Zatímco Washington poeticky básní o potřebě silnější konfrontace s ISIS a o zničení jeho vojenské a teroristické infrastruktury, tak skutečná politika je prosazovaná a konstruovaná k dosahování úplného opaku. Západní média byla v posledních dnech zaměstnaná zprávami o tom, jak militanti Islamistického státu v Iráku zabrali kriticky strategicky důležité města Ramadi. Je u toho povídačka o nekompetenci části Iráckých ozbrojených sil, které jsou, jak nám korporátní média povídají, prostě buď neschopné, nebo beznadějně zkorumpované. Někteří analytici a znalci, zvláště ti na pravici, kteří z různých důvodů odporují Obamovi, využívají pád Radmadi k legitimizaci svých tvrzení o Obamově „slabosti“ vůči ISIS, která to nechala dospět až takto daleko.

Ač jsou tvrzení, že Irácké ozbrojené síly jsou zamořeny těžkými problémy počínaje sektářstvím v hierarchii velení, přes mizerný výcvik a občas organizační zmatek, pravdivá, tak žádný z těchto problémů není tím jedinečným, co způsobilo ztrátu Ramadi. Ani není úplně přesné říkat, že Obamova údajná slabost je tou reálnou příčinou.

Primárním důvodem a takovým, který se média pečlivě vyhýbají ve svých reportážích uvádět, je politická a vojenská sabotáž Iráku páchaná Spojenými státy ve snaze o prosazení své dlouhodobé agendy.

A opravdu, zatímco Washington poeticky básní o tvrdší konfrontaci s ISIS a o zničení jejích vojenských a teroristických infrastruktur, tak skutečně prosazovaná politika je konstruovaná k dosažení pravého opaku. Místo aby se v Iráckých ozbrojených silách prosazovala jednota velení a konání, tak Pentagon, Kongres a Bílý dům udělaly vše, aby irácké politické a vojenské struktury rozdrobily, a spíše aby rozdmýchaly, než aby zmírnily sektářské konflikty. Potom mohl Washington Post vydat úvodníky odsuzující iráckou nejapnost a volat po robustnější US vojenské přítomnosti. US politika prosazování rozkolu a slabosti v Iráku tímto způsobem přímo vedla k té chmurné situaci v Ramadi a v celé zemi.

Jak Washington už zase ničí Irák!

Pád Ramadi poskytl munici pro Obamovy oponenty, jejichž ústřední argument – pokud lze takové šílenosti vůbec věřit – spočívá v tom, že US by měly v Iráku zase vést válku. Oba vůdčí váleční štváči Republikánští senátoři John McCain a Lindsey Graham tvrdí, že tento neúspěch je důsledkem Obamovy „velké chyby“ s odchodem vojsk po roce 2011. Graham popsal US politiku jako „krach Obamovy vojenské strategie,“ zatímco McCain mluvil o „jedné z nejhanebnějších epizod americké historie… Ta politika nestačí vůbec na nic.“ Kromě své zjevné absurdity jsou tvrzení McCaina a Grahama spolu s mediálními povídačkami obklopujícími tuto záležitost perfektní ilustrací naprosté zaostalosti v prezentování povídaček servírovaných korporátními médii americké veřejnosti.

Ve skutečnosti to právě US s Kongresem hrají ústřední roli v té snaživé práci o podvrácení jakýchkoliv šancí na národní odpor a vojenské vítězství Iráckých bezpečnostních sil uvnitř Iráku. Možná, že Graham a McCain zapomněli, že US usilovně pracovaly na vytváření rozkolů mezi sunnity a šiíty a kurdským prvkem uvnitř irácké vojenské architektury.

