Tuší, že si úhel jejich pohledu jen stěží dovede představit. Mám s tím své osobní zkušenosti, stačí, když si vzpomenu na události konce šedesátých let, a pak si přečtu, co o tom píší dnešní mladí (někdy i starší) badatelé. Vyprávění o chování českých politiků a potažmo valné části obyvatel v morovém roce 2020 bude nepochybně patřit ke stejně frekventovaným tématům jako pro nás léta 1938, 1948 a 1968.

Obávám se, že naše žhavá současnost asi poslouží jako dramatická ilustrace tezí filosofa a biologa Stanislava Komárka o historickém prokletí západní civilizace, které nazývá cesta k opaku. V podstatě jde o to, že nakonec každou ideu změníme v ideologii, a tu prosazujeme tak důsledně, až se transformuje ve svůj zásadní protiklad. Momentálně tím prochází západní idea svobody a individualismu, která představuje reakci na předchozí totalitarismus a kolektivismus. Zájmeno my téměř ztratilo svůj obsah, zůstala jen množina různých já. A ta se sdružují pouze v případech, kdy chtějí hájit svá menšinová práva.

Slova povinnost, odpovědnost se nejprve vytratila z veřejného prostoru a pak také z individuálních životů. Zůstala jen fiktivní práva na vše a pocit, že vše je dovoleno. Necítit se vázán ničím, ani přírodními zákony, ani biologií, natož pak státem a jeho zákony. U nás v Čechách se to zatím projevilo jen snahou neučit se matematiku, nechodit v pátek do školy, protestovat na náměstích proti výsledku demokratických voleb, a chtít se tak vrátit do souladu s přírodou. A do téhle  dlouhotrvající idyly zasáhla pandemie.

Svým působením trochu připomíná stroj času, který nás vrhnul o rovných sto let zpět. Jediný známý způsob, jak ji zvládnout, je návrat již téměř odumřelého státu s jeho autoritářským způsobem řízení našich životů. Trochu jako ve válce. Na jaře jsme jako stát i národ obstáli. Možná až příliš dobře, nejen ve srovnání s nejhůře postiženými zeměmi, ale i s našimi sousedy. Našim politikům otrnulo a začali se předhánět, kdo dřív a s větší pompou uvolní restrikce. V rámci předvolební kampaně učinili z odborníků, kteří varovali před dalším ohrožením novou morovou ranou, nepřátele svobody.
   

Ignorování nebezpečí nákazy se stalo manifestací svobodomyslného postoje. Z jarní roušky jako výrazu solidarity a odpovědnosti se na podzim stal symbol útlaku, ba přímo diktatury.

Omezování výuky matematiky asi přineslo své ovoce. Málokomu došlo, že exponenciální růst pozitivně testovaných bude znamenat stejný růst nemocných a nakonec i zemřelých. Trochu se bojím toho, že jediným hmatatelným důsledkem odporu proti restrikcím a rouškám bude svoboda zemřít na COVID-19 nebo na něco jiného.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)