Žijeme v zajetí událostí, jako jsou globalizace, oteplování, boj s terorismem, teď nově boj proti koronaviru a mezitím nějaký novinář vydá knihu  o něčem a máme tomu co píše věřit nebo nevěřit?

Co vy na to pane Zbořile?

„Musíme vycházet z individuálního typu studia a z metodiky toho studia. Jestliže jenom hromadíme informace, ať už prostřednictvím internetu nebo tím, že nám je posílají miliony autorů, čtenářů a zahlcují nás různými věcmi, které pojmenovávají, tak prostě nemáme čas je kriticky posuzovat. Ale to neznamená, že se své kritiky, téměř v proseminárním smyslu, máme vzdávat .  Víme, že například historiografie nebo lingvistika  jsou vědy, které mají svoji ustálenou metodologii , ale že politologie má metodu pohyblivou nebo rychle se vyvíjející a teprve  postupem doby se ukáže nějaká žurnalistická výpůjčka jako použitelná. Třeba globalizace nebo boj proti terorismu fixované jako pojem vědy  o politice by měly mít  svoji historii, která musí projít mnohostranným kritickým posouzením. A mohou být také zavrženy,“ říká v úvodu Zdeněk Zbořil.

Globalizmus…

„Když jste vzpomínal globalizmus, tak přece nedávno se chrlily texty na nejrůznějších úrovních, kde  muselo být zmíněno slovo globalizmus jako klíč k pochopení současného světa. Já sám jsem na jedné vysoké škole byl svědkem jak tam vzniklo snad sto prací o extremismu. Tento „extremismus“ byl fixován jednou  brožurkou a jedním prohlášením Evropského parlamentu, nic se neříkalo o obsahu tohoto pojmu. Jednou na nějakém semináři o extremismu v Poslanecké sněmovně jsem upozornil  debatéry, že to je tak bohaprázdný pojem, že když mi ukážou na kohokoliv v sále, během čtvrt hodiny doplním jejich znalosti jaký to je nebo není extremista. Pravda je, že české, ale i německé soudnictví se tomu stačilo ubránit a že pojem extremista, jako ten, co páchá trestný čin „extremismus“, se příliš nevžil. Myslím, že to v právní kultuře se tato nadávka objevila jenom na Slovensku,  a pak už jsou to jenom média, která to tvrdohlavě  šíří,“ pokračuje Zdeněk Zbořil.

A kniha Boba Woodwarda?

„Vy jste ale správně upozornil na to, že je literatura, jsou texty nebo sdělení, které často uvádějí své „zdroje“, ale neobsahují kritické hodnocení těchto „zdrojů“. Zdrojem jim může být vyprávění v nějaké hospodě 4.cenové skupiny, nebo novinový článek,  citace z wikipedie,  denní tisk stejně jako vědecká monografe či práce syntetická.

Takže,  když Bob Woodward napíše knihu o Watergate,  trvá dalších dobrých dvacet let než na smrtelné posteli přizná bývalý úředník CIA, že on byl to „hluboké hrdlo“, které jak známe ze slavného filmu Prezidentovi muži, v podzemní garáži sdělovalo dvěma novinářům informace, které byly polotajné až tajné. A oni z toho vybudovali konstrukci, která stála presidenta Nixona úřad a kariéru. Přitom by se dalo říct, ještě dneska, že „hluboké hrdlo“ jim dalo falešnou informaci nebo dezinformaci,  která ovlivnila chod a pověst prezidentského úřadu v USA. Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl napsat recenzi na knihy Boba Woodwarda a všechny  jsou zajímavé tím, že jsou jednak monotónní, že jsou to, jak napsal jeden americký novinář, „drby a pověsti z Bílého domu“, které se nedají ověřit, ale přesto ten žánr a popularita Boba Woodwarda, který napsal knihu na všechny prezidenty „pod zorným úhlem věčnosti“  dezinformace, které zažil,  jsou pro mě  stejně nedůvěryhodné  jako jakýkoliv jiný drb z politického prostředí v České republice .