Na gymnáziu jsem vydával svůj vlastní časopis. Pojmenoval jsme ho Nova podle značky znojemských okurek. V záhlaví stálo: „Jiné časopisy mívají okurkovou sezónu pouze v létě, jedině my ji máme celoročně.“ Nemohl jsem tehdy ještě vědět, že mne časem napodobí ne jedna, ale hned několik našich televizí. Obsah časopisu jsem sám vymýšlel, časopis rozmnožoval a prodával spolužákům po jedné koruně.

Měl jsem tam například rubriku „Rady končícím básníkům“. Vycházel jsem z toho, že začínajícím básníkům dovede poradit každý moula. Ale poradit básníkovi, že už by měl končit, to chce skutečného odborníka. Psal jsem i vlastní básničky. Třeba: „Byl král, chtěl věčný život mít, jen neštěstí ta touha plodí. Korunu musel rozměnit a dostal průjem z živé vody.“

Díky svému věku a psychickému založení jsem se věnoval hlavně nápadům pubertálním a postpubertálním. V dnešní době mohu tuto zkušenost bohatě zúročit. Vzhledem k rázu naší i evropské politiky, vzhledem charakteru našich i evropských politiků, přiznávám, že jsem tehdy vůbec netušil, co všechno puberta dokáže. Když slyším o cestách na Tchaj-wan, o kufřících diplomatů přetékajících prudkým jedem, o snahách Evropské komise pořídit si monopol na pravdu, je mi jasné, že jsem se dožil éry, kterou lze nejspíš nazvat „puberta bez hranic“. To mne mocně inspiruje. Vrací mne to (nejen mne, ale celou společnost) zpátky do mých mladých let, končí komentář Jan Keller.