Jak to vypadá na konci civilizace, nám objasňuje Benjamin Kuras ve své shora uvedené knize. Vyčerpávajícím způsobem jsou popsány téměř všechny zhoubné jevy. Dlouho jsem přemýšlel jak vypsat všechny nepříznivé a krizové jevy a určit které jsou ty opravdu zhoubné. Ale pan B. Kuras to udělal za mne a jsem tomu rád, protože shromáždit veškeré důkazy je náročné. Vyjma ekologie je jeho zpráva téměř vyčerpávající. Hlavní motiv této knihy je islámská invaze a zhoubné chování levicových liberálů. Vymírání evropských etnik je zmiňováno, ale příčiny nejsou příliš rozebrány. Hodně místa je věnováno novému antisemitismu. Autor se věnuje též cenzuře na sociálních sítích a nastupujícím totalitním metodám. O české submisivnosti, která poklonkuje Západu a kopíruje nesmysly této už zanikající civilizace, píše velmi dobře. Čínu považuje za nebezpečnou, o Rusku se nezmiňuje. Přečtěte si vynikající pojednání o intelektuálech.

Další myšlenky: Nebezpečí islámské aktivity není v terorismu, který je jen vrcholem ledovce. Hlavní je skryté, to je osidlování vedené různými metodami, prosazování se do establishmentu, do zákonů, do politických institucí. Nebezpečí levicového liberalismu je v jeho destruktivních výsledcích ve vztahu k islámu. Především je to zbabělost a její apologie zahalená do ideologických klišé. Je to střet pro Evropana úžasné násilnické a nadřazenost hlásající ideologie s naprostým ideologickým opakem, sebeponižováním, tolerancí ke všemu, sebedestrukcí. A hlavně je to setkání útočníka s naprostou neschopností se opřít o cokoliv, co by bylo v souladu se současnou liberální ideologií a dokázalo zároveň legitimizovat odpor a obranný útok. Současná ideová východiska západní civilizace jsou zbavena možnosti boje, hrdinství, úcty ke své kultuře a sounáležitosti s tradičními kolektivy. Jakýkoliv, jen rétoricky vyslovený odpor, aby vůbec existoval, musí být implicitně nenávistný a jako takový je nepřípustný, proto je nepřípustná i veškerá obrana. Stojíme bezradně odzbrojeni vlastními ideály a necháme se masakrovat. Celkový biologický úpadek, tedy vymírání, tělesná a duševní ochablost, špatný život mladých lidí, kteří nezakládají rodiny, autor nijak nezdůrazňuje, považuje za důležitější ideologické a psychologické působení.

K tomu se pokusím vyjádřit svůj názor, který je spíše doplňující než kritizující.

První věcí je ekologie. Nutno se vyslovit také k ní, neboť pokud bychom ponechali stranou spory o globální oteplování, stále zůstává znečištěné prostředí, které má velký vliv na biologické zdraví člověka, ale také zvířat a celé biosféry. To je jen malé připomenutí.

Další věc je otázka příčin tohoto neblahého stavu civilizace. Zde si myslím, že autor trochu vynechal zásadní vliv globální oligarchie (sice zmiňuje Soroše) a peněz jako takových. Také vliv obrovských arabských peněz jen zmiňuje, ačkoliv se domnívám, že peníze obecně hrají obrovskou, mnohdy podstatnou roli, v daném případě na postavení mešit a placení aktivit. Zde je samozřejmě nutno říci, že otevřený svět a libovolné finanční toky do různých občanských společností ze zahraničí jsou velmi účinné. Muslimové ve Francii, už téměř asimilovaní, se najednou jakoby vzepřeli asimilaci a to ve chvíli, když je navštívili imámové a začali kázat v mešitách. Peníze dělají revoluce i v jiných oblastech než je islám. Můžeme do značné míry říci, že muslimové si nás kupují, stejně jako to dělají různé dotace evropské a různých organizací většinou univerzalistických v rámci jiných námětů. Tento velice důležitý vliv zarazit se dotýká opět ideálů otevřené ekonomiky, která se stala modlou neoliberalismu. Nelze tedy přičítat „otevření brány“ islámské expanzi jen levicovým relativistům a nihilistům. Je to též „otevření brány“ cizím nekontrolovaným, mnohdy neznámým, finančním prostředkům. Potom totiž začíná onen koloběh peněz a lidí: islámské peníze nejdříve podporují organizace hlásající multikulturalismus a možná i jiné segmenty neoanarchismu, hlavně gendrismus a homosex. To vede k dekadenci obyvatelstva, ztrátě porodnosti, kultuře smrti, zároveň přistěhovalcům vytváří prostředí pro neasimilaci. Potom se peníze přesměrují do mešit. Peníze se mohou získávat různě, obvykle založením nějakých podniků.

Další téma, které bych chtěl doplnit, je biologický stav populace, ze kterého je nejvíce viditelné vymírání. Příčina má sice svůj fyzický segment, život zbavený manuální práce a pohybu, práce vsedě u počítačů apod., lenivění a neschopnost nést životní zátěže. Nicméně vše je vždy vedeno pravidly života a ideály, proto ideový segment je důležitější. Dnes se nedostává ideálů obsahujících přesahující hodnoty. Nejdůležitější ztracené hodnoty jsou „hodnoty domova“. To jsou tradice, život v kolektivech rodiny a obce, národní kultura a patriotismus. Tato společenská sounáležitost nesoucí i určitý podíl sebeobětování je důležitá pro nadčasový život společenstva. Lidé v rámci společenstva cítí povinnost zachovat se ve svých dětech nadčasově. Pokud se člověk necítí jako součást společenstva, jde mu jen o jeho vlastní život, který je konečný.

