Vzpomínáme se slzou v oku na přísné, ale vzdělané a respektované kantory našeho mládí, ba někteří ještě i na fyzické tresty (třeba dřevěným úhelníkem přes ruce, za mého dětství se za příslušný přečin proti školnímu řádu dokonce i klečelo v koutě, ne sice už na hrachu, ale často desítky minut).

Dnes jsme však moderní a nic takového bychom nepřipustili, neboť je to týrání bezbranných. A hlavně proto, že by nás prachatý taťka toho bezbranného prohnal po soudech a připravil o pověst i peníze. Dnes je moderní tázat se dětí, co se chtějí a co nechtějí učit.

Dnes je moderní začínat dějepis až od Robespierra. Dnes je moderní, ba ministrem školství doporučováno nedohánět zameškanou látku z první jarní covidové epochy, nezkoušet děti z pololetního opakování, nedávat jim souborné písemky, neznámkovat je, protože je to deprimuje, raději se uchýlit k pouze slovnímu hodnocení. Naše školství zkrátka jde s dobou. Kam? Na to si laskavě odpověz každý sám, já nerad používám nesalónní výrazivo.

Nu, přiznám se, že už dvacet let jsem též součástí vzdělávacího řetězce. Naštěstí na školách nikoli základních ani středních, nýbrž vysokých. A naštěstí na školách přece jen jakž takž exaktního zaměření (např. ekonomického), nikoli na fakultách, které mají ve svém názvu slovo humanitní případně filosofické. Když se totiž podívám, co se tam tak přečasto odehrává, začínám rozumět škarohlídům, řkoucím, že naše mladá generace (ovšem pod naším vedením či za tichého mlčení) blbne na kvadrát. Nejenže na jedné takové škole (Univerzita Palackého Olomouc) se můžete třeba vzdělávat v tak nosných a perspektivních oborech jako jsou Migrační studia, Evropská unie či Euroculture.