Zajištění Slovenska jako součásti Československa nebylo možné bez armády, ale vojenských jednotek bylo málo. Slováci, kteří byli pro spojení s Čechy, se obávali, že maďarští úředníci a vojáci nebudou chtít opustit slovenské území. Navíc, na Spišsko se tlačili Poláci, z Ukrajiny na východní Slovensko konaly nájezdy rabující lupiči a dopouštěli se i vražd, píše publicista František Roček v komentáři pro Prvnizpravy.cz..

První jednotka československého vojska vstoupila na Slovensko více méně náhodou, když se náhradní prapor 25. rakousko-uherského střeleckého pluku vracel z italské jižní fronty v Itálii přes Rakousko a jižní Moravu.

Cestou přes Břeclav do Hodonína byl zastaven a přesměrován 1. listopadu 1918 na Slovensko přes blízkou moravskou – uherskou hranici.

Vojáci měli zasáhnout, protože v nedaleké slovenské Holiči došlo k rabování, na kterém se podílely maďarské jednotky. Pro vojáky vracející se z války byla výprava na Slovensko dobrovolným rozhodnutím. Slovenskou (dříve uherskou) hranici překročili jako dobrovolníci 12 důstojníků a 120 mužů náhradního praporu 25. střeleckého pluku pod vedením nadporučíka Gustava (nebo Augustina?) Ripky. (Sborník „Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919“, str.271)

Město Holíč se nachází v Záhorské nížině, nedaleko řeky Moravy, 5 km od Hodonína a 75 km od Bratislavy. Dobrovolníci 1. listopadu 1918 překročili česko-slovenskou hranici a obsadili Holič a došli až k Malackám, tedy 35 km severozápadně od Bratislavy a 10 km od rakouských hranic.

Počátkem listopadu 1918 začalo docházet na více místech k prvním srážkám československých vojenských jednotek s maďarskými. Během listopadu se nepodařilo obsadit Bratislavu.

Maďaři kladli odpor, ale přesto nemohly československé jednotky mít k 13. listopadu 1918 na Slovensku více než zhruba 1 750 mužů a 9 kulometů, k 23. listopadu dosáhly síly přibližně 4 160 vojáků, 20 jezdců, 44 kulometů, 4 děla, 3 letadla a 1 obrněný vlak. (Sborník „Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919“, str. 272)

Do konce roku 1918 bylo na Slovensko vysláno 10 pěších praporů, 4 dělostřelecké baterie, 1 jezdecká eskadrona a 1 obrněný vlak. Dohromady 7800 střelců, 200 jezdců, 91 kulometů a 64 děl. Velitel československých vojsk na Slovensku měl k dispozici např. i severočeskou sokolskou dobrovolnickou družinu ze Železného Brodu.

Naštěstí se v druhé polovině prosince 1918 do Československa vrátili československé jednotky -  sbor italských legií. Slovensko – maďarskou hranici resp. demarkační linii, včetně Bratislavy, obsadily československé ozbrojené síly v posledních dnech prosince téměř bez odporu s pomocí 6. a 7 divize italských legií.

Slovenské území bylo obsazeno během listopadu až prosince – např. Malacky 19.11., 25.11. Trnava, 11.12. Turčanský svatý Martin, 29.12. Košice. Na Nový rok 1. ledna 1919 byla od maďarského vojska vyčištěna Bratislava a o dva dny později Lučenec.

Vzpomínka na Bratislavu

Maďaři blafovali v případě Bratislavy, že internovaly 700 francouzským vojáků a město je důkladně opevněno a bude hájeno všemi prostředky.

Československou armádu čekaly na přístupech k Bratislavě boje, ale 31. prosince se již přiblížili k Bratislavě u Devinské Nové Vsi. Nakonec 1. ledna 1919 večer po krátkých, ale ostrých bojích nad vinohrady byla Bratislava obsazena 4 prapory pěchoty a 2 bateriemi dělostřelectva. O půl sedmé večer bylo město obsazeno, o půl hodiny později byl obsazen i most přes Dunaj – jediná spojnice s maďarským územím.