Koncem dubna 2015 protlačovali Republikáni v Kongresu zákon o zmocnění k obraně, podle kterého by se přímo vyzbrojovaly sunnitské a kurdské milice uvnitř Iráku a zacházelo se s nimi jako s „nezávislými státy.“ Tento návrh zákona sloužícího jako jasný prostředek rozdmýchávání dalších sektářských konfliktů a rozdrobení už tak křehké a ošemetné jednoty vlády v Bagdádu a jejích ozbrojených sil je projevem širší politiky zaměřené na de facto rozkouskování Iráku podél etno-náboženských linií. Navíc těm, kdo sledují US politický a vojenský avanturismus, by mělo dojít, že legislativa spíše následuje politiku, než aby ji předcházela. US už nejspíš vyzbrojovaly sunnitské a kurdské frakce už dávno, čímž dále degradují kontinuitu ozbrojených sil.

Ale kromě politických pokusů o rozdrobení země jsou i US vojenské akce projevem skutečné agendy, která spíše než k boji s ISIS působí na degradaci vojenských schopností všech stran, což je v podstatě podpora pro ISIS.

Od té doby, kdy US kampaň proti této skupině v Iráku začala, přišly nesčetné mediální zprávy o US zbraních a dodávkách padajících přímo do spárů ISIS a podporujících ji přesně v době, kdy utrpěla těžké ztráty z rukou šíitských milicí v Iráku a od Syrské arabské armády a Hizballáhu u hranic se Sýrií. Jak to řekl NY Times Naeem al-Uboudi, mluvčí jedné z hlavních skupin bojujících s ISIS v Tikritu: „My nevěříme, že Amerikou vedená koalice bojuje proti ISIS… Že v minulosti, když útočili na naše bezpečnostní síly a shazovali pomoc ISIS, tak to bylo omylem.“

Tato skutečnost je kritická pro pochopení skutečné motivace Washingtonu při jeho kampani, zvláště když zasazují co nejvíce škod jak ISIS, tak šiítským milicím bojujícím s ní. Tato strategie ‚kontrolovaného chaosu‘ v podstatě pomáhá tu válku spíše rozšířit, než aby se nějak uzavřela. Navíc domněnky o spřažení US-ISIS dále podporují tucty prohlášení o zbraních letecky shazovaných US, které si zabírala ISIS. Jak v lednu uvedl irácký poslanec Majid al-Gharoui: „Informace, které se k nám dostávají v obranné a bezpečnostní komisi ukazují, že Američané letecky shazovali náklady zbraní a vybavení militantům skupiny ISIS v oblasti al-Dour v provincii Salahuddin… K těmto incidentům dochází neustále a vyskytly si i v některých jiných regionech.“

Podíváme-li se na mapu, tak uvidíme, že ISIS dostala US pomoc v každé ze strategicky významných oblastí, kde dosáhla významných zisků. Když se poprvé objevily zprávy o shazování US nákladů ISIS z provincie Salahuddin, tak to bylo v souběhu s vojenskými úspěch y této skupiny v Tikritu. Teď když vidíme, že během týdnů padlo Ramadi v nejvýchodnější části provincie Anbar, tak přichází více zpráv o US dodávkách zbraní určených pro ISIS v regionu al-Baqdadi v Anbaru.

Vezmeme-li to celkově, tak to vypadá, že US strategií je navenek na ISIS útočit, přičemž ji skrytě podporovat. Podobně US tvrdily, že podporují šiítské milice spojené s Íránem, nebo s nimi přinejmenším nepřímo kolaborují. Spolu s tím, tyto milice opakovaně tvrdily, že je US záměrně bombardovaly. Takovéto zjevně si vzájemně odporující vojenské cíle vedou k nevyhnutelnému závěru, že US politika byla a nadále je zaměřená na rozdmýchávání chaosu a války. Takže když teď Washington tvrdí, že pád Ramadi je něco jako velká tragédie, která představuje krach strategie, tak je to naprostá dezinformace. Pád Ramadi je v podstatě zinscenovaným výsledkem strategie „řízeného chaosu.“

Historie a politika americké teorie chaosu v Iráku

Z čistě geopolitického hlediska je cílem US rozdmýchat sektářský konflikt a dlouhou válku v Iráku jako prostředek k omezení íránského vlivu v Iráku a v celém regionu. US nejsou převážně schopny tohoto cíle dosáhnout v Sýrii kvůli pokračujícím úspěchům a trvalé soudržnosti Syrské arabské armády, ovšem v Iráku to dosažitelné docela dobře je. Ale rozdrobení a de facto rozdělení této země bylo stejně přeci už dlouhodobou US politikou, kterou myriádami způsobů prosazovaly už déle než desetiletí.

