Z němčiny převzatý a trochu asertivně znějící termín  Vergangenheitsbewȁltigung  (vyrovnání se s minulostí) byl mezi německými občany poválečného Německa používán k definování viny a odsouzení činů trestně-právní, politické, morální a podle Jasperse i metafysické povahy, které vedly k rozpoutání druhé světové války a systematickému až průmyslově organizovanému vraždění evropského obyvatelstva. Podílela se na ní nejen uniformovaná, ale i  civilní, bílo-límečková elita, stejně jako i méně angažovaní občané Třetí velkoněmecké říše.

Neuplynulo ani půl století a začalo se mluvit o vyrovnávání se s minulostí také ostatních evropských národů. Jako nejslabší článek v řetězu obětí, které mohly být také označeny za viníky, se objevili Češi a po hitlerovsku Tschechei. Symbolem všeho zla se stal, dokonce už i v některých textech disentu před rokem 1989,  druhý československý president dr. Edvard Beneš. Podle některých názorů "našich krajanů" v zahraničí byl autorem "etnické vraždy v srdci Evropy", která by neměla být tolerována. Neúspěšný kandidát na funkci prvního prezidenta ČR voleného přímo občany ČR ve své předvolební kampani dokonce prohlásil, že Beneš, nikoliv už Herr Beneš nebo pan prezident, by se dokonce měl zodpovídat  před soudnou stolici v Den Haagu. Podobně jako "váleční zločinci" z části bývalé Jugoslávie určené také k potrestání za odvahu svých předků, kteří hájili svou svobodu se zbraní v ruce proti německému agresorovi.

Po listopadu 1989 brzy začalo  "odbenešování", což je slovo známé a převzaté z pokleslého politické žargonu druhé, pomnichovské  republiky. Tehdy bylo blízké termínu odžidovšťování, které bylo dáváno do souvislosti s připravovaným a za války skutečným "odvšivováním", vstupní procedurou v německých koncentračních táborech.

V předvečer  odložených oslav 102. výročí vzniku samostatného Československého státu ČT odvysílala hraný dokument "Odsun – Vertreibung", který „napravování historie“ dokonce označil za  vyrovnávání se s otázkou "zničení celé civilizace v tomto prostoru“.  V prostoru, kde podle tezí německé osídlovací politiky neměli Češi co dělat. To jsou klíčová slova a dikce až příliš připomínající nástupní projev zastupujícího říšského protektora v roce 1941 v Černínském paláci.

Letošní „oslavy“ výročí vzniku ČSR byly na "narovnávání dějin" ještě bohatší než v minulých letech. Už byl vztyčen Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze a postavena podivná figurína připomínající hru Člověče nezlob se! v místech, kde padnul v boji s nepřítelem poslední ze Tří králů štábní kapitán Morávek. Váhavě se začíná připravovat  vzpomínka na 400. výročí Bílé hory, opatrně označované za nevýznamnou šarvátku nebo dokonce za nedorozumění.

To, že Marie Terezie, "jediná žena na trůně českých králů", narovnala české dějiny tak, že se dnes ani nemluví o jejích osudových vojenských prohrách, které zmenšily území českého království téměř o třetinu, ani o jejích centralizačních snahách germanizačních, ale vzpomínají jen její školní reformy, v kontextu ostatního vyrovnávání dnes nikoho nepřekvapí.

Jistě dojde i na podobné snahy vyrovnat  a narovnat se i v blízké budoucnosti. Na symbol Masaryka se ještě občas přísahá, ale ani na něho se nezapomíná, podobně jak se něj nezapomínalo ani za německého Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939-1945.

Konečně, vždyť  jemu loajalitu odmítající reprezentanti německy mluvící menšiny v nově vzniklém Československu svou nezávislost sice vyhlásili ve prospěch Německého Rakouska  ve Vídni (což byl vlastně ještě akt válečný), ale vyslovili tím také veřejně  a na mezinárodní úrovni své ambice velkoněmecké.

Tak napravujme, vyrovnávejme se, ale nikoliv podle paní komisařky Jourové a přání jejích sponzorů, kteří často zbytkovou Českou republiku dnes ani neumějí nebo nechtějí nalézt na mapě Evropy, končí komentář Zdeněk Zbořil.