Obnovitelná energie je ochromujícím způsobem drahá, beznadějně nespolehlivá, masakruje divokou zvěř, ničí krajinu, destabilizuje síť, poškozuje původní obyvatele a způsobuje klimatické změny. Ale kromě toho je to skvělá, tvrdí pečlivá recenze publikovaná ve vědeckém časopise Energies týmem irských a amerických výzkumníků.

Ta část o tom, že obnovitelná energie je „