Současný nouzový stav mění náš styl života, nabourává naše zvyky a znejisťuje naše dosavadní jistoty. Vládou zaváděná omezení ve prospěch celku se dotýkají každého. Někdo je přijímá pokorně, jiný úkorně a další je pokládají za porušování svobody. Své vnější svobody.

Existuje ale i svoboda vnitřní. K té člověk může dorůst za každého režimu, tedy i v zemi, která k přijetí Všeobecné deklarace práv a svobod ještě nedospěla. Vnitřní svoboda je kýžený stav lidské duše vypěstovaný v průběhu života vlivem výchovy, okolností, zkušeností a podle tempa nalézání svého sebe-vědomí, z něhož pak vniká sebe-důvěra.

Snažila jsem se pochopit Spinozovu myšlenku, že svoboda je poznaná nutnost. Protože je to šifra, původně jsem ji (bez nápovědy např. Marxe) luštila „jen“ jako zkratku vyjadřující, že svoboda je etickou hodnotou, k čemuž dospějeme poznáním (myšlením). Jenomže slovo nutnost mi v tomto výkladu pořád „přečnívalo“. Lidé  nejsou ve vnímání hodnot jednotní, i když Listina práv a svobod to idealisticky předpokládá. K dnešku Spinozovu šifru luštím tak, že (vnitřně) svobodnými se stáváme až tehdy, když si tento „typ“ svobody vypěstíme (přisvojíme) jako nezbytnou součást svého života vezdejšího.

Zatímco vnější svoboda (pohybu, shromažďování, podnikání atd.) je právo, které může být (v krizovém stavu společenství) dočasně okleštěno legislativou, hranice vnitřní svobody nám vymezuje vyšší zákon, tedy to, čemu říkáme svědomí.

Přemýšlím také nad úslovím, že člověk může všechno, když je připraven za to zaplatit. Aktuálně mě napadá, že lidé, kteří jsou vždy připraveni zaplatit pokutu za porušení bezpečnostních pravidel nouzového stavu, se chovají obdobně jako někdejší kupci odpustků. Ti se, často i předem, vypláceli ze svých vin podle dobového sazebníku. Zpověď pak byla pouze kontrolou účetnictví. Ti, co na odpustky neměli (především povahu) si pěšinku do ráje prošlapávali bez glejtu beztrestnosti. I když neztráceli víru ve vyšší spravedlnost, občas skončili život předčasně jako položka ve statistice vedlejších ztrát.    

Ulice, ve kterém bydlím, nese jméno Jeronýma Pražského. Muže, který svou vnitřní svobodu vnímal jako takovou nutnost, že za ni zaplatil smrtí v plamenech. Stejně jako předtím Jan Hus. Ctíme je za jejich statečnost a věrnost  Pravdě, ale přitom stále váháme pohlédnout pravdě (strmě stoupajících křivek nákazy) do očí. Odmítáme ji přijmout a omezit své zájmy POTŘEBÁM ohroženého celku. Dohadujeme se o tom, jak, kde a případně proč virus vnikl, či zda je tu odjakživa a pouze „zdivočel,“ místo abychom mu svorně čelili jako nájezdníkovi, kterého zastaví jenom vozová hradba.

Někteří občané se už předem obávají toho, že dočasnost omezení vnější svobody je plíživou předzvěstí plánované totality. Jiní žalují, že nemohou hrát a zpívat na prknech, jež znamenají svět. Zatímco svět se nám před očima proměňuje, my se dožaduje svých včerejších práv. Jakoby to byl dar seslaný na nás shůry a nikoliv zásluha našich bližních. Těch, co dnes v domovech seniorů odezírají z televize svůj nejbližší osud i těch, co už na nemocničních lůžkách lapají po dechu a unavený obličej sestřičky za plexisklovým štítem je pro ně tváří madony. Nebýt vnitřní svobody těchto dnes už zestárlých lidí, kteří všechno co měli a poznali, předali dál, aby zachovali koloběh, byl by náš život mnohem chudší i citově. Naše závazky a vděčnost k nim a k dalším, kterým nákaza hrozí, jsou v této chvíli nejvyšším zákonem. Pokud se mu odcizíme, pak jdeme té totalitě sami vstříc. Se zpěvem. Chorál to ale nebude...