Jak praví staré přísloví, geopolitické události spolu jen těžko souvisí jako náhodná shoda okolností.

Podívejme se na pár posledních dramat…

Nejdříve tu máme obnovený tlak na Německo a Evropu, aby opustilo plynovod Severní proud 2 z Ruska, v němž se vytahuje kuriózní aférka Navalného s údajným travičským atentátem na něj, která se zrovna hodí, aby pěkně kryla bezprecedentní porušení strategického energetického obchodu.

A hned tu máme obnovení ozbrojeného konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem o spornou enklávu na území Náhorního Karabachu.

I v tomto jsou klíčovým faktorem dlouhodobé plány NATO rozšířit tuto USA vedenou alianci o členy z Kavkazu a Střední Asie podél ruské jižní periferie.

Politický analytik Rick Rozoff to komentuje, že vzplanutí konfliktu v Náhorním Karabachu je plně v souladu s Tureckem dlouhé roky vedenou snahou přivést Ázerbájdžán k členství v NATO. Říká, že Ankara se snaží vynutit si ve sporu o Náhorní Karabach rezoluci ve prospěch Ázerbájdžánu, v níž tento znovu od arménských separatistů získá své historické území.

Aby NATO pohnulo s pohlcením Ázerbájdžánu touto aliancí, tak musí dojít k vyřešení dlouhodobě zmrazeného konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Obě strany naposledy vstoupily do války v letech 1988-1994 a od té doby mívají přeshraniční potyčky. Na konci minulého měsíce ten konflikt znovu vybuchl v návaznosti na nedávné vzepětí řečí ázerských vůdců a jejich tureckých patronů o obnově suverenity nad touto zemí.

Rozoff řekl, že existuje analogie s dalšími zmrazenými post-sovětskými konflikty v Jižní Osetii, Abcházii a v Transistrii. V NATO je ve hře kromě začlenění Gruzie a Moldávie, což mají v úmyslu udělat, také požadavek, aby Gruzie s Moldávií získaly kontrolu nad dotyčnými rozvrácenými regiony. Krátká válka v roce 2008 mezi Gruzií a Jižní Osetií – kdy ta první napadla tu druhou, načež byla vyhnána ruskou intervencí – byla spuštěna snahami NATO Gruzii rekrutovat.

Analogií s Ázerbájdžánem dneška je to, že tato země se na podnět člena NATO Turecka pokouší vyřešit otázku Náhorního Karabachu, aby byla přijatelná ke vstupu do této aliance. Turecko už dlouho Ázerbájdžán jako „příštího člena NATO“ prosazuje. Ankara mohutně zvedla vojenské dodávky do Ázerbájdžánu jako součást procesu tuto kandidátskou zemi NATO převést na jeho standardy.

Ale expanzionismus NATO není pouze o militarismu pro militarismus sám. Samozřejmě, že zajistit si umístění amerických raket blíže kolem ruského podbřišku je ve hře „rivality velmocí“ vytouženým cílem.

Je tu však konkrétnější a stejně enormní strategický záměr, a to vytlačit ruské a íránské dodávky energií pro Evropu alternativními trasami z jihu. Po kaspickém bohatství ropy a plynu už dávno vždy někdo jde. Bylo to hnacím cílem Hitlerova Wehrmachtu dostat se tam během bitev v Rusku.

Trans-kaspický plynovod navrhuje dodávky zemního plynu z Turkmenistánu a Kazachstánu přes kriticky důležitý ázerbájdžánský uzel v Baku do Turecka, odkud by se to napojilo na existující potrubní sítě do střední Evropy.

Když tento projekt je k ročním dodávkám 30 miliard kubických metrů plynu kaspickým plynovodem, tak má našlápnuto v delším výhledu nahradit projekt Severní proud 2 (55 miliard kubických metrů). To údajné otrávení ruského bloggera Alexeje Navalného a kořistěním z něj pověřenými evropskými politiky se podezřele podobá dláždění cesty k rozbití projektu Severní proud 2.

Washington a trans-atlantičtí spojenci v Evropě by určitě dokončení Trans-kaspického plynovodu jako prostředku k podvrácení důležitosti Ruska pro dodávky plynu Evropě uvítali.

K zaručení bezpečnosti a politické náklonnosti po této alternativní trase je nutné, aby NATO konsolidovala své vztahy s klíčovými zeměmi Ázerbájdžán, Turkmenistán a Kazachstán. Z tohoto důvodu NATO usilovně tyto země jako perspektivní členy svádí.

Turecko tím jako předpokládaný svorník mezi Evropou a Asií získá zvýšený geopolitický vliv na Kavkazu i jinde. Stejně jako mu poplyne spousta tranzitních poplatků za zařízení paliva pro kontinentální Evropu. Ankara se už teď částečně z takového postavení těší, když do Evropy přivádí ruský plyn přes koridor Turecký proud. Ale pro machiavelistického tureckého vůdce Erdogana znamená poškození ruského Severního proudu 2 hrabání většího profitu pro Ankaru ze zvýšení celkové kapacity Jižního energetického koridoru.

Turecko ale dost těžko chce na Kavkazu plnocennou válku, zvláště ne takovou, do které by bylo zavlečeno Rusko. Dokonce nedávná snaha Ruska zprostředkovat mezi Arménií a Ázerbájdžánem mírovou dohodu o Náhorním Karabachu se dočkala formální podpory Ankary.

Nicméně v širším strategickém obraze je tu další protlačování NATO na Kavkaz a do Střední Asie a cíl za každou cenu nahradit ruskou energii pro Evropu kaspickou alternativou a to všechno znamená, že obnovení konfliktu v Náhorním Karabachu by se mohlo vyvinout do vleklé zástupné války nízké intenzity.

Takže politický analytik Rick Rozoff předpovídá, že tato současná válka přiživí obnovený konflikt v Gruzii a Jižní Osetii, Abcházii a v Transistrii. Tudíž obě geopolitiky NATO snažící se získat výhodu proti Rusku a převrácení strategického obchodování s energií v Evropě zůstávají pořád stejné a chystá se jejich posílení.

Země by si ale měly dát pozor na to, aby se nepropůjčily k tomu, stát se tlapou NATO. To s sebou přináší ohromnou cenu.

by Tyler Durden

Fri, 10/16/2020 – 03:30

Authored by Finian Cunningham via The Strategic Culture Foundation,

Konec formuláře

Zdroj: https://www.zerohedge.com/geopolitical/nato-energy-geopolitics-and-conflict-caucasus

www.reformy.cz