JÁN ČARNOGURSKÝ přednesl v sobotu 12. 9. projev o odkazu hrdinných obránců Vídně pro dnešní dobu, kdy Evropa čelí ještě daleko masivnějšímu nájezdu muslimských hord nejen z Osmanské říše

Tuto sobotu se uskutečnilo veřejné shromáždění ve Vídni na kopci Kahlenberg u příležitosti výročí bitvy roku 1683. Dvanácté září je důležité datum v evropských dějinách. Od července do září 1683 Turci obléhali Vídeň. Kdyby ji byli dobyli, padla by střední Evropa.

S přispěním papeže Inocence XI. a arcibiskupa Jiřího Szelepcsényho se podařilo dát dohromady armádu Poláků, Němců, Rakušanů, Sasů a Bavoráků. Sedmdesátitisícovému sboru velel polský král Jan Sobieski, pod ním byly velitelé Karel Lotrinský, Evžen Savojský a další.

Křesťanská vojska slavně zvítězila. V následujících letech bylo osvobozeno celé Uhersko a do počátku 20. století zahnala Evropa Turky do dnešních hranic. Na paměť vítězství u Vídně ustanovil papež 12. září jako svátek Jména Panny Marie.

Ve 21. století Jan Sobieski stále ještě nemá pomník ve Vídni. Když se v minulých letech někteří Rakušané pokusili třeba jen připomenout památku bitvy, nejdůležitější v dějinách města, rakouský korporátní tisk je nazval fašisty. Na Kahlenbergu, odkud útok křesťanů začal, je jen v zemi zabudovaná kamenná deska s neutrálním nápisem. Vatikán uzavřel s Rakouskem a Vídní v roce 1983 smlouvu o postavení památníku Sobieskimu v centru Vídně. Rakousko a Vídeň dosud smlouvu neplní.

V sobotu na Kahlenbergu vystoupila čtyři různá rakouská občanská sdružení. Na shromáždění promluvili i zástupci národů, které zachraňovaly před více než 300 lety Vídeň. Slovensko bylo zastoupeno bývalým předsedou vlády a ministrem spravedlnosti Janem Čarnogurským. Osobností plující již řadu let v protiproudu a čelící bezpočtu útoků multikulturní kavárny.

Ján Čarnogurský: Za Evropu

Dvanácté září je důležitý den pro Evropu. Před více než 300 lety naši předkové zde pod tímto kopcem prorazili obklíčení Vídně, osvobodili město a začali osvobození kontinentu. Přinesli těžké oběti. Tisíce vojáků padly zde u Vídně, další tisíce podél Dunaje při osvobození Nových Zámků, Ostřihomi, později Budína (dnes Budapešť) či Bělehradu. Ale oni věděli, proč přinášejí oběti a že je musí přinést. Do té doby po dobu 150 let Osmani drželi dnešní Maďarsko a další křesťanská území, podnikali nájezdy, brali otroky, chlapce z rodin našich předků unášeli a převychovávali na janičáře, dívky brali do harémů. V našich zemích vznikla celá literatura o utrpení našich předků pod osmanskou okupací.

Říká se, že národ, který nezná své dějiny, je bude muset znovu prožít. My nechceme znovu prožít svou okupaci, ani fyzickou ani duchovní. Ve Vídni není pomník toho velkého vítězství, proto jsme my přišli sem postavit živý pomník našim hrdinům z roku 1683 v čele s hlavním velitelem králem Janem Sobieskim. Přišli jsme sem, abychom jim vzdali dík a zároveň jsme sem přišli, abychom se nechali inspirovat pro vítězství v našich současných zápasech. Bojovníci z roku 1683 bojovali mečem a děly, ale zároveň s nimi šel a povzbudil je jejich mnich Marco Saviano jen s křížem a bez zbraně. Před útokem kněz odsloužil zde na Kahlenbergu mši a hlavní velitel Sobieski sloužil jako ministrant.

Vojáci šli do boje s vědomím, že pokud v boji ztratí život, na onom světě je nebude čekat 60 mladých žen, ale Bůh při posuzování jejich hříchů vezme v úvahu oběť, kterou přinesli při osvobozování města a lidí ve městě. Oni věřili. Věřili, že jejich přesvědčení je správné a byli ochotni za své přesvědčení i zemřít. Na bázi jejich víry vznikla v Evropě kultura a k té kultuře se hlásí i ti Evropané, kteří víru už ztratili. Evropská kultura vytvořila zákony a životní styl, který přitahuje lidi z celého světa. Zase oni jsou ochotni riskovat životy, jen aby se dostali do Evropy. Pokud chceme my zachovat atraktivitu Evropy a pokud chceme zachovat pohostinnost Evropy, musíme trvat na zachování evropské kultury těmi, kteří zde žijí i těmi, kteří sem přicházejí.

