Redakce Protiproud přináší zprávu z Ameriky, kde se právě děje něco zcela mimořádného – a mainstreamová media to proto jako obvykle ignorují. Sotvakdo si povšiml (pokud tedy nečte Protiproud), že minulý rok vyšla kniha Marka Levina „Dodatky Svobody“, v níž autor mimo jiné volá po svolání „konventu států“. Článek 5 Americké ústavy totiž dává dvoutřetinové většině států možnost svolat shromáždění, které může přijmout jakýkoli dodatek k ústavě, její změnu – nebo i zrušení.

New York měsíc po rozpadu USA

Minulý týden hlasoval zákonodárný sbor Michiganu o rezoluci, požadující svolání konventu. Michigan je třicátým čtvrtým státem, který o svolání žádá, takže by se Konvent Států tímto hlasováním stal realitou. To je docela „pecka“ – i když, či spíše právě proto, o ní mainstream nepíše. Americký blogger o tom píše jako o „největší události dosavadní ústavní historie“.

Největší událost historie

Americká ústava stanoví, že pokud o to požádají dvě třetiny států unie, konvent se konat MUSÍ. Během takového konventu lze změnit CELOU ústavu – nic není vyloučeno. To státům dovoluje například rozpustit federální vládu bez jejího svolení a odmítnout platit dluh, který tato vláda vytvořila.

Když se Michigan stal čtyřiatřicátým státem, který pro svolání tohoto klíčového  shromáždění hlasoval, stala se pozoruhodná věc: poprvé v historii může být změněna ústava USA z iniciativy jednotlivých států. Kongres v tom okamžiku nehraje roli. Jde tedy nepochybně o nejzásadnější událost v posledních dvou stech letech vývoje amerického ústavního práva. 

Třicet čtyři?

V americké ústavě jsou totiž zakotveny dva způsoby navrhování ústavních dodatků. Ten první byl používán v minulých sedmadvaceti případech: dodatek musí schválit dvoutřetinová většina ve Sněmovně reprezentantů i Senátu, a poté je předložen jednotlivým státům k ratifikaci. Druhou cestou je právě svolání Konventu. Je to tedy pojistka, kterou Otcové zakladatelé do Ústavy vložili.

Michigan se právě stal oním „dvoutřetinovým jazýčkem“ na vahách. A reakce na sebe nedala dlouho čekat. Ihned po hlasování republikánský senátor za Kalifornii, Duncan Hunter, požadoval po předsedovi Sněmovny, republikánu Johnu Boehnerovi, aby uvážil, zda je Michigan skutečně třicátým čtvrtým státem v pořadí. Existují totiž i výklady, které tvrdí, že tomu tak není a některé ze států platně svoji vůli v tomto smyslu nevyjádřily. Pokud se však ukáže, že ano, je pravděpodobně na Kongresu, aby jednal a svolal konvent. Toho by Hunter a podobně naladění zákonodárci rádi využili k prosazení ústavního dodatku, který by zakotvil povinnost vyrovnaného rozpočtu.

Článek 5 americké ústavy je však formulován natolik vágně, že zjišťování, zda se všech třicet čtyři států technicky správně „vyjádřilo“ pro svolání konventu, bude ještě detektivka. 

Odvolat možná nelze

Některé státy, jako třeba Oregon, Utah a Arizona, potichu odhlasovaly svolání konventu vlastními zákonodárnými sbory. Jiné státy podobnou výzvu schválily, ale pak ji odvolaly, případně ji po odvolání schválily znovu. Například Alabama, která od svého požadavku na konvent, jenž by hlasoval o vyrovnaném rozpočtu, ustoupila v roce 1988, ale znovu o jeho svolání požádala v roce 2011, nebo Florida, která nový požadavek schválila o rok dříve, v roce 2010.

Jiným případem je Louisiana, která chtěla svolání konventu států až do roku 1990. Pak od návrhu ustoupila a dosud jej neobnovila, ačkoli se mezitím její zákonodárci o schválení výzvy ke svolání konventu několikrát pokoušeli.

Není ovšem jasné, zda podobný požadavek podle ústavy skutečně lze platně „vzít zpět“. Někteří ústavní právníci, jako třeba texaský analytik Gregory Watson, tvrdí, že nikoli. Jenže mezi odborníky nepanuje shoda.

„Poškození“ ústavy? Požehnání!

Pokud se nakonec ukáže, že Ohio, předposlední stát, který o svolání konventu požádal, je třiatřicátým, a Michigan čtyřiatřicátým v pořadí, konvent proběhnout musí. Z ústavního textu však jasně neplyne ani to, jak by celé shromáždění mělo probíhat či – jak si myslí Michigan – zda by skutečně muselo svůj pořad jednání omezit jen na vyrovnaný rozpočet.