Pozorní političtí pozorovatelé si vzpomenou na události před Iráckou válkou v roce 2003 a v jejích raných fázích, kdy se vážně mluvilo o rozdělení Iráku do nábožensky a etnicky homogenních území. Jak v listopadu 2003 napsal v úvodníku do NY Times vlivný neocon a emeritní president Výboru pro zahraniční vztahy Leslie Gelb: „Jedinou životaschopnou strategií a možná i nápravou historického defektu je přikročit v určitých fázích k řešení v podobě tří států: Kurdů na severu, sunnitů ve středu a šiítů na jihu.“ Ač se tato politika nerealizovala okamžitě, tak Spojené státy vždy tuto dlouhodobou strategii v různé míře prosazovaly.

Hlavní překážkou, o kterou to zakopávalo, byla tvrdošíjná touha různých členů irácké politické elity být nezávislými suverénními hráči a nikoliv US loutkami. Hlavním provinilcem byl z hlediska Washingtonu bývalý ministerský předseda a současný vicepresident Nouri al-Maliki, který se odmítl sklonit před diktátem Washingtonu, a tak jej za to líčili jako zkorumpovanou, autokratickou íránskou loutku. Jaký byl ale z hlediska Washingtonu skutečný prohřešek Malikiho?

V první řadě a především to byly Malikiho postoje a politiky k US okupaci a přítomnosti vojenského i nevojenského personálu. Ve skutečnosti to bylo Malikiho odmítnutí nechat US, aby si tam na US žádost i po stažení ze země ponechaly vojenské základny, a tak to byl tento odpor k Obamovým přáním, co vyvolalo první kolo útoků proti němu a jeho vládě. Proto se pak image Malikiho jako íránské loutky opravdu stala přinejmenším v Západních médiích populární. V té době opravdu třeba Guardian uváděl: „Pentagon chtěl základny, aby mohl vzdorovat rostoucímu íránskému vlivu na Středním východě. Ještě před několika lety US plánovaly, že po sobě zanechají čtyři velké základny, ale tváří v tvář iráckému odporu byl tento plán letos omezen na sílu pouhých 10 000 vojáků. Ale i to se ukázalo být pro Iráčany moc.“

Maliki rovněž přistoupil k naprosto monumentálnímu kroku, když zavřel Camp Asharaf a zabil nebo vyhnal jeho obyvatele. To zdaleka nebyl tábor pro „íránskou politickou opozici“, jak se to pokoušela Západní média líčit, Ashraf byla základna íránské teroristické organizace Mujahideen-e-Khalq (MEK), tj. organizace, kterou neoconi (stejně jako většina „liberálů“) z celého srdce podporovali i spolu s pokračováním její teroristické války proti Íránu. Samozřejmě, že když se Maliki opovážil vyčistit Irák od těchto US sponzorovaných teroristických hulvátů, tak byl okamžitě odsouzen US soudem veřejného mínění, kterému tuto operaci popsali jako útok na íránské „bojovníky za svobodu.“ My víme ale až příliš dobře, co to znamená, když US popíší nějaké teroristy jako bojovníky za svobodu.

A tak když jim Maliki takto upřel základní práva odmítnutím rozsáhlé imunity a zákonné ochrany pro tyto US kontraktory operující v Iráku, a zlikvidoval Camp Ashraf a členy MEK, tak se stal zlosynem. Aby toho nebylo málo, tak si vysloužil svým odmítnutím dovolit, aby US a jejich spojenci Iráku využívali jako vojenskou a politickou baštu proti Íránu, zášť Západu. Obama zdaleka nechtěl „suverénní, soběstačný a demokratický Irák“, nýbrž jak výmluvně prohlašoval, Washington potřeboval, aby země zůstala klientským státem využívaným jako zbraň US zahraniční politiky v regionu. Takže odmítnutím se Maliki téměř přes noc stal „diktátorem“.

