A co začíná být klíčovou otázkou dne? No přece komu se u nás dá vlastně ještě věřit... A hledá se opravdu těžko.

Vláda je nervózní, protože by ráda dále ještě vládou byla. A tak lítá, slovy mé babičky, od pankejtu k pankejtu, ve snaze ustát to, co se už ani moc „bez ztráty desítky“ ustát nedá. Opozice rovněž zmírnila, protože si je moc dobře vědoma, že kdyby dnes vládla, je na tom stejně zoufale jako vláda současná, a troufám si tvrdit, že jakýkoli stínový ministr zdravotnictví dnes děkuje osudu, že je jen ten stínový. Trochu optimismu se snaží vlít lidem do žil Václav Klaus starší a jiní, a není zase tak dlouho - pár dní - co jsme vyzvaly s JUDr. Danielovou Kovářovou jako dvě mámy a advokátky a hlavně ženy k tomu, abychom se jako lidé především vzájemně chápali a nenechali se čímkoli rozdělovat. A ono se to pomalu děje… To tlumení vášní… Protože nám nic jiného nezbývá. Ostří otupují i lékaři - nenajdete už žádného bijce za myšlenku, že se vlastně nic neděje, a ti, kteří hlásají, že to, co se děje, je přece jen docela vážné, se naopak snaží dodávat i přiměřeného optimismu – nebude to snadné, ale zvládneme to. Takže břehy se přibližují – a je opravdu jedno, kdo a jak miluje či nemiluje Babiše, podstatné je, aby to Covidové svinstvo zkrátka jednou zmizelo. A předsedu vlády ať si pak dělá, kdo vyhraje volby.

Je proto potřeba těžce máknout. Všichni. Hlavně v našich mozcích. Doktoři se musí ujmout toho, čeho mají, a nesmí si do toho dát až tak mluvit. A taky se vzájemně nehádat, ale spíš kooperovat. Aby nás ostatní uměli uklidnit. Stát, chce-li přijímat restrikce, musí hned druhým dechem dát lidem jistoty – zdravotní, příjmové, daňové… A čím tvrdší v těch opatřeních bude, tím bude muset být velkorysejší. Taky se musí naučit lidi požádat a poprosit, nejen diktovat. Fakt to funguje líp.

A Evropa? Ta snad už pochopila, že se musí starat o sebe sama a o své obyvatelstvo, a to, co bude neevropské, bude muset z kola ven. Ať půjde o lidi, co tu nemají co dělat, nebo o otravné a nebezpečné viry odkudkoli – které musíme „zkolonizovat“.

Za tím účelem zcela jistě vydržíme ( i když s řečmi) chvíli bez pravidelného rytmu, vydržíme bez samozřejmostí, na které jsme si už zvykli. Nevydržíme ale bez naděje. A tu nám musí tato vláda dát, na všech frontách. Zákazy jsou jen „A“, hned v závěsu za nimi musí přijít „B“. Ujištění, že stát nás v tom nenechá. Že v tom nenechá lidi bez příjmu, že nenechá zkrachovat podniky, a že komu bude zle, dostane se mu zdravotní péče.

A my? My se opírejme o své rodiny. O své rodinné krby. Protože jako bychom už tomu odvykli. Jako bychom neuměli žít bez nákupních center. A stát ať uklidní jak ta nákupní centra, tak divadla, kina, živnosti… O tom, že bude mít pochopení, povinnosti odloží a bude nahrazovat ztráty. Protože pak i my u těch rodinných krbů budeme moci být víc v klidu. Že nám jinde neujíždí navždy vlak.

Zkusme se prostě nehádat, co je nezbytně nutné a co není. Nikdo to nevíme na 100%. Každý to vnímá jinak, a každý má k tomu své důvody. Starejme se proto o bezpečí a hlavně klid svůj a své rodiny. Dnes není doba na gesta. Když už na to přicházejí i politikové, je to co říct. A není to jistě jen tím, že volby máme za sebou.

Prožíváme těžkou dobu. I proto, že musíme bohužel připustit, že jí může chtít někdo opravdu i zneužít. Proto buďme ostražití. Ale jinak platí ona výzva "dvou advokátek" z minulého týdne. Zkusme se víc chápat. Skutečně nevíme, co je v dnešní době nejlepší. Nejrozumnější. A i kdyby někdo i této situace chtěl zneužít, bude čas si to s ním pak srovnat, protože na všechno se přijde. Teď mysleme na sebe. Na své rodiny. I stát na nás musí myslet. Za to teď bojujme. Nakopat někoho do …. - to nám neuteče. Zavčas se chránit – to by nám naopak utéci mohlo.

Buďme tedy v tyto týdny sobci. A od státu žádejme přísliby velkorysosti. Za to, že jsme připraveni prominout mu i mnohé chyby, které už spáchal, nebo ještě spáchá - ve své nepřipravenosti, politické rozhádanosti a téměř nulové koncepci. Vir je těžký soupeř, ale prohrát můžeme nakonec jen sami se sebou. Pokud nezačneme využívat dosavadní zkušenosti …. a mozek. Protože politika tu je evidentně houby platná.

Stůjme při sobě, a donuťme i stát, ať při nás stojí tak, jak bude potřeba. Pak to dáme. Nic jiného ani nezbývá.