Řád sám o sobě nic neznamená, když jej lidé nedodržují. Demokratická společnost se musí opírat o řád v lidech samotných. Když bude každý řešit jen svoje problémy, nepřežijeme. Covid to dokazuje už zcela zřetelně.

Postupující chaos

Kdysi napsal Edmond Burke asi toto: „Když není řád vnitřní, musí nastoupit řád vnější.“ Když lidi nespojují vnitřní emotivní pravidla založená obvykle na příslušnosti k národu a státu (nebo ke společné kultuře) rozplývá se společnost v chaosu zájmů jednotlivců a skupin a pokud nemá společnost zaniknout, musí nastoupit diktát – vnější řád. Zájmy jednotlivců a skupin být mohou a je legitimní je prosazovat, ale v pozadí každého jednání musí být brzda, jakýsi mravní princip, který nedovolí, aby tyto zájmy poškozovaly zájmy druhých a především obecný zájem. Svoboda jednoho nemůže omezovat svobodu druhého. Pokud se tato brzda odbrzdí, vznikne anarchie, kterou dnes vidíme především v USA (BLM), ale i v Evropě (Žluté vesty, teroristické útoky) a nastupuje i u nás.

Chaos pomalu postupuje už od začátku milénia, kdy ještě bylo možné, by se ODS a ČSSD sjednotili dohodou a problémy státu byly důležitější než jejich stranické. To je opak toho, jak se chová dnes nezodpovědně současná opozice, jak neustále jen štve proti vládě, která je zvolená lidem a měla by v demokracii být k ní určitá úcta a důvěra. Opozice překračuje míru politických šarvátek, zatahuje do svých plánů veřejnost. Když vláda udělala zjara velmi správná opatření proti pandemii, opozice kritizovala, že vláda zničila hospodářství, když na podzim vláda chtěla hospodářství šetřit a dělala jen mírná a neúčinná opatření, opět ji viní ze smrti nakažených lidí. Do každé řeči se vkrádá štvaní. Nelze nevidět, že to má bohužel úspěch, jak ukázaly senátní a krajské volby. Proč má úspěch propaganda, štvaní a lež, proč lidé nevidí zhoubnost tohoto jednání? Protože už mnohým z nich schází „vnitřní řád“, tedy to, co by je usměrňovalo v jejich myšlení. Potom už zůstávají jen materiální požadavky, které jsou uspokojovány populistickými činy vlády, aby se vůbec udržela. Situace s morálkou lidu je velmi špatná, pokud vláda nerozdává, je to špatná vláda. Sebeobětování v zájmu státu se nekoná, sebemenší vládní opatření omezující byť jen minimálně člověka v jeho zájmech, je vnímáno jako nepřátelské, a to bez ohledu na obecný zájem. Dokonce vadí i roušky, prý omezují svobodu.

Tato situace zapadá samozřejmě do širšího vývoje západní civilizace, rozpadu struktur a chaosu pravidel. Taková civilizace se nedovede bránit, deklarované hodnoty jsou jen nástroje zájmů skupin a jednotlivců. Turecko si může dělat, co chce, obsazovat cizí území v Sýrii, podporovat konflikt na Kavkaze, likvidovat Kurdský národ a pokračovat v genocidě Arménů, dokonce se to ani v hlavních sdělovacích prostředcích pořádně nedozvíme, ale vražda jednoho člověka v Rusku je obrovský problém, který plní stránky novin a hned se vyhlašují sankce, ačkoliv se řádně neví, kdo jej zavraždil. Nemluvě samozřejmě o pokračujícím islámském džihádu, terorizování evropského obyvatelstva, násilí se jenom ustupuje a je o něm zakázáno účinně informovat. Sebevražedná je hybridní válka proti Rusku, které nás neohrožuje a je přirozeným spojencem proti islámu, Turecku i Číně.

Evropané už na tento stav doplácí, paradigma má základ v exaltovaném individualismu, v ideologiích neoliberalismu a neomarxismu, vyzývající člověka aby byl sám sebou a řešil jen svoje zájmy. Dokonce mnozí příznivci západního způsobu života nás přesvědčují už třicet let, že prý jsme „komunisté“, když se staráme o druhé a blaho celku není pro nás úplně šumafuk (některá kritika ze Západu je ovšem správná, hlavně velké spoléhání na stát a sociální opatření). Ale zastydlý pohled na Západ a ischias v zádech ohnutých k západu nedovolí mnohým rozvinout chápání dnešní reality Západu, který už není tím, co byl.

