A protože nemáme v čele státu vládu, která by myslela logicky, racionálně a hlavně do budoucna, vytlouká se klín klínem a uspokojují se požadavky těch, kteří jsou nejhlučnější (soukromí divadelníci), nebo těch, z nichž čouhá budoucí volební podpora (učitelé). Nevšiml jsem si, že by se někdy odpovědní činitelé – například ministryně práce a sociálních věcí, ministryně financí a sám premiér, někdy hlouběji zamysleli, kde na všechny ty výdaje stát vezme.

A to je jen jedna tvář problému. On má ale podstatně širší dimenze, včetně geopolitických. Jednoduše řečeno: je čas začít myslet jinak, než v kolejích EU direktiv, které jsou většinou velice vzdálené od reality, a především od našich národních zájmů. Náš president často zmiňuje jako svůj ideový vzor myšlenky levicového ekonomického myslitele Keynese, který kromě bludů o kolektivním řízení firem, zaměstnaneckých akciích či podnikových radách mluvil především o potřebnosti státních investic do ohrožených sektorů produkce. Což je přesně náš problém.

Krize ukázala v celé nahotě zranitelnost našeho stávajícího systému hospodářství, které je založeno převážně na levné práci v montovnách a dovozu potravin. V krizových situacích totiž vždycky naši nejvěrnější „spojenci“ mysleli na sebe a na nás se vykašlali. Stejně jako v roce 1939, tak i letos na jaře. Není nejmenší důvod předpokládat, že se to vbrzku změní. Poučme se z toho.

Před dvaceti lety jsme vstupovali do EU s představou, že přínosem tohoto kroku bude volný pohyb osob, surovin, zboží a kapitálu. Tedy de facto rovná startovací čára pro všechny členské ekonomiky. Kde jsme dnes? Plníme podřadnou roli kolonie, určené k laciným subdodávkám, vyvádění výnosu z firem převedených často za podezřelých okolností do ciziny, konzumaci produktů s nižší kvalitou nebo zbytkového zboží za ceny převyšující prvotřídní produkty na příkladně německých maloobchodních trzích. Každý to známe ze své spotřebitelské zkušenosti. Ve většině řetězců jsme odkázáni na předražené a nehodnotné dovozy, opět především z Německa, čímž sytíme kapsy tamních firem a sami sebe okrádáme.

K tomu připočtěme fakt, že krize ukázala zmatenost politiky sociální demokracie, spočívající v plošném zvyšování sociálních příspěvků na úkor rostoucího státního zadlužení. Ukázalo se, že se naše vláda, zahleděná do EU, z ničeho nepoučila a že arogantně plánuje další propad našeho hospodářství, protože slovo šetřit očividně nemá ve svém slovníku.

Zato ale arogantně vykrádá program SPD. Paušální daň pro živnostníky jsme navrhovali v minulých letech několikrát, několikrát v projednávání minulých státních rozpočtů jsem na toto téma vystoupil ve sněmovně. Nyní ale je před krajskými volbami prezentován „návrh“ ministryně Schillerové, která se zubí z billboardů s heslem Paušální daň pro živnostníky. Náhodička? Ani náhodou!

Co by tedy vláda měla dělat? Především začít ve velkém investovat do opětovného budování soběstačnosti státu.

Kde a jak začít?

Především právě u potravin. Podporou rozvoje vlastní rostlinné i živočišné výroby. Prolomením prokletí zemědělských dotací podle direktiv EU začít dotacemi naopak motivovat zemědělce k výrobě finálních výrobků ve prospěch vnitřního trhu ČR. Rozbité silnice ještě chvíli vydržíme, ale náhrada druhořadých potravin dovážených ze zahraničí vlastními zdroji se v budoucnu velice vyplatí.

Totéž se týká obrany, resp. vojenské průmyslové produkce. Úkolem státu jednoznačně je podpora návratu vlastní výroby namísto předražených a kvalitativně často problematických akvizic ze zahraničí. Věděli jste například, že interiér „slavného“ obrněného vozidla Pandur je vyroben z překližky? To si z nás západ dělá legraci. Ale hodně hořkou.

Už jsem zmínil sociální věci. Je nutné snižovat dávky v nezaměstnanosti (i navzdory tzv. harmonizaci sociálního pilíře EU, který podepsal bývalý – naštěstí - premiér Sobotka), aby se lidem vyplatilo pracovat. K tomu je nezbytné zrušení Drábkových restriktivních pracovních zákonů, aby bylo umožněno lidem si legálně přivydělat tzv. sousedskou výpomocí na základě ústní smlouvy.

S tím bezprostředně souvisí problémy naší ekonomiky: musíme podporovat udržení maximálního objemu likvidity na vnitřním trhu, podporovat domácí spotřebu i třeba omezením některých dovozů vybraných druhů zboží. A s tím zase úzce souvisí otázky týkající se zahraničního obchodu, kde je nezbytné zrušit nesmyslná embarga a sankce, které poškozují náš obchod hůře než cílovou zemi a podporovat export českého zboží především mimo EU.

Příklad? Po vyhlášení nesmyslných eurounijních sankcí vůči Ruské federaci, s nimiž se členské země musely „harmonizovat“, dramaticky resp. k nule poklesl například export našich (ale třeba i polských) jablek do Ruska. Toho využili Turci a všechny naše dodávky s příkladnou pílí a důsledností nahradili. Pro koho to tedy bylo výhodné? Pro země EU jistě ne. Koho to poškodilo? Rusko jistě ne. A třetí vzadu, Turecko, se směje. Tak to chodí

Je čas, abychom stejně jako ostatní státy, začali myslet sami na sebe. Nikdo jiný to totiž za nás neudělá!, končí komentář Jiří Kobza.