Dokonce nechybí ani názor, že to bylo střetnutí vančurovsky „zlostných starců“, kteří chtějí být ve své zemi prezidenty. Všechna tato povídání jsou ale zbytečná, rozhovor proběhl, mnoho lidí jej vidělo a  i když se někteří jeho komentátoři snažili dodatečně vysvětlit jeho posluchačům a divákům, jak mu měli rozumět,  je to zbytečné. Přece jenom, nehledě na přesvědčení  důležitosti mediální arény o své důležitosti, můžeme předpokládat, že lidé ve Spojených státech jsou „homo sapiens sapiens“ a i když se tím většinou nevychloubají, přece jenom svůj rozum a své emoce používají. A také, že chování u volebních uren nepovažují jen za chování se stáda, jak by si mnozí mágové mediálního světa přáli.

Jako jeden z množiny znevažovaných si dovolím tvrdit, že prezentace debaty Donalda Trump a Joe Bidena na CNN Prima měla úroveň, o které lze, dokonce i v malých českých poměrech, trochu přemýšlet.

Především oba prezidentští kandidáti nezklamali, chovali se, jak jsme předpokládali a marně jsme hledali v jejich sporu něco neobvyklého čím by mohli překvapit. Trump byl pohotový, temperamentní, útočný, v některých situacích vůči svému protivníkovi až neurvalý. Joe Biden, věrný svému výrazu tvora přicházejícího ze vzdálené galaxie, byl dostatečně nabrífovaný, jako kdyby se nechal poučit v ČT. Nebál se na svého protivníka zaútočit, ale přece jen bylo vidět, že se v politických kuloárech Spojených států pohybuje skoro půl století a má zlozvyky, kterých se už asi dokonce svého života nezbaví. Předpokládám ale, že oba jsou ve svém egoismu přesvědčeni, že byli ti lepší, a to ostatní nechají na svých domesticích, aby jejich voličům převyprávěli.

Souboj Trampa a Bidena

Mnohem zajímavější byli oba političtí komentátoři Roman Joch a Tomáš Klvaňa, kteří demonstrovali, že i lidé této profese mohou diskutovat na vysoké odborné úrovni a nechovat se jako „ve své“ televizi, jak je obvyklé v ČT.  Oba sice nepřekvapili ty, kteří o jejich komentáře mají dlouhodobější zájem, ale také se nedopouštěli neomaleností vůči americkým politikům, jak je v posledních letech v mnoha jiných souvislostech běžné. Romana Jocha známe z pravidelně publikovaných článků, alespoň v Lidových novinách, kterými seznamuje české čtenáře s politickou filosofií úřadu prezidenta Spojených států a jeho hlavních protagonistů. Má za sebou téměř čtvrtstoletí studia politické teorie ale i praxe a ačkoliv leckdo s jeho názory nesouhlasí, nelze mu upřít nikoliv domnělou, ale skutečnou nezávislost.

Tomáš Klvaňa je v tomto ohledu jen zdánlivě průzračnější, ale každý kdo bude hledat v jeho CV rychle zjistí, že jsou v něm některá bílá místa, která dnes dávno nejsou důležitá. Oproti Jochovi má nevýhodu, že už vždy bude vnímán jako His Master´s Voice, což je dáno jeho působením na New York University v Praze a příslušností k Aspen Institute CE, neziskovou organizací bohatě dotovanou americkými nadacemi ne vždy a všude ve světě váženými. Ale i on, ačkoliv si neodpustil invektivy vůči Donaldu Trumpovi, se snažil dělat dojem, že mu jde spíše o věc samotnou, než o monotematickou adoraci jednoho nebo druhého kandidáta.

Pokud si oba pánové myslí, že jeden nebo druhý byli lepší, můžeme je ujistit, že oba byli dobří a v některých okamžicích lepší než oba prezidentští kandidáti. Alespoň z hlediska českých konzumentů někdy trochu obtížně pochopitelné americké politické praxe.

Pozornost si zaslouží i český moderátor, který na dálku tak trochu soupeřil s Chris Wallacem a byl zřejmě „připraven“ redakcí CNN Prima News, jak se chovat. Ale i on odolal dnes obvyklé sebestřednosti a může si myslet, že svou situaci zvládl.

Rozhodně za pozornost stojí i způsob tlumočení debaty. Byl vynikající, snad jen s jednou výjimkou. Hlas který tlumočil Donalda Trumpa až příliš připomínal dabing, herecký výkon, který halasně překrýval dikci, frázování a typický Trumpův přidrzlý humor, který jej ale právě proto činí přitažlivým.