Exindividualismus

Celý proces odpřirozenění člověka, jeho odklonu od přirozených principů a od přírody vůbec, vstupuje do poslední už zničující fáze. To není jen nepochopení významu přírody. Lidstvo může už dávno žít svůj plnohodnotný život, má k tomu všechny prostředky, může v rozumné míře využívat planetu v souladu s ostatními tvory. Ale co dělá lidstvo od té chvíle, kdy se chopilo prostředků umožňujících planetu využívat? Většina toho, co člověk učinil, se obrátila proti němu. Část lidstva planetu přelidňuje tak, že nadměrně vyčerpává svoje zdroje až do úplného zničení, část svým rozmařilým životem ji znečišťuje a urbanizuje do zblbnutí, přitom vymírá a degraduje psychosomatické vlastnosti vlastní populace do postupné likvidace. To vše vymyslel člověk, ne příroda. Ta stará zlá čarodějnice, sice chtěla od člověka svoje zachování a proto ho nutila pracovat a žít v souladu s ní, ale tím ho chránila před sebou samým, před jeho nesmysly. Poslední fáze nesmyslů jsou anarchistické ideologie. Anarchistické proto, že neuznávají přirozený řád světa. Víme přece, že člověk je společenský tvor, nemůže žít sám. Přesto je vychováván už několik desítek let k individualismu v přehnané formě (původní individualismus byl jiný), má se vzdát tradičních pravidel, která prý ničí jeho „přirozený svět“, jakýsi naivní počáteční stav. V exaltované formě této ideologie prý si má dítě vybrat pohlaví, člověk nemusí poslouchat, když nechce nosit roušku, nemusí, jinak to není ta pravá „svoboda“. Společnost jej „odcizuje“, upírá „svobodu“, společenské útvary jsou tedy špatné, člověk má být sám sebou.

V odklonu od přirozených útvarů: rodiny, národa a státu se člověk vyspělého světa odklonil od přirozenosti. Národ není výmysl intelektuálů, jak tvrdí univerzalisté, národ je přirozeně rostlý útvar. Kdo se od něj odkloní, ztratí orientaci ve světě různých zájmů a sobeckých jednání. Rodina je útvar, který se vyvinul přirozeným vývojem jako úspěšný v zajištění potomstva a jeho výchově. Odklon od přirozených útvarů, které vyžadují emotivní vztah a sebeobětování, znamená vytvoření osamělého člověka, exaltovaného individualisty, který už je ve světě sám a východisko nalézá v univerzalismu, tedy v ideologiích nějakého univerzálního světa, „otevřené společnosti“, multikulturalismu atd. Přechod identity od rodných kolektivů k víře v ideologie je zničující. Už fanatičtí komunisté byli lidé tohoto ražení. Okupace Československa v r. 1968 byla pro ně internacionální pomoc. Internacionalismem se dá vysvětlit libovolná špatnost, dokonalý internacionalismus podporuje chaos, zbavuje člověka dodržovat zákony státu a morální řád.

Jak se dnes chová takový exindividualista (exaltovaný individualista), který věří v historicky snadno vyvratitelné lži: že rodina je konstrukt tradičního myšlení a národ konstrukt intelektuálů devatenáctého století? Z toho vyplývá chování nezávislé na společnosti, nebránění státních zájmů, bezohlednost k druhým (viditelná nenošením roušek a nezdůvodněnými protesty proti opatření státu proti pandemii). Ideologické jednání je přednější než zájmy státu a druhých lidí.

Exindividualista ve státních orgánech je katastrofou. Jeho chování je ucelenou řadou zrazování zájmů státu a plnění nějakých ideologických zadání (lidská práva, multikulturalismus, evropské hodnoty). Prototypem jsou politici, kteří nutí občany, aby se obětovali v zájmu ideologie, ve kterou věří. V tomto směru byla sice poměrně okrajová návštěva Taiwanu předsedou senátu, ale uvádím ji jako otevřenou manifestaci upřednostňování ideologie před zájmy státu a národa, která ovšem v jiných případech může nabývat mnohem nebezpečnějších podob: přijímání migrantů, ustupování zájmu cizích subjektů, ustupování evropským tlakům znamenajícím ničení naší svébytnosti.

