A to je ještě ta lepší možnost, pokud novináři vládcům pomáhají vládnout, tedy jsou součástí systému, který má zajistit soudržnost společnosti a státu (teď prosím hovořím technicky, nejde o morální disputaci). Jenže v poslední době se i tohle změnilo, neboť novináři začali s destrukcí ve jménu MYŠLENKY. Smyslem zpravodajství už dávno není popisovat události a předkládat fakta, ale ideologicky okřesat čtenáře a diváky podle oné velké MYŠLENKY. Tím je dán výběr událostí, selektování faktů a také komentátorů. Zaznít smějí jen ty správné hlasy, jiné jako by neexistovaly.

Znám samozřejmě novináře vzdělané, odpovědné a informující, o těch nemluvím, protože jich je bohužel málo. Základní masa, alespoň podle toho, co jako občan slyším, vidím a čtu, je žurnalistika naivní, nevzdělaná a arogantní. Stačí si poslechnout „investigativní“ dotazy novinářů a novinářek, které si mnohdy nezadají se slavným humoristickým skečem Vladimíra Dvořáka a Jiřiny Bohdalové o Anežce Lídlešce.

Protože tohle je blog spisovatelský, napadlo mě literárně vylíčit, jak by asi vypadalo zpravodajství v podání současné novinářské garnitury, zvláště té pyšné veřejnoprávní, pokud by se tihle novináři ocitli za druhé světové války a vysílali z Leningradu obleženého fašisty. Je 9. září 1941, předešlého dne německé jednotky uzavřely kruh kolem města a Stalin v kritické situaci pověřil velením generála Žukova.

První opoziční politik: „My jako nejsilnější opoziční strana jsme od začátku tvrdili, že velení jedná chaoticky a nyní se to jasně ukázalo. Jsme připraveni velení převzít a víme, jak postupovat lépe.“

Komentátorka: „Jak by tedy mělo velení podle vás postupovat?“

První opoziční politik: „Nabídli jsme své odborníky, ale maršál Žukov s námi dosud nejednal.“

Komentátorka: „Děkuji. A nyní tu máme dalšího hosta.“

Druhý opoziční politik: „Nejprve musím opravit předřečníka. Nejsilnější opoziční stranou jsme my a myslíme si, že je v první řadě třeba lidem říci pravdu. Ta situace vyžaduje konsensus všech obyvatel Leningradu.“

Komentátorka: „Takže situace není podle vás tak vážná, jak maršál Žukov tvrdí?“

Druhý opoziční politik: „Podle našich odborníků se nebezpečí fašismu přehání, aby mohl Stalin upevnit svou autoritářskou moc.“

Komentátorka: „A ještě se zeptáme zástupce neziskové organizace Rus v tísni.“

Aktivista: „Zneklidňující je především fakt, že maršál Žukov při setkání s generalissimem Stalinem vůbec nemluvil o lidských právech, která jsou dnes v Leningradě masově porušována.“

Komentátorka: „Například?“

Aktivista: „Velení města je genderově naprosto nevyvážené, protože v něm není jediná žena, jenom vojáci. Soudy zrušily možnost odvolání, a pokud je někdo odsouzen, bývá také ihned potrestán. Flagrantním způsobem je porušována svoboda slova a kritici režimu jsou pronásledování za údajnou vlastizradu a napomáhání fašismu.“

Komentátorka: „Svůj názor nám řekne i zástupce průmyslu ve městě.“

Odvolaný ředitel Kirovského závodu: „Neuvážená personální politika podkopala důvěru dělníků ve velení. Zpozdilo se zásobování, protože ještě před obklíčením se měly zajistit suroviny.“

Komentátorka: „Maršál Žukov vás ovšem odvolal právě proto, že zásobování jste měl na starosti vy.“

Odvolaný ředitel Kirovského závodu: „Nemáte přesné informace, to odvolání bylo protiprávní a odvolám se. Já o zásobování hovořil na schůzích s dělníky několikrát. Ovšem...“

Komentátorka: „Musím vás přerušit. Právě začíná tisková konference maršála Žukova.“

Žukov stručně hovoří o novém rozmístění vojenských sil, mobilizaci všech obyvatel a stavu zásob. Nakonec oznámí, že se začne budovat náhradní zdroj elektrické energie, zvýší se výroba střeliva a zbraní v leningradských závodech a musí se snížit příděly potravin.

První novinář: „Zpravodajství Stalingradské televize. Pane maršále, kdy vyvodíte osobní odpovědnost za neúspěchy našich vojsk na frontě?“

Žukov: „Nechápu váš dotaz. Velím od včerejška.“

První novinář: „Jste přece členem Hlavního stanu vrchního velení. Hodláte odstoupit?“

Žukov: „Ne. Další!“

Druhý novinář: „Stalingradská tisková agentura. Pane maršále, proč neinformujete tisk o situaci?“

Žukov: „V tuhle chvíli informujeme prostřednictvím megafonů obyvatele přímo.“

Druhý novinář: „Takže vy popíráte právo tisku na svobodné informace?“

Žukov (unaveně, protože už dva dny pořádně nespal): „Dozvíte se vše, co potřebujete. Obraťte se na poručíka Michalkova.

Druhý novinář: „Ráno se odmítl se mnou setkat.“

Žukov: „Je mi líto, ale všichni vojáci momentálně bojují, protože je kritická situace. Musíme za každou cenu udržet přístup k Ladožskému jezeru.“

3. novinářka: „Informační server Ozvěny války 41. Je pravda, že se pro dělníky sníží příděl chleba na 250 gramů na den a pro kancelářské pracovníky, členy rodin v domácnosti a děti na polovic?“

Žukov: „Hned, jak se podaří nějaké obilí do města dopravit, příděly se zvýší.“

3. novinářka: „Hovořila jsem s několika samoživitelkami a jsou otřesené. Co jim vzkážete?“

Žukov: „Víc obilí prostě nemáme. Cítím se všemi a je mi líto každého lidského života. Ale jsme ve válce.“

Pokračování zpravodajství po skončení tiskové konference. Na liště běží informace: „Maršál Žukov se omluvil obyvatelům Leningradu za chyby velení.“

Komentátorka: „Jak hodnotíte vystoupení maršála Žukova.“

Nastoupí ti samí, kteří hovořili před tiskovým vystoupením.

První opoziční politik: „Postrádal jsem především věcnost a informace.“

Druhý opoziční politik: „Mně osobně velice zklamalo.“

Aktivista: „Uvažujeme o žalobě k mezinárodnímu soudu pro lidská práva.“

Odvolaný ředitel Kirovského závodu: „Chybí jasný plán. Průmysl očekával, že maršál Žukov předloží konkrétní plán kroků a jasně řekne, kdy německá vojska porazí a obléhání skončí.“

Komentátorka: „Děkuji všem hostům a jsem ráda, že jsme mohli obyvatelům Leningradu podat jasný a pravdivý pohled na situaci ve městě.“