Je třeba vědět, že tento soubor zjištění jsme si zaplatili my, daňoví poplatníci. Výzkum nazvaný Menšinový stres ne-heterosexuálních lidí v Česku totiž provádí pod záštitou Národního ústavu duševního zdraví Michal Pitoňák (Queergeography.cz) a Andrea Stašková. Tedy opět: za naše peníze se dozvídáme, že údajně „LGBT+ lidé zakouší vedle stresu z práce a z nezaplacených složenek ještě další typ: menšinový stres. Jedná se o stres, jemuž jsou vystaveni pouze někteří lidé ve společnosti, protože jen jich se týkají dané stresory. U LGBT+ lidí vychází menšinový stres z toho, že žijí v heteronormativní společnosti, která za normální považuje pouze to, co je heterosexuální, a zcela to upřednostňuje před ostatními variantami. Pokud se toho na člověka snese moc, může mu menšinový stres narušit sebevědomí nebo schopnost ovládat emoce. A to už je přímá cesta ke vzniku duševního onemocnění.“

Jedním z ukazatelů menšinového stresu je například to, jak moc jsou ne-heterosexuální lidé spokojení se svým životem. Nakolik se jejich žitá každodennost blíží ideálu? Jak výrazně by svůj život změnili, kdyby mohli? Z odpovědí na tyto otázky vznikl Index životní spokojenosti. „Ještě je brzo dělat závěry, ale už nyní ve výsledcích narážíme na možný trend, kdy nejvyšší vnímanou kvalitu života mají gayové,“ prozradila Andrea Stašková. Lesby jsou na tom podle prvotních výsledků velmi podobně. Naopak u menšinovějších sexuálních identit, jako jsou pansexuální nebo bisexuální nebinární lidé, je tento index značně nižší.

Setkáváme se zde i s termínem Index úzkostnosti. Ten prý je nejmenší o gayů a nejvyšší u pansexuálních osob. Sama čísla ale mohou prý klamat. „Otázka je, jestli do úzkostnosti nepřispívá i faktor genderu, nejen sexuální identity. Protože nižší čísla vykazují gayové a bisexuální muži, zatímco nejvyšší mají pansexuální lidé – a většina z nich jsou ženy. Musíme si tedy ještě položit otázku, jestli ženy a trans ženy nejsou obecně úzkostnější,“ upozorňuje Andrea Stašková.

Také Index depresivity je prý nejnižší u gayů, lesby skončily na druhém místě. Nejvyšší výskyt depresí je opět u pansexuálních lidí, kteří jsou jen těsně za bisexuálními nebinárními.

Tak si říkám, že se nám, heterosexuálům, děje křivda. Nikdo nezkoumá za naše peníze naše úzkosti a deprese, které můžeme mít ze své heterosexuality. Z toho, že nejsme ani pansexuálové, binární či nebinární, že jsme se prostě narodili v mužském či ženském těle, ačkoli bychom chtěli být třeba hmyzem („štěstí, co je štěstí, muška jenom zlatá!“) nebo židlí („kdo židli má, bydlí“). Takže všichni hmyzové a nábytkové, do řady, a vzhůru nikoli na Bělehrad, nýbrž na Národní ústav duševního zdraví. Nebojme se plným hlasem společně zvolat: zde jsme, mouchy a židle, a trváme na tom, aby se někdo zabýval naším duševním zdravím!