A tak US svržením Malikiho zase jednou prosadily politiku rozdrobování, když záměrně instalovaly současného ministerského předsedu Abadiho, o kterém věděly, že bude slabý a neschopný udržet jednotu Iráku, a co je nejdůležitější, bude svolný s požadavky US. Jak minulý týden napsal s příchodem pádu Ramadi NY Times:

Pan Abadi na naléhání amerických činitelů, kteří usilovali, aby odstavil šiítské milice na vedlejší kolej… hrál na to, že kombinace náletů Spojených států a bojovníků místních sunnitských kmenů bude schopna vyhnat bojovníky Islamistického státu z Ramadi… To ale vyvolalo zpětné rázy, které vnesly šiítské milice a jejich íránské podporovatel zpět na scénu v Anbaru, kde po zintenzivnění šíitských rozbrojů zůstal ministerský předseda daleko zranitelnější než kdy před tím… Stal se ministerským předsedou loni se silnou podporou Spojených států, kvůli jejich důvěře, že bude vůdcem širšího spektra než jeho předchůdce Nuri Kamal al-Maliki a že tedy dosáhne i na menšiny sunnitských Arabů a Kurdů v této zemi. Pan Abadi to činil tím, že tlačil na vyzbrojení místních sunnitských kmenů a dosáhl dohody s Kurdy o dělení výnosů z ropy.

Jak Times správně uvedl, Abadi dost předvídatelně poslouchal rozkazy z Washingtonu a prosazoval strategii, která byla z hlediska Západu „pro širší spektrum“, ale ve skutečnosti byla značně sektářská. Je to zvrácení reality, když US a Západní média líčí vyzbrojování a podporu sunnitských a kurdských frakcí jako „zahrnující širší spektrum“, než že by šlo o rozdělující, čímž to je v reálném světě. Tím, že US vnucují šiítům, kteří jsou v Iráku demograficky i politicky dominantní skupinou, podružnou roli, tak zase jednou rozdmýchávají sektářské dělení, místo aby stavěly mosty. Jak to nazvat jinak, když ne „rozděl a panuj?“

Nikomu nemohlo ujít, že tato výše uvedená politika táhnoucí se už déle než desetiletí je celá konstruovaná k omezení íránského vlivu v Iráku a po celém Středním východě. US doufaly, že když šiítům vnutí politicky, ekonomicky a vojensky zadní sedačku, tak zadusí vývoj Íránu směřující od izolovaného národa k regionální mocnosti. Když tak US činily, tak zase jednou jednaly ve svém vlastním zájmu stejně jako samozřejmě v zájmech Izraele, Saúdské Arábie, Kataru a Turecka. Pro lidi, kteří sledují vývoj války v Sýrii v posledních čtyřech letech, to nejspíš rozezní poplašný zvonek, když vidí zrovna toto seskupení zemí. Ale je to opravdu tak, jsou to ti samí činitelé.

Nahlížíme-li na to tímto způsobem, je US agenda a strategie v Iráku přesně ta samá jako v celém regionu: blokovat Írán (a v ještě širším měřítku pak Rusko a Čínu), a to i pomocí změn režimu tam, kde je to možné. Pokud není změna režimu možná nebo není jinak žádoucí, tak vyvolat chaos a rozdmýchat konflikt.

Člověk by takovouto politiku mohl nazvat cynismem nejvyššího řádu. Ač je to pravda, existují ještě další slova, která by snad mohla odrážet skutečnou zlovolnost toho všeho ještě lépe: kolonialismus a imperialismus.

May 23, 2015 (Eric Draitser – NEO)

Zdroj: http://landdestroyer.blogspot.cz/2015/05/ramadi-and-americas-fracturing-of-iraq.html#more