Obchody jsou plné (fronty jsou aktuálně jen na zubaře), zábavy je nespočet (i když i kapely už se cenzurují), nikdo nikoho nenutí být v nějaké partaji (to už ale taky prý není úplně tak), studovat dnes může kde kdo a dokonce i kde co – ať to má či nemá hlavu a patu a smysl… Navíc všichni v této rychlé době bojujeme s časem, takže proč ho ztrácet nějakými šlechetnými aktivitami, protože „to stejně nemá cenu“ – kolikrát jsem já už tuto větu v posledních letech slyšela! A když se nějaká aktivita vyskytne, dělá se to za peníze jako džob (viz chvilkaři). Tak proč bychom raději nedrželi ústa a krok?

A vůči komu je držíme? Nehovořím zdaleka jen o politicích, ale taky o vlivných a mocných gigantech typu sociálních sítí a médií. Těm všem ustupujeme, protože je to prostě pohodlnější, než se o zablokování soudit.

Zkrátka moc a vliv se dostává opět do rukou drzých skupin, které drží v rukou, co si přečteme, co se dozvíme, co bude odstraněno a co bude milostivě ponecháno ve veřejné sféře, tedy obraz světa kolem nás je jimi „cenzurovaně“ vytvářen, a jeho objektivní stav velmi modifikován. Jako kdysi, když jste si pustili televizi. Četli jsme mezi řádky, a už čteme zase. A je jedno, že tehdy ty „řádky“ byly černobílé, zatímco dnes jsou barevné a někdy dokonce 3D. A už zase posloucháme „cizí rozhlas“ – tedy necenzurované zprávy z jiných zdrojů.

Svobodu lidí tu ukrajují stále početnější příkazy shora, které svými složitostmi omezují zejména drobné svobodné podnikání, které je svazováno do šílených administrativ a evidencí všeho (aby byly asi raději kolosy – vzpomínáte na objev socialistického bloku - koncerny?), komplikované je svobodné vyjadřování, ve kterém už za chvíli budou i zakázaná slova (patrně nejžhavějšími adepty jsou přídavná jména „černý“ a bílý“ – mého přítele tento týden FB zablokoval na měsíc za užití názvu obchodního centra Černý most), a pozornost od důležitých témat (pandemie, migrace) je odváděna směrem ke genderové vyváženosti, postavené někdy až na hlavu, a k desítkám pohlaví, která nikdo nikdy neviděl. A evropské zemědělství? To je zkrátka takové obrovské JZD – nejmladší z rodu Hamrů Honzík by měl dnes jistě obrovskou radost.

Na svém území pomalu přestáváme být svými pány – když jsem si v tomto měsíci přečetla poučení „shora“, že i malá obec musí přijmout žádost o byt od každého občana EU, a to přesto, že byty postavila za své peníze, musí je nabídnout všem, dýchl na mne socialismus jako vyšitý – ono rovnostářství a přístup, že je všechno všech… Takové znárodnění soukromého majetku samosprávy ve prospěch tisíců občanů jiných evropských samospráv, které třeba nejsou až tak dobré. Atd… atd … atd…

Takže si to shrňme – máme tu jedno velké zemědělské JZD (EU), kde malý rolník (Česká republika), si nemůže vůbec dělat, co chce, na svých polích (o úplně malých rolnících ani neuvažuji). Máme tu své území, o kterém si prý ale taky nemůžeme rozhodovat sami, a musíme zde ubytovat toho, kdo si dupne, a dokonce ho musíme živit, pokud se mu nechce až tak pracovat. A EU, a dokonce i jedna kancléřka odvedle, si nám to prý může diktovat. Někdo jiný zase (často nějaký anonym) rozhoduje, co budeme číst a vidět ve zprávách a na sítích, a dokonce reguluje i to, co my sami si chceme sdělovat ve veřejném prostoru – protože on ví nejlépe, co by to mělo být (a ničím poctivým se živit neumí). Kam se hrabou cenzoři za socialismu! Malá obec vybuduje za své peníze byty pro své občany, ale nesmí to říkat nahlas, protože o její byty se může ucházet každý občan EU, a ona je povinna jim je nabídnout - (!!!!). Pro „cokoli“ už není důležité, zda to „cokoli“ odvedou lidé dobře, ale podstatnější je, jakou mají barvu pleti a a jakého jsou pohlaví, než to, co skutečně umí... Tedy tyto vnější důvody nahradily dřívější protekční stranické knížky. A jak správně podotkl Marek Stoniš v jednom ze svých úvodníků v Reflexu – poselství do vesmíru by dnes obsahově neobstálo, protože je v něm málo žen a málo různých barev pleti v obsahu zprávy. Lidé se už automaticky začínají vyhýbat určitým tématům, neboť nechtějí mít kvůli jedné větě zakázáno pochlubit se celý měsíc úlovky hříbků…a tak dávají přednost těm hříbkům. A začínají být programově „beznázoroví“. Jako kdysi za těch soudruhů. Prostě se ten první máj odmával, a šlo se na pivo. Dnes se mávne rukou nad stupiditami Bruselu, a jde se na to pivo taky.

A proto se možná také chodí čím dál méně k volbám – protože lidé si na beznázorovost zvykli, a proč zvyky najednou měnit. Mít názor je totiž dnes akt odvahy úplně stejně, jako tomu bylo za těch „komančů“. A opět jsou tu i zakázaná jména, která nesmí publikovat a pořádat autogramiády. Takoví novodobí disidenti. Jen je ještě nezavíráme.

Zkrátka lámou se dnes ledy. A nelámou se méně dokonce ani tehdy, kdy čelíme hrozbě nepřečteného viru. Kdy by bylo jistě účinnější, a národ méně rozdělující, kdyby vláda například o nošení roušek lidi po boku s odborníky přesvědčila, doporučila je, než přikazovala pod sankcemi a podobně. Názory můžeme mít různé, ale můžeme respektovat názory jiných, dokonce můžeme být chápající, ohleduplní a občas i přizpůsobící se, ovšem to by nás o to někdo musel slušně požádat. Možná i poprosit. To často funguje víc, než jakákoli nařízení.

Jenže – jsme jednou nohou opět v socialismu. Direktivním, cenzurujícím, kádrujícím, a dokonce umožňující zářnou kariéru i hlupákům. A na to může doplatit celá EU, a s ní i naše Česká republika. Proto bychom k těm volbám prostě měli zase jednou jít. Abychom se nedivili ještě víc, než se divíme už teď – co vše je zase možné. Rozumné kraje a pár rozumných senátorů je docela dobrá věc. A je to v našich rukou. Zatím. Tak tím nepohrdejme. Aby nám to zase jednou nesebrali, končí komentář Jana Zwyrtek Hamplová .