Co nám k tomu řeknete pane Zbořile?

„Začal bych odletem prezidenta Beneše, který se tak žertovně komentoval v různých antibenešovských pamfletech potom všem co se odehrálo 22.října 1938, v den, kdy jsem se narodil. Nevím jestli jsem se narodil dřív než Beneš odlétl a nebo jsem se narodil až po jeho odletu. To datum je významné nejen kvůli hodině mého narození, ale zejména  z jiného důvodu. Teď uslyšíme leccos pozoruhodného mezi všemi těmi hlasy někdy velmi opatrně a někdy útržkovitě se vracejícími k Mnichovu. Navíc ještě takovým nevhodným způsobem jako to učinil Evropský parlament, když nám oznámil, že v Mnichovu se nejednalo o druhou světovou válku, ale že k válce došlo až po dohodě německého a sovětského režimu. Mezi tím ale uteklo několik měsíců a  mechanismus druhé světové války a tažení na Východ byl spuštěn právě v Mnichově,“  uvedl Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.

A jak to bylo s nátkem Velké Británie, respektive lorda Runcimana na Beneše?

„Tady sedíme v místnosti, kterou navštívil Nikolaj Alexandrovič Rajevskij, ruský emigrant, ordonanc generála Wrangela. Žil v emigraci v Praze, potom díky tomu, že podepsal loajalitu protektorátnímu režimu tady přežil válku, ale byl odsouzen na pět let pobytu v lágru, kterým tak trochu nepřesně říkáme gulagy, a ještě potom deset let ve vyhnanství. On mi tady daroval knížku o portrétech Alexandera Sergejeviče Puškina a jeho příbuzných, které našel na území Československa, pak se ztratily a znovu objevily. V druhém vydání knihy, kterou nazval „Portréty už promluvily“ vzpomíná na Mnichov. Říká, že v době kdy přijel lord Runciman na svoji osudovou misi do Československa,  2.- 3.srpna 1938, která skončila 16.září,  přijel sem se svou paní,  které Rajevskij dělal jakési „garde“ ještě v doprovodu jedné ruské emigrantky. Vodili ji po památkách, ale také po různých zámcích kosmopolitní šlechty, která inklinovala ve svém obdivu k nacistickému režimu. Měla velmi dobré kontakty ve Velké Británii v tzv. Cliveden Set, kterou organizovala lady Astor, kam se čeští politici nedostali, ale dostal se tam například Konrad Henlein, a to hned několikrát. Rajevskij tvrdil, že každý den věděl o jednání Runcimana s  německou šlechtou v Brozanech, Hrušovanech a v Kamenici nad Lipou. A také o jednáních s Edvardem Benešem a říkal, že lord Runciman sem nepřišel s Benešem vůbec jednat, on prostě pro něho jako představitele imperiálně rozlehlé Velké Británie nebyl partner, on přišel jenom předat „noty“, podle kterých měl Beneš hrát. To,  o čem mluvíme, že vzniklo jako zklamání z chování Edvarda Beneše tento člověk potvrzoval, ale jen jako důsledek toho, že Britové sem přijeli sdělit jenom svoje rozhodnutí. Nátlak nebyl ani tak mohutný, Edvard Beneš okolo něho kličkoval, ale vše bylo to jednoznačně dané, položené na stůl už začátkem srpna 1938.

A pak je tam ještě jedna věc, která souvisí s odletem Beneše jako soukromé osoby. Představme si, že byl také nějakou dobu předsedou Společnosti národů a dlouhá léta místopředseda a sekretář této společnosti, ve které byli Britové důležitými partnery. Tito jeho partneři ze Společnosti národů mu dovolili přiletět do Velké Británie jako soukromé osobě a úzkostlivě dbali na to, aby se žádné politické činnosti nedopustil na území šestiny světa. To byl tehdejší commonwealth. Pak je důležitá reakce nejen českých politiků. Nejde jen o generála Medka, Svatopluka Machara, kteří zesměšňovali Beneše, ale také o psaní českých novinářů. To byl příval urážlivých článků, které se dodnes objevují i v prohlášeních některých českých politiků, když  vzpomínají na Mnichov. Karel Čapek se stává hromosvodem místo Edvarda Beneše a  programu „odbenešit“,  ve smyslu odvšivit. Současně se tady objevuje  vlna antisemitismu. To nejsou jenom články Ferdinanda Peroutky, které šokovaly Edvarda Beneše v Anglii, když se o nich dozvěděl, ale zejména chování českých lékařů, českých právníků, kteří se ještě před vydáním aplikace „Norimberských zákonů“ vůči židovským kolegům, přebírali jejich ordinace,  jejich licence a ve dnech po odletu Edvarda Beneše se neštítili přiblížit k té antisemitské kampani, která se rozhořela  po obsazení Československa německou armádou,“  dodává Zdeněk Zbořil.