Lucie A. Sulovská

Akce musela mít diskreditační předehru; v průběhu února a března 1950 byli zatčeni čelní představitelé řádů a byl s nimi uspořádán monstrproces, kde byli za použití mučení, vyhrožování a drog donuceni podepsat doznání o protistátní činnosti. Do Želivského kláštera StB umístila zbraně, které pak na základě „doznání“ mnichů vítězoslavně našla. Prokuraturu v procesu zastupovaly známé firmy – Čížek, Urválek a Brožová PolednováV té době na následky brutálního týrání zemřel pater Josef Toufar, čímž pravděpodobně zabránil vzniku dalšího propagandisticky využitelného monstrprocesu. V době, kdy byl Toufar ve vězení, o pár metrů dál seděl už i jeden z čelních představitelů řeholí, premonstrát Vít Tajovský. Ten později vzpomínal jak na pobyt ve vězení, kterému byla vystavena elita řeholních kongregací, tak na samotného Toufara:

„Oni měli připravena veškerá doznání, která jsme – já i Toufar – odmítli a tak jsme byli převezeni do kasemat, nazývaných „temnice“. Šlo o kobky se zatemněnými okny, v nichž byl pobyt zostřen tvrdým půstem. Desátý den jsem si už proto v duchu říkal, že asi podepíšu všechno. Bez jídla, pití, bez lůžka, leželi jsme pouze na betonu. Každou hodinu nás bachař budil, museli jsme se postavit do pozoru a říci své číslo a pak do úpadu cvičit. Pak si člověk mohl lehnout, ale pokud odmítl nebo nemohl vstát, vylili na něj kbelík studené vody.“

„Potom nám – vězňům ponechaným o žízni – jednoho dne přinesli v hrnečku nápoj, který byl na chuť velmi ostrý. Slyšel jsem již dříve, že věznitelé v komunistických kriminálech připravují nějaké omamné, halucigenní látky a proto jsem se tehdy překonal a podezřelý nápoj nevypil. Bachař na mě totiž neviděl a tak jsem si pouze jakoby polil šaty. Bohužel však Josef Toufar tuto ostrou tekutinu zřejmě vypil.“

„Pepíček (Toufar, pozn. aut.) byl opravdu statečný. Vydržel i když musel hodně trpět – byl opravdu krutě bit.“

Předehra byla dokonána. Zásah proti mužským řeholím se odehrál v noci ze 13. na 14. dubna 1950. Zúčastnili se jej příslušníci Lidových milicí a Státní bezpečnosti. Postupně v noci uzavřeli vchody klášterů, aby se nikdo nedostal ven a zajistili zvony, aby řeholníci nemohli volat o pomoc. Poté násilně vnikli dovnitř a zadrželi obyvatele klášterů. Následně byli mniši internováni do táborů v Broumově, Oseku, či Králíkách, někteří byli odvezeni na výslech na Bartolomějskou ulici v Praze.

Jen na Slovensku bylo internováno 881 řeholníků z 11 mužských řeholí. V celém Československu bylo potom zlikvidováno na 200 klášterů, v nichž žilo na 2376 mužských řeholníků. Mezi řeholníky byli novicové, chlapci od patnácti let, výjimečně i mladší, až po staré řeholníky, narozené ještě i v 60. a 70. letech 19. století. Kláštery poté často dlouhá desetiletí chátraly. Byl jim zabaven veškerý majetek, movitý i nemovitý, včetně polí, lesů, budov. Bylo poškozeno značné množství kulturního dědictví klášterů, zejména obrazů a knih.

Právě na Slovensku se provedení celé akce ukázalo být značně problematickým. V Podolínci musela StB použít zbraně proti rozzuřenému obyvatelstvu, které se pokoušelo osvobodit mnichy, v Pezinku se nepokoje nepodařilo potlačit a mniši museli být internováni na jiném místě, v Hlohovci a Pruskom musela dokonce demonstrace obyvatel na záchranu řeholníků rozehnat armáda.

V témže roce komunisté zlikvidovali všechny kněžské semináře a namísto nich ustanovili jediný povolený kněžský seminář v Čechách, komunisty kontrolovaný, který umístili v Litoměřicích. Budovy zrušených seminářů zabrali i s veškerým majetkem. Skončily i malé semináře, kde se na kněžství připravovali chlapci již od dvanácti let. Taktéž jejich budovy i s veškerým majetkem byly zabrány.

Novicové, kterým ještě nebylo 18 let, internováni obvykle nebyli; vrátili se domů k rodičům a později směli vykonávat jen dělnické profese. Staří mniši umírali jeden za druhým. Vytržení z prostředí kláštera, kde mnozí žili už od dětství, následkem přesunů, zimy, hladu a krutého zacházení, část z nich internaci nepřežila. Mnozí řeholníci skončili v táborech nucených prací a rovněž v PTP.

Komunisté jediným zásahem přerušili mnohdy tisíciletou tradici působení řádů v Čechách a staletý majetek mnohdy zcela zdevastovali. Řády, které jim padly za oběť, nezřídka vychovaly desítky generací a položily národu duchovní, kulturní, edukační a sociální základ. Maltézští rytíři v Čechách působili od roku 1158, Premonstráti od roku 1140, Cisterciáci od roku 1199, Benediktýni  od roku 993, Křižovníci s červenou hvězdou od roku 1233, Obutí augustiniáni od roku 1285, Františkáni od roku 1228, Dominikáni od roku 1225, Jezuité od roku 1551, Milosrdní bratři od roku 1619, Piaristé od roku 1634, Redemptoristé od roku 1820, Salvatoriáni od roku 1894, Školští bratři od roku 1898, Těšitelé a Salesiáni od 20. let 20. století.

Po akci „K“ následovala akce „Ř“. Ta zlikvidovala všechny ženské řády v Československu. A tak zatímco roku 1950 žilo v Čechách 2528 řeholníků a 11 896 řeholnic, konce totality se dočkalo maximálně 3500 řeholnic a méně, než tisíc řeholníků.

Zdroj: Blog autorky