Celkem úspěšně jsme se vítězství této myšlenky dokázali bránit v poválečných letech, kdy u nás 40 let fungoval socialistický stát. Nebyl rozhodně dokonalý, ale fungoval dobře, rozumně se staral o občany, vytvářel reálné a hmatatelné hodnoty, ale - nějak odmítal zaniknout. Chyběla mu ta pravá pravda a láska.

Teprve vítězství neomarxismu v roce 1989 nás přivedlo na tu definitivně správnou trajektorii vedoucí k jeho zániku a následujících 30 let tomu dodalo ten správný rozměr. Destrukce, likvidace a výprodej všeho, co se v naší zemi vybudovalo ne v předcházejících 40 letech, ale během celých staletích existence Čechů jako národa, vedlo k faktické likvidaci byť i jen minimální české státnosti.  

Současné události jsou jednoznačným důkazem, že ČR jako stát de facto přestala existovat. Se zánikem státu bohužel zaniká i jakákoliv ochrana nás, lidí, kteří na jeho území žijeme a dnes si už jen ze setrvačnosti říkáme "občané". Neřízený geografický útvar, rovněž jen ze setrvačnosti nazývaný českým státem, selhává všude kam se podíváte. V oblasti sociální, ekonomické i bezpečnostní. Rostoucí hrozby jako by nikdo nevnímal. Titanik jde ke dnu, ale orchestr stále hraje a na palubě se tančí.

Bohužel, spíše než líbivý valčík zkušených tanečníků je to "danse macabre", tanec smrti, provozovaný podivnými figurami předstírajícími znalost toho, co se vlastně děje. Pandemie covid-19, celosvětově nabírající sice tušené, ale růžovým hadrem mediálních manipulací zastírané neskutečně smrtící obrátky, stále militantnější Turecko, likvidující beztrestně Arménii, chystající se na Řecko a povzbuzující v Evropě radikální muslimy ke vzpouře za vítězství islámu, jako supernova explodující USA, směřující neodvratně k občanské válce ... .

Je toho už skoro moc. Ale nikoho to viditelně nezajímá. Včetně institucí, které to mají v popisu práce a které si rovněž už jen ze setrvačnosti říkají "česká vláda" a "český parlament", nebo "české zpravodajské služby". Vypadá to, jako by jediným zájmem vládnoucích elit bylo urvat si co největší kus z toho, co tady po uplynulých 30 letech řádění "vítězů" zbylo.

Na českých ulicích se bude opět demonstrovat. I 28.října, ve výročí vzniku dávno už neexistujícího státu. Netuším sice proti čemu, protože názvy demonstrací už dávno ztratily jakoukoliv souvislost s jejich obsahem. Ale je mi jasné, že to nebude ani v jednom případě za to, co dnes nejvíc potřebujeme - fungující vládu, která si stojí za svými rozhodnutími, fungující veřejnoprávní média šířící věcné a pravdivé informace, opozici, nepořádající "oslavné stoly" na Karlově mostě, ale ochotné se postavit za rozumná opatření vlády, a především, odpovědnost nás, lidí, jak vůči sobě, tak vůči svým bližním.

Ještě nedávno jsem býval optimista, který končil své úvahy slovy "Buďte klidní, po válce bude líp". Dnes už je mi jasné, že nebude. Bůh ochraňuj tuto zemi a její lid.