Tyto druhy chování vytváří chaos pravidel. Lidská práva pro jednoho platí, pro druhého ne. Obyvatelé Kosova se mohou rozhodnout o svém osudu, ale obyvatelé Krymu ne. Taktéž ani ti na východě Ukrajiny. Proč? Protože jsou to Rusové. Nastává nový rasismus. Lidská práva platí, ale jen pro někoho. Obyvatelé Karabachu dnes bojují o svoji svébytnost. Vyslovil se někdo, zda jim přísluší? Mají na svébytnost právo Kurdové? Proč jedni ano a druzí ne? Je to pokrytectví.

Nositelé těchto pokryteckých lidských práv na to doplácí na své vlastní půdě. Politická korektnost už dávno upřednostňovala v USA černochy oproti bílým: přednost při přijímání do státních služeb apod. Dnes už to dosáhlo stavu, kdy hnutí BLM nutí bílé, aby se klaněli černým. Už veřejně požadují rasismus. Ale i v Evropě už se nesmí říci nic kritického k islámu. Ke křesťanství ovšem ano. Pravidla tedy neplatí, žádná nejsou, jsou jen zájmy.

To vše zdůrazňuji proto, aby bylo jasné, že ideologie bez podřízení přirozenému řádu a obecné spravedlnosti, rozkládá společnost, a vede k nemravnosti. Mravní principy jsou kolektivní záležitost, bez kolektivu se nemají k čemu vztahovat, pokud není uznáván stát, národ a rodina, plují mravní ideály jaksi ve světovém chaosu a mohou sloužit jen jako nástroje osobních a ideologických zájmů. Lidská právu musí být zařazena do zákonů s patřičnými povinnostmi, nemohou tvořit ideologickou nadřazenou vizi, která tím vytváří nárok na nadvládu a trestání domnělých přestupků.

Bez národa není zákona.

Zákon je vytvořen pro národ, pokud není národ, není potřeba zákon. Amorfní masa individualistů se stejně nebude řídit zákonem dobrovolně (bude tvrdit, že má svobodu, že se nepotřebuje ničemu podřizovat, že nemusí založit rodinu, že nemá žádnou zodpovědnost, že nemusí nosit roušky), a pokud má existovat, musí jí vládnout diktátor. Otevřený svět, „otevřená společnost“ je chaos. Zákon se může vztahovat pouze k uzavřenému útvaru a k omezenému lidu. Stát může existovat jen, pokud jeho lid k němu cítí identitu. Jinak se rozkládá v chaosu zájmů a mocenských sil. Na kraji tohoto chaosu stojíme. Je viditelný, je jasný.

Zatím žijeme v nejbohatším ze všech světů. Ovšem jen dočasně než vyčerpáme rezervy přírodní a lidské. Přesto nemůžeme nechat naši civilizaci zaniknout. Covid nám ukázal, jak zranitelná je, jak závan jiného větru ji hned ohrozí. Musíme ji postavit na přirozený základ, mechanismy musí fungovat samovolně a autonomně. Musí být útvary, které fungují bez vnějšího řízení, útvary, ke kterým lidé cítí identitu a nezištně se pro ně angažují. K podpoře těchto mechanismů je zapotřebí decentralizace, deglobalizace, soběstačnost, rezervy. Co máme dělat, víme. Mít úctu k přesahujícím hodnotám (Bůh, národ, stát a rodina) a vztahovat k nim kolektivní ctnosti: sounáležitost, jednotu, věrnost, solidaritu, vděčnost. Pokud to budeme dělat důsledně, dojdeme nutně v zájmu budoucnosti národa i k potřebným opatřením ekologického charakteru a nemusíme se kvůli tomu podřizovat nějakému řízení ze zahraničí. Nemůžeme svévolně ničit to, co stvořil Bůh. Nemůžeme ničit přírodu a člověka. Také k záchraně přírody musí nastoupit morálně podložená sjednocující síla, ne diktatura ideologických ekologů.