Jak uvádí publicista, o výzkumu se dozvěděl z článku s titulkem „Život v naší společnosti ničí LGBT+ lidem zdraví. Unikátní výzkum popíše, jak přesně“. Přiznává se, že ho zaujal i následný úvodní text.

„To, že lidé s jinou než heterosexuální orientací mají častěji psychické problémy, potvrdily zahraniční výzkumy již v 70. letech minulého století. Pozdější studie prokázaly, že nadměrné pití, užívání drog nebo duševní choroby nejsou způsobeny prostě tím, že je člověk LGBT+. To majoritní společnost tlačí LGBT+ osoby do těchto patologických situací tím, jak se k nim chová. LGBT+ lidé se prý také třikrát častěji potýkají s myšlenkou na sebevraždu,“ citoval jej Žantovský.

To, co však publicistovi vadí, je skutečnost, že „tento soubor zjištění jsme si zaplatili my, daňoví poplatníci“. Obzvlášť pokud jde o výzkum, který se nyní provádí v naší zemi a nazývá se Menšinový stres ne-heterosexuálních lidí v Česku.

„Tedy opět: za naše peníze se dozvídáme, že údajně „LGBT+ lidé zakouší vedle stresu z práce a z nezaplacených složenek ještě další typ: menšinový stres. Jedná se o stres, jemuž jsou vystaveni pouze někteří lidé ve společnosti, protože jen jich se týkají dané stresory. U LGBT+ lidí vychází menšinový stres z toho, že žijí v heteronormativní společnosti, která za normální považuje pouze to, co je heterosexuální, a zcela to upřednostňuje před ostatními variantami. Pokud se toho na člověka snese moc, může mu menšinový stres narušit sebevědomí nebo schopnost ovládat emoce. A to už je přímá cesta ke vzniku duševního onemocnění,“ pokračoval Žantovský.

Jedním z ukazatelů menšinového stresu je například to, jak moc jsou ne-heterosexuální lidé spokojení se svým životem. Výzkumníkům se tak podařilo pomoci otázek respondentům identifikovat jeden možný trend, kdy nejvyšší vnímanou kvalitu života mají gayové.

„Lesby jsou na tom podle prvotních výsledků velmi podobně. Naopak u menšinovějších sexuálních identit, jako jsou pansexuální nebo bisexuální nebinární lidé, je tento index značně nižší,“

vysvětlila výzkumnice Andrea Stašková.

Dalším ukazatelem je tzv. index úzkostnosti. V tuto chvíli je zjištěno, že je prý nejmenší u gayů a nejvyšší u pansexuálních osob.

Také Index depresivity je prý nejnižší u gayů, lesby skončily na druhém místě. Nejvyšší výskyt depresí je opět u pansexuálních lidí, kteří jsou jen těsně za bisexuálními nebinárními.

Citováním těchto informací chtěl Žantovský poukázat na to, jak se vědecké studie nyní věnují otázkám duševního zdraví LGBT lidí. V této souvislosti si však klade otázku: Zajímá se taktéž někdo i o úzkosti heterosexuálů?

„Tak si říkám, že se nám, heterosexuálům, děje křivda. Nikdo nezkoumá za naše peníze naše

úzkosti a deprese, které můžeme mít ze své heterosexuality. Z toho, že nejsme ani pansexuálové, binární či nebinární, že jsme se prostě narodili v mužském či ženském těle, ačkoli bychom chtěli být třeba hmyzem („štěstí, co je štěstí, muška jenom zlatá!“) nebo židlí („kdo židli má, bydlí“). Takže všichni hmyzové a nábytkové, do řady, a vzhůru nikoli na Bělehrad, nýbrž na Národní ústav duševního zdraví. Nebojme se plným hlasem společně zvolat: zde jsme, mouchy a židle, a trváme na tom, aby se někdo zabýval naším duševním zdravím!“ uzavřel celou věc novinář a publicista Petr Žantovský.