V 17. století museli naši předkové bránit evropskou kulturu až zde, při hradbách Vídně, čili mimo města. Bohužel, dnes musíme bránit evropskou kulturu uvnitř našich měst. V evropských městech jsou desítky takzvaných No-go zón, kam se neodváží ani státní policie a život obyvatel se řídí jinými zákony než evropskými. No-go zóny vznikly jako důsledek válek zejména na jih od Evropy. Spojené státy americké se v nich velmi angažovali, ale důsledky ponechávají na Evropu. Války uvolnily proud uprchlíků, ale do Spojených států se nedostanou.

Čtěte ZDE: Kousek za Mikulovem: Cizí války v ulicích Vídně. Berou si imigranti Turecko do Podunají? Antifa už neví, čí je. Zachrání Kurz Rakousko? Politici chápou jen opatrně. Je každá metropole rudá?

Evropa musí mít vlastní slovo v otázkách své bezpečnosti a nebýt závislá na jiných, zejména mimoevropských mocnostech. Příklad spojenců z roku 1683 dokazuje, že když jde o vážné věci, mohou se spojit i státy a vlády, které dělají jinak rozdílnou politiku. Zahraniční politika je jen vyvrcholením politiky, která začíná v kultuře národa. Evropské národy mají svou kulturu, která vyrostla z hloubky jejich dějin. Součástí evropské kultury je znalost svých dějin a hrdost na velké skutky předků. Jakou kulturu nám to vnucují, když dosavadní pokusy o oslavení výročí bitvy na Kahlenberg mainstreamová média označovala jako fašismus? Takovou kulturu nepovažujeme za kulturu a nepřijímáme ji. Nechtěli bychom, aby se v Evropě usídlily dvě nebo více rozdílných kultur, které by necítily mezi sebou žádná pojiva. Bohužel v dějinách se tak stávalo a vždy to Evropu oslabovalo. V komunistických zemích jsme to zažili historicky nedávno a dlouho takový stav nevydržel - jedna kultura padla a byla to komunistická...

Křesťanská kultura v Evropě vydržela již 2000 let a všechny kultury, které se ji pokoušely nahradit, padly. Takový osud čeká i kultury, které by se nyní pokoušejí nahradit křesťanskou kulturu Evropy. Proto si toto shromáždění zvolilo heslo Za svobodnou a silnou křesťanskou Evropu.

Přišli jsme sem i proto, že se nechceme stát anonymní světovou masou. Anonymní masou, jejíž kulturu budou každý rok měnit hollywoodské filmy podle momentálního trendu nebo podle pokynů těch, které v Americe nazývají deep state. Nechceme být masou, která bude bezbranná vůči svým vládcům. Chceme zůstat národy se svým historickým posláním. Chceme zůstat národy, které se dívají na své dějiny a nacházejí v nich činy, na které mohou být hrdí, a činy, za které se stydí. Jen takové národy se dokáží zlepšovat a zlepšovat podmínky na světě. Dokáží i poskytovat pohostinství.

Zdá se, že ve více vládních kruzích a v mezinárodních institucích nyní vládne jiný názor. Tím více se musíme spojovat my, dědicové vítězů od Vídně.

Čtěte ZDE: Dnes jako tehdy: Pravý „turek“ z Ukrajiny a zdvižený prst Boží. Zachrání nás zázrak? Hejno slepic místo armády. Svoboda a duchovní prázdnota se vylučují

Při této příležitosti nemohu nevzpomenout významnou osobnost doby, o níž mluvíme. Ve druhé polovině 17. století žil a působil Juraj Szelepcseny, arcibiskup ostřihomský a primas Uherska slovenského původu. Dočasné sídlo měl v Trnavě a v Bratislavě (Pressburg), protože Ostřihom drželi Turci. Zúčastnil se jednání, která vedla k připojení polského krále Jana Sobieskiho do protiturecké koalice. Na polích při Bratislavě požehnal vojska, která šla bránit Vídeň. Svým osobním majetkem přispěl k financování vojsk. Za svůj diplomatický, organizační, náboženský a finanční přínos na obranu Vídně po bitvě na Kahlenbergu získal titul Zachránce Vídně. Pochován je v kostele v Mariazell. Kdo půjde kolem, ať si na něj vzpomene.

Koněčně, posíláme z tohoto místa pozdrav do slovenského města Štúrovo, maďarský název Parkan. Štúrovo osvobodila Sobieskiho armáda v prosinci 1683 když hnala Turky od Vídně. Ve Štúrově se nachází jediný pomník krále Sobieskiho ve střední Evropě - kromě Polska.

Dámy a pánové, přišli jsme sem, abychom vzpomínali na dávné doby, ale toto vzpomínání nás posiluje.

Zdroj.