Takovým divokým vichrem strhávajícím barevné fasády institucí a masky politiků je současná pandemie. Zvláště u nás, v České republice, můžeme její průběh vnímat jako politologickou studii, jež nás nakonec přivede k pochopení mechanizmu postupného hroucení funkčnosti našeho státu.

Nelze přehlédnout propastný rozdíl mezi tím, jak jsme zvládli první nápor onemocnění koronavirem, kdy jsme v tomto ohledu objektivně patřili mezi země dávané za  pozitivní příklad pro ostatní, a nastupujícím podzimem, v němž patříme naopak k těm nejhorším. Na jaře jsme to byli my, kdo uzavřel své hranice a omezil cestování, nyní se naši sousedé musejí k nám chovat jako k prašivému a vzteklému psu, a v zájmu své bezpečnosti nás izolovat.

Nepochybuji o tom, že budou vypracovány studie, které přesně popíší, kde se stala chyba. Proč jsme jako stát přestali dbát principu předběžné opatrnosti a zrušili všechna nepopulární restriktivní opatření. A když se situace začala nebezpečně zhoršovat, nenašel se nikdo ochotný zatáhnout za záchrannou brzdu. Vysvětlení vidím v tom, že v březnu a dubnu letošního roku zbývalo do voleb skoro půl roku. Proto někteří politici a jim podřízená státní správa mohli jednat racionálně.

Nemuseli se ohlížet na to, zda zdravotnické a hygienické restrikce nezpůsobí ztrátu předvolebních preferencí. Takto se v plné nahotě ukázalo, že náš politický systém vede k destrukci českého státu a následně i české společnosti. S výjimkou komunální sféry, kde je výkon funkcí svázán s fungováním obce, je česká politická třída poněkud odtržena od reálného života. Její existence má jen jeden cíl – být zvolen. A pak být zvolen znovu. Tomu je podřízeno vše.
   

Proto jsme svědky toho, jak českou zahraniční politiku formulují komunální politici, boj proti pandemii pak malé, leč hlasité skupiny, takže hlasyněkterých stomatologů měly větší váhu než opakovaná varování epidemiologů. Do toho pak ještě vstupují političtí technologové, kteří hledají zázračná hesla a formulky vyhrávající volby. Za normální situace (vydržela nám rekordních třicet let) to nemá nijak dramatický dopad. Jenom se postupně do politiky většinově dostali lidé zvláštního ražení, většinou bez životních zkušeností.
   

Státní správa se již dávno naučila fungovat autonomně, a rutinně zvládá chod státu. S jedinou výjimkou, kterou jsou právě krizové situace. Tam už pohyb samospádem nefunguje, tehdy je třeba přijímat politická rozhodnutí, která úředníci vyplní. Jenže u nás od úrovně kraje výše nemáme politiky, kteří by to dokázali. Nemají na to kvalifikaci, protože jediné, co umí a zvládají, je úspěch ve volbách, nejlépe opakovaný. Jedná se o začarovaný kruh, který nakonec povede ke kolapsu. Přijde-li po něm regenerace, si moc jistý nejsem.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)