Ačkoli je jednání hypotetického konventu ještě daleko, někteří komentátoři a analytici již dlouho spekulují o tom, co by mohlo být jeho nezamýšleným důsledkem. Například v Louisianě se zasazoval rozpočtový analytik Steve Spire proti schválení podobné rezoluce, když „hrozila“. Podle něj může konvent nezvratně „poškodit“ ústavní systém Spojených států. Jenže to, čemu říká poškození, je pro jiné podstatným vylepšením. 

Konfederace států amerických

Co všechno může podobné shromáždění schválit?

Cokoli. Namátkou:

Změnit federální uspořádání zpět na konfederaci, která tu ostatně byla před rokem 1789. Nemluvím o té, která se utvořila před válkou Severu proti Jihu, ale o té, kterou jsme ve Spojených státech měli od americké války za nezávislost až do okamžiku, kdy jsme přijali současnou ústavu. Že jste nikdy nevěděli, že byly Spojené státy původně konfederací?

To říká něco o úrovni vzdělání v našich školách. Ale nic o tom, jaký byl stav věci: nejen, že Spojené státy byly konfederací – to také znamenalo, že neexistovala ŽÁDNÁ CENTRÁLNÍ NÁRODNÍ VLÁDA. Jen státy, které si smluvily, že spolu budou obchodovat a společně se bránit v případě napadení. Nepřipadá vám to jako docela přehledné uspořádání?

Ať se jde NATO klouzat

I pokud federální vládu rovnou nezrušíme (což by byla chyba), pořád můžeme dramaticky omezit její pravomoci. Všichni zástupci lidu by mohli být voleni na pevně stanovené období. Včetně soudců. Do sféry federálních pravomocí by nadále mohl spadat jen obchod: zbavili bychom ji tím všech pravomocí v trestní oblasti a ty by patřily nadále jen státům. 

Všechny mezinárodní smlouvy, které momentálně platí, můžeme anulovat. Například bychom tak mohli vystoupit z NATO a nadále nechat Evropu, ať si svoje žabomyší války vede sama. Právě tak můžeme vypovědět všechny smlouvy s Jižní Koreou, Taiwanem, Japonskem a dalšími zeměmi.

Mohli bychom zrušit veškeré jaderné dohody s Ruskem a vyzbrojit Ameriku proti nově vznikajícím jaderným (super)velmocem – Číně, Indii, Pákistánu.

Ostatně můžeme vzít federální vládě právo vyhlásit válku a nadále ho svěřit prosté většině z padesáti států.

Zrušení FEDu

Můžeme zrušit FED, který tahá peníze z ničeho jako králíky z klobouku, čímž nám způsobuje inflaci, které ničí naše úspory i příjmy. Můžeme si začít tisknout vlastně peníze, opravdové – podložené zlatem, stříbrem, platinou nebo jakoukoli jinou hodnotou. Nemít už centrální bankéře.

Můžeme pro jednou postavit lidi nad zvířata a zrušit federální pravidla, která zakazují rozvoj celých velkých území jen proto, že na nich žije nějaké zvířátko.

Můžeme zrušit ministerstvo školství, které během své existence dosáhlo toho, že se vzdělanost amerických dětí propadla z prvního místa na světovém žebříčku až někam na konec. 

Nová šance pro Ameriku

Mohli bychom také zrušit ministerstvo energetiky, které vytvořila administrativa prezidenta Cartera proto, aby se Spojené státy zbavily závislosti na dovezené ropě. Položte si docela jednoduchou otázku: dosáhlo ono ministerstvo za čtyřicet let, po něž existuje, účelu, pro nějž bylo založeno? Přiblížilo se mu alespoň? Ne. Je to další naprosté vládní fiasko, které by mělo být okamžitě anihilováno.

Během jediného roku bychom se mohli stát energeticky soběstačnými, pokud bychom mohli skutečně využívat vlastní přírodní zdroje. Pak by se všichni Arabové mohli jít bodnout.

Mohli bychom zrušit sociální dávky našim permanentně nezaměstnaným a vysvětlit jim, že pokud chtějí peníze, musejí zvednout zadky a jít si je vydělávat.

Mohli bychom zrušit daň z příjmů!

Mohli bychom obnovit volný trh ve všech odvětvích, co jich je, vykopnout z nich vládu a nechat podnikatele, aby vylepšovali zboží i služby a zlepšili tak životy nás všech.

Mohl by to zkrátka být nový začátek pro Ameriku. Nová šance na prosperitu, osobní svobodu a osobní zodpovědnost.

Převzato z www.protiproud.cz

Zdroj: blog PoliticalEars.