Ve čtvrtek jsem se u pamětní desky v hale budovy Masarykova nádraží v Praze velmi rád zúčastnil pietního aktu k uctění památky občanů Československa vyhnaných – a v některých případech i zavražděných – Němci z českého pohraničí v pohnutých zářijových dnech roku 1938 i v pozdějším, následujícím období, kdy se toto historicky české území stalo (naštěstí "jen" na dobu nesmírně krutých sedmi let) součástí nacistického Německa.

Tehdejší oficiální statistika, vypracovaná v Ústavu pro péči o uprchlíky uvádí, že k 1. 7. 1939 bylo evidováno celkem 171.401 uprchlíků z pohraničních oblastí do vnitrozemí, z toho 141.037 české národnosti, 10.496 Němců a 18.673 Židů. Statistika nezahrnuje aktivní státní zaměstnance, kterých bylo přibližně 50 tisíc. A navíc k vyhánění docházelo i v pozdější době, některé kvalifikované odhady hovoří o celkové, počtu až 400.000 vyhnaných osob.

Zrada a vyhnání

Od nástupu Adolfa Hitlera k moci roku 1933 začalo Německo nepokrytě podporovat prostřednictvím sudetoněmeckých stran a spolků v tehdejším Československu ostrou národnostní a rasovou protičeskou a protislovanskou nesnášenlivost. Od té doby tato pátá kolona neustále eskalovala nejen své (ve skutečnosti spíše Hitlerovy) požadavky vůči československé vládě – ale současně s tím docházelo i k projevům otevřeného nepřátelství včetně fyzického násilí vůči Čechům žijícím v oblastech s německou většinou.

Hitlerův projev na sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938, ve kterém brutálně zaútočil na Československo, vyprovokoval sudetské Němce k vyvolání otevřeného puče. V pohraničí okamžitě došlo k útokům henleinovských bojůvek (takzvaných ordnerů) proti policejním stanicím, celnicím a poštám, při nichž bylo zavražděno několik desítek českých úředníků, policistů a vojáků.

Během noci z 29. na 30. září pak byla po známých peripetiích a zradě západních spojenců prvorepublikového Československa: Velké Británie a Francie, uzavřena tzv. Mnichovská dohoda o odstoupení českého pohraničí nacistickému Německu. Ihned poté začalo živelné vyhánění Čechů a Židů z odstoupeného pohraničí. A pro historickou spravedlnost dodejme, že bylo spojené i s vyhnáním německých antinacistů a s násilím ze strany jejich etnických prohitlerovských soukmenovců (kteří tvořili drtivou většinu německé diaspory v Československu) vůči nim.

Vyhnanci narychlo sbírali části svého movitého majetku a ve snaze zachránit holé životy prchali do vnitrozemí – nechávajíce za sebou své pozemky a domy. Kromě národnostní a rasové nesnášenlivosti totiž samozřejmé hrálo v uvažování českých Němců značnou roli i obyčejné kořistnictví a touha po cizím (českém) majetku.

Čtěte ZDE: Boj tehdy i dnes: Proč si nemáme připomínat německý teror? Klacky pod nohy ze všech stran. Máme být na co hrdí - a komu vděční. Statisíce mrtvých. Západní spojenci nás vždycky zradili. Nezapomeňme!

Vymazat Čechy

Po převzetí moci Němci v pohraničí zůstalo okolo tři set tisíc Čechů, zejména zemědělců, průmyslových dělníků a některých dalších zaměstnanců. Pracovních sil bylo třeba – a hlavně z tohoto důvodu nebylo možné ihned pokračovat v jejich okamžitém vyhánění, které ovšem zůstávalo hlavním německým dlouhodobým cílem ve smyslu vysídlit český národ z jeho historického území úplně a definitivně.

Po 1. říjnu roku 1938 se tedy české obyvatelstvo v takzvaných Sudetech ocitlo v pozici bezprávné menšiny. Byly zrušeny a zakázány české politické strany a spolky, jejich majetek byl zabaven ve prospěch Říše. Byl zakázán český jazyk v úředním styku i kdekoli na veřejnosti. Bylo zastaveno vydávání českých knih, novin a časopisů. Zakázán byl český film a divadlo - i rozhlasové vysílání a bohoslužby v češtině. Byly zavřeny české střední školy i většina škol základních. Došlo i ke konfiskaci českého zemědělského majetku.

V listopadu roku 1938 v části tohoto pohraničí proběhla i sudetská obdoba křišťálové noci znamenající počátek systematického pronásledování a likvidace zdejší židovské menšiny.

První – a zároveň zřejmě největší a dodnes nejznámější – hromadnou násilnou akcí sudetských Němců vůči Čechům byl Habartovský masakr z 13. září 1938. Tedy ze dne (a noci) následujícím po zmíněném Hitlerově protičeskoslovenském projevu v Norimberku a z ještě „předmnichovského“ období.

Hrdina

Obec Habartov (Habisberk) na Chebsku měla tehdy asi tři tisíce obyvatel. Od ranních hodin 13. září 1938 pochodoval ulicemi dav zfanatizovaných Němců. Kolem půl deváté obsadili místní činovníci Sudetoněmecké strany obecní úřad a internovali obecního zřízence známého loajalitou k Československu. 

Kolem půl desáté byl na věž kostela vyvěšen prapor s hákovým křížem. Poté byl obsazen klíčový poštovní úřad s telefonním a telegrafickým spojením. Po příchodu na četnickou stanici vyzvali Němci její české osazenstvo k odevzdání zbraní. To bylo odmítnuto. Následně byl jako první zastřelen praporčík Jan Koukol. Zbylí tři četníci se v bezprostředním ohrožení života začali bránit.