Autor ve shodě s Rogerem Scrutonem odmítá oikofobii, tedy nenávist k domovu, ale přiklání se k oikofilii, tedy milování domova. To pramení z dobrého poznání reality, nicméně oikofilie nespadne z nebes a musíme jednak poznat příčiny oikofobie a cesta k oikofilii musí být nějak definována.

Můžeme se tedy ptát, proč se podařil marxisticky orientovaným aktivistům pochod institucemi a proč jejich teorie nebyla zamítnuta hned tehdejšími lidmi vyznávajícími převážně pravicový liberalismus a konzervativní ideologie? K zodpovězení této otázky si musíme uvědomit, že trockistický komunismus byl na Západě silný a to už v době, když se vědělo, že sovětský komunismus je násilnický a nikdo už v něm neviděl vzor. Převládající pravici zajímalo pouze zachovat svobodnou a demokratickou společnost, ostatní ideály se jí nezdály být nebezpečné. Proto též filozofové tzv. Frankfurtské školy nebyli pociťováni jako nebezpeční. Proti ideálům svobody a individualismu se neomarxisté nestavěli, svobodu prvoplánově neohrožovali a individualismus přijali, proto toto široce rozvětvené dnes převažující aktivistické hnutí lze spíše nazvat neoanarchismem. Na současném stavu bezbrannosti vůči islámu se podílí oba směry starého evropského myšlení, všechno to, co se považovalo za pokrokové a svobodné. Co všechno to konkrétně ve vztahu k islámské expanzi je?

1/ Svoboda náboženského vyznání je součástí všech fundamentálních dokumentů. Nemůžeme tedy muslimům zakázat jejich náboženství. Musíme snášet jeho šíření.

2/ Emancipace žen znamená přednostní poslání ženy v zaměstnání vyrovnat se muži, nikoliv v rodině a výchově dětí. Tím se omezila porodnost a dnes už to zabíhá do popírání rodiny, která je prý konstrukt lidského rozumu, nikoliv přirozený útvar. Návrat k vařečce by ženy nepřijaly. Obnovit rodinu alespoň se třemi dětmi bude velký problém.

3/ Technický pokrok nahrazující lidskou práci osvobodil člověka od manuální práce. Ale člověk to nenahradil dostatečně umělými tělesnými zátěžemi – cvičením a sportem. Navíc moderní život přinesl stresy. Ještě horší, že změnil životní styl na sedění u počítače místo přirozeného pohybu. Technický pokrok vedl ke konzumní společnosti a k neustále se navyšující spotřebě, což sice nemusí být podstatné, pokud se nezačnou vyčerpávat zdroje a ničit příroda.

4/ Sociální zabezpečení chudých a početných rodin přímo nahrává muslimským rodinám, které se na úkor státu množí.

5/ Současný exindividualismus rozkládá kolektivy, lidé se nesdružují, neuznávají rodné kolektivy národa a státu, stávají se univerzalisty. Proto nejsou schopni se sdružit k obraně, neuznávají autority. Individuální svoboda, velký a stále propagovaný výdobytek západní civilizace, umožňuje ve své exaltované podobě vyhnout se povinnostem k přirozenému kolektivu, nebránit kolektiv, umožňuje jej zrazovat bez trestu. Individualisticky bezideově vychovaný člověk bez vztahu k domovu se automaticky stává oikofobem. Početní oikofobové potom se neřídí žádným řádem, směřují k anarchii.

Jestliže tedy vstoupíme do boje s muslimským šířením a chceme jej zarazit (a nejsme schopni muslimy integrovat), potom nám samotné principy evropských hodnot překáží v sešikování obrany.

Závěr:

Autor ve své knize vyčíslil devět bodů záchrany civilizace. Všechny body lze akceptovat, jenom je problém, kde se vezme základ nutící lidi dodržovat tyto body? Můžeme dokonce si vymyslet i další body, ale někdo je musí zařadit do „konstituce obce“. Musí souhlasit s „evropskými hodnotami“, ale musí někdo mít úctu k institucím a k řádu. Kdo tu úctu bude vykonávat? Snad ne tito dnešní rozhádaní jednotlivci hájící jen sebe sama a propadající neoanarchistickým ideologiím.

Dnešní exaltovaní individualisté už společnost neuznávají, její osud je nezajímá, národ je zbytečný konstrukt intelektuálů, rodina je sociální konstrukt atd. Oni z kolektivů vystoupili do prázdnoty už dávno v době, kdy zhoubnost tohoto jednání nebyla viditelná. Když se objeví sebemenší nepřítel, jednotlivec hájí jen sebe svými slabými silami, jinak nemají jednotlivci koho bránit, když kolektiv neuznávají. Muslimové nejsou sami od sebe zatím žádným velkým nebezpečím. Nebezpečím se stali tím, že proti nim nestojí žádná síla. Oikofobie nespadla s nebe. Veškerý ten ústup, který autor této knihy popisuje, je zapříčiněn individualismem, který exaltoval v onu oikofobii autorem popisovanou, která se projevuje sebemrskačstvím, sebepoškozováním a vůbec celým tím deviantním myšlením osamoceného jednotlivce, který řeší jen svůj momentální problém, a problém s muslimy řeší strategickým ústupem před agresivním útočníkem.

Nejprve je potřeba „vyjít z exindividualismu“ a vrátit se ke kolektivům a jejich tradičnímu řádu, což samo o sobě již znamená přejít k oikofilii. Není jiný výstup z krize než ten, že se člověk stane opět součástí národního a rodinného kolektivu s instinktem sounáležitosti a schopností se sebeobětovat pro tyto kolektivy. Když tyto kolektivy přijme za své, bude je i bránit. Nemusíme se ani příliš zabývat metodami, kterými to udělá, pokud bude chtít kolektiv bránit, metodu si najde.