridního“ stavu je vtip, pasující na nejednoho politika: „Lže tak, že ani opak není pravdou“.

A tak se místo soupeření kapitalismu se socialismem začala vyvážet svoboda, demokracie a lidská práva, a to způsobem, který nepřežily již statisíce lidí, a milióny dalších, kterým tyto „láskyplné“ mise roztřískaly domovy, se staly nechtěnými válečnými uprchlíky. Dlužno dodat, že předtím nebyl uskutečněn průzkum, který by zjišťoval, zda je vůbec o tyto nabízené komodity v cílových zemích zájem, nota bene v kvalitě, v jaké byly tyto „západní hodnoty“ k vidění v realitě západního světa. Ani vodopády oslavných řečí o „svobodě“ ho nepřiblížily ke spravedlnosti, kterážto jest zase ústřední hodnotou onoho údajně necivilizovaného „zbytku světa“.

Vnucený export oněch „nejvyšších západních hodnot“ ve svých důsledcích znamenal pouze změny vlád v cílových zemích. Exportéři říkali, že jim jde o změny těch „zaostalých a lidských práv nedbalých režimů“. Ve skutečnosti ale ty režimy v podstatě zůstaly! Změnilo se pouze personální obsazení místních vlád tak, aby byly vstřícnější k tomu, co bylo samotnou podstatou všech těch šarád, totiž k ekonomickým požadavkům expandujícího Západu, které nezbytně následovaly. To bylo v případě těch šťastnějších zemí. V jiných zemích jim totiž spadla svoboda z nebe, ve formě bomb, a zase i v těchto případech byly šťastnější země, kde nebyl použit ochuzený uran.

Těm změnám se po vzoru československého „Listopadu 1989“ začalo říkat „revoluce“. Donedávna jsem byl proti tomuto pojmu, ke všemu ještě notně zprofanovanému hybridním přídomkem „sametová“, a zastával jsem Petrem Pithartem důsledně používaný pojem „předání moci“.

Jenomže pak jsem já hlupák nedovzdělaný zjistil, že hlavním definičním znakem „revoluce“ jsou podle politologů zásadní majetkové změny. S hrůzou jsem si uvědomil, že to skutečně odpovídá tomu, co se tu stalo, že právě majetkové změny byly podstatou všeho toho „revolučního“ dění! Všechny uzákoněné restituční hranice už padly, probíhá plíživá rekatolizace, čeština je zanášena různými pojmy, jen aby se nic nemuselo říci na plnou hubu (obludný je zejména „kurzarbeit“), a odkaz TGM je zapomenut a pohaněn. Nutno konstatovat, že koncem roku 1989 nejenom „skončily sny roku 1968“, jak pro mě překvapivě napsal Rudolf Hegenbart, ale odehrála se skutečná tvrdá a nelítostná revoluce. Po ní se už jen nemnozí, jimž se po havlíčkovsku „vlastenčení z huby do rukou vraziti ráčilo“, snaží slepit střepy politické a ekonomické suverenity a potravinové soběstačnosti.

Ale zpět k Babišovi. Jeho důraz na „vyvarování se ukrajinského scénáře“ – a to nejen v případě Běloruska! – by se měl stát jednou z ústředních zásad české zahraniční politiky. Jinými slovy, nezasahovat do vnitřních záležitostí jiných států. Proč? Protože se stále prohlašujeme za civilizaci, která má v základech biblické poselství, jehož podstatou je nečinit druhým, co by člověk sám nerad strpěl. Proto si ani my nepřejeme, aby do našich záležitostí zasahoval někdo zvenku.

K důstojnosti člověka totiž patří řešit si sám své problémy doma, i když je to někdy velmi těžké. Nelze si ale vlastizrádně zvát na pomoc cizí mocnosti – jako se stalo v případě dopisu 99 Pragováků či „zvacího dopisu“, které byly předzvěstí okupace Československa v roce 1968. Analogické nápady jsou však i v dnešní době opět k zaznamenání, byť míří na druhou stranu. Podstata je však nedůstojně stejná – pozvat si cizáky, aby pomohli dát do držky spoluobčanům, s nimiž jsem se však občanstvím zavázal žít a problémy řešit v míru.

Je naprosto jasné, že zcela v souladu se slovy premiéra Babiše máme co Bělorusům nabídnout. Zejména naše popřevratové zkušenosti, třeba jak ekonomové předběhli právníky, a pak se zjistilo, že to vlastně nebyli ani žádní velcí ekonomové, ale teoretici, kteří si měli své teorie, jimiž byli akademicky fascinováni, vyzkoušet nejdřív na zvířatech. A že se mezi nimi skrývali i opravdoví zločinci. Nikoliv propagandu, ale tyto tvrdé zkušenosti bychom Bělorusům opravdu měli nabídnout, aby nám to pak jednou nevyčítali, že jsme věděli, a nevarovali jsme je.

Jsem hrdý na to, že svým výrokem premiér Babiš sám sebe veřejně zavázal, že se Bělorusům do jejich již tak těžké situace nebudeme vměšovat oficiálně ani pokoutně, zejména pak financováním v politice aktivních některých běloruských jednotlivců a sdružení. Že budeme dodržovat zásady státní suverenity a mezinárodního práva, neboť to samé očekáváme od ostatních států i ve vztahu k nám.

Důvodně pak předpokládáme, že za tím účelem premiér Babiš využije kapacit českých zpravodajských a finančních analytických útvarů ke zjištění a zastavení finančních toků, které by byly v rozporu s tímto jeho vyhlášením jednoho z principů české zahraniční politiky. A že zajistí, aby žádné takové položky nebyly ani skrytou součástí státního rozpočtu.

Dlouho jsme na takový jasně a veřejně řečený zásadní závazek čekali. Na rozdíl od různého skrčkování v zájmu cizích mocností je toto akce, která nám skutečně může narovnat páteř a dát šanci svobodně dýchat coby hrdým občanům suverénního státu.