Manželku a malou dceru četníka Parduse místní nacisté svázali a vláčeli ulicemi. Poté ztýranou a polonahou Růženu Pardusovou dovlekli zpátky před stanici, aby donutili zbylé členy posádky ke kapitulaci. Ovšem posádka se stále bránila mnohonásobné přesile. Bitva v té době už trvala přes dvě hodiny.

„Z oken stanice střílel jsem na každý cíl, který se mi objevil, a nemohu udati, kolik pučistů jsem zasáhl. Byl jsem odhodlán brániti stanici do posledního náboje, přesto, že po nějaké chvíli jsem zůstal k obraně sám", oznámil později v hlášení strážmistr Jan Pardus.

Za této situace Němci nahnali před vchod do budovy Růženu Pardusovou a zaveleli, ať se posádka vzdá a složí zbraně, jinak ji zastřelí. Jako první vyšel četník Příbek, za ním strážmistr Křepela, jako poslední Pardus. Křepela se tváří v tvář zbraním rozhodl pokusit se o útěk a rozběhl se ke staré šachtě. Němci ho ale dostihli. Později byl nalezen mrtvý, s mnohačetnými poraněními včetně proražené lebky.

Vzápětí Němci spustili palbu, Pardus byl zasažen, ale po chvíli se probral. Henleinovci se na něj sesypali a jeden z nich ho dvakrát udeřil hornickým krumpáčem do hlavy. Pardus zůstal nehybně ležet v tratolišti krve, útočníci si mysleli, že je mrtvý, což mu zachránilo život. Brzy na to dorazil do vsi četnický autobus s posilami. Strhla se další přestřelka. I v ní měli čeští četníci své padlé, Když večer dorazila další posila z Karlových Varů, nastal v obci konečně klid. Na pár dní….

Četník Jan Pardus přežil s prolomením lebeční kosti, průstřelem ramene, zlomením prstu levé ruky a četnými zhmožděninami, jeho žena s otřesem mozku a také s mnoha pohmožděními. Pardusovi Němci jeho statečný odpor nezapomněli a po vzniku protektorátu ho začali vinit ze smrti vůdčího habartovského ordnera Plasse v tehdejším boji. Zatkli jej, nejdříve skončil ve vazbě v Pardubicích. Pak ho převezli do Prahy a byl odsouzen k trestu smrti, který nakonec nebyl vykonán. Zemřel až v roce 1994 ve věku 85 let. Podle vzpomínek jeho dcery byl až do posledních dnů fyzicky i duševně velice zdatný.

Čtěte ZDE: Revize dějin: Kdo z politiků se nejvíc bratříčkuje se sudeťáky? Nekonečný problém s Němci. Mráz přichází ze Čtvrté říše. Poučení z Henleina. Halík s kamarády na jedné chodbě. Bratři Čižinští i šéf ODS Fiala. 5. kolona č.2?

Zdravé jádro

Odvaha českých četníků a zásadový postoj prvorepublikového Československa se v roce 1938, bohužel, nedočkaly podpory na mezinárodní scéně. Západní spojenci zcela selhali a hodili naší republiku přes palubu – resp. naservírovali ji hitlerovskému Německu a - slovy Daniela Hermana - „milým sudetským krajanům“.

Britský žurnalista Sydney Morrel tehdy napsal: "V Československu, jediné čistě demokratické zemi na východ od francouzsko-švýcarských hranic, čekala demokracie, že bude zachráněna, ale Chamberlain nemluvil o jejím zachraňování… Říkal, že Británie nebude bojovat jen proto, aby bylo zachráněno Československo, ale že bude bojovat, jakmile budou přímo dotčeny britské zájmy. Tohle je však nebezpečná politika… Je-li demokracie silná na kontinentě, je shodně silná v Británii, a naopak. Ztráta československé demokracie bude znamenat i újmu osobní svobody v Británii.“ To napsal ještě před mnichovskou zradou.

Tento, nikoli ojedinělý, apel tehdy nebyl vyslyšen. Československá armáda nedostala příležitost bránit svou vlast. Osmnáct tisíc čtverečních kilometrů jejího pohraničního opevnění obsadila k 1. říjnu 1938 německá vojska. Spořádanost a pevnou vůli československých občanů, kteří v září 1938 dokázali během 48 hodin zmobilizovat dva miliony mužů do zbraně odhodlaných čelit obrovské přesile, Morrell ve své knize komentoval slovy:

"Na pevnině není jiného národa, který má tak zdravý pud v rozpoznávání dobra a zla pro společnost a tak jemný smysl pro ukázněnost, jako Čechoslováci. V okamžiku velké zkoušky měl národ jako celek příležitost projevit podstatu své povahy. V pochmurných dnech po Mnichovu prokázal československý národ, že jeho jádro je zdravé“.

Opakujme si tato slova velmi důrazně. A nejen v dnešních dnech… Připomínejme svým dětem a vnukům fakta o moderních československých dějinách, nedopusťme jejich přepisování. A nedopusťme hlavně relativizaci a rehabilitaci nacismu a jeho popis coby záležitosti jakýchsi dobových „výstřelků“ některých členů NSDAP. Nedopusťme, aby se popis historie druhé světové války zredukoval na líčení utrpení "ubohých sudetských Němců", které zlí Češi zničehonic začali v květnu roku 1945 vyhánět z jejich domovů.

Jsme tím povinováni všem našim předků, kteří v boji proti nacismu a okupaci Československa položili své životy.