Během bojů o Bratislavu československé jednotky ukořistily 6 děl, 18 kulometů, 327 pušek, 15 koní, 125 beden nábojů, 890 ručních granátů, improvizovaný obrněný vlak, zajat byl 1 důstojník a 21 vojáků. Po čtyřech dnech v oblasti Bratislavy českoslovenští vojáci ukořistili již 8 130 pušek.

Po ukončení bojů v dalších dnech měli lidé z maďarské strany Dunaje problém dostat se přes most na československé území. Most přes Dunaj byl jediný spojením s maďarským územím a blízkým Rakouskem.

Přes most se chtěli dostat lidé, kteří byli z Maďarska vyhoštěni, jiní utíkali. Přes hranici chtěli i dělníci zaměstnaní v Bratislavě. Nejvíce lidí utíkalo z rakouského území (především z Vídně) před hladem a bídou. Komplikovanost tehdejší situace dokumentuje i skutečnost, že telefonní spojení Bratislavy s Prahou vedlo přes Vídeň.

Senegalský příběh Vavro Šrobára

V březnu 1919 se dostala v Maďarsku k moci tzv. komunistická vláda Bely Kuna. V květnu maďarské jednotky vtáhly na Slovensko a obsadily Košice a Prešov, ale nakonec byly ze slovenského území vypuzeny. Boje na Slovensku s maďarskou bolševickou armádou byly detailně popsány. Ale jedna drobná epizoda je prakticky neznámá.

První ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár ve Sborníku „Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919“ vzpomíná, že maďarský útok vzbudil velké obavy. Maďaři postupovali, italské velení si podle Šrobára se situací nevědělo rady, ale když se  v noci z 31. května na 1. června ujala velení československých jednotek francouzská mise, situace se postupně zlepšovala.

Ministr Šrobár vzpomínal, že zažil horké chvíle, když ho navštívil 18. června ve 22. hodin francouzský generál Mittelhausser a požádal ho, aby s dalšími vládními úředníky odešel z Bratislavy do Trenčína nebo Brna. K Bratislavě se blíží Maďaři. Na příkaz Šrobára kolem půlnoci odešla proti Maďarům na frontu i bratislavská posádka.    

Policejní kapitán Brunner byl povolán ke konzultaci a Šrobára nepotěšil. K obraně vládních úřadů měl jenom 160 mužů a 20 jezdců, jenže všichni byli Maďaři. „Jsou spolehliví, pokud držím revolver v ruce,“ odpověděl kapitán.

Šrobár vzpomíná, že policejnímu veliteli dal rozkaz, aby policisté ihned zadrželi v Bratislavě 1 000 osob, špičky společnosti a přední osobnosti města. Jako rukojmí měly být odvezeny do Luhačovic, Terezína a Josefova. Smetánku Bratislavy představovali Maďaři. Toto opatření přispělo k upevnění klidu v Bratislavě, dokud nebyly zastaveny maďarské útoky.

Šrobár k tomu přidává pozoruhodný příběh:
„…V době největší tísně se stala zajímavá, v celku humorná událost. V ulicích Bratislavy se objevili „Senegelaci“. Pravda, bylo jich jen asi 20, ale prošli všemi ulicemi města a budili strašlivý postrach mezi  obyvateli. Rázem se městem rozšířilo, že Francouzi poslali do Bratislavy jednu divizi barevných vojáků. Zvěst o tom se roznesla bleskurychle po celém Slovensku, a působila překvapujícím dojmem. Naráz přestávala panika za naší frontou a upevnila se důvěra v Československý stát."

Jak to působilo, toho je dokladem tento příklad:
„Po dvou až třech týdnech po objevení „Senegalců“ v Bratislavě se dostavil do našeho štábu z Košic pravidelný kurýrní důstojník. Referoval mi, že je všude výtečná nálada, a že prvý vlak se Senegalci je už v Poprade. Jsou jich prý 2 divize."

Ptal jsem se ho: „A viděl jste je?“
„Ano, na vlastní oči jsem je viděl jak vystupovali z vagonů.“
 „No,“ říkám, „když jste je viděl, tak je to dobře.“
Přitom se zatím neobjevil na Slovensku ani jediný barevný voják.
„Senegalci“ byli naši vojáci, kteří se v jedněch našich kasárnách přebarvili a namaskovali, a nahnali strach všem našim nepřátelům po celém Slovensku…“  (Sborník „Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919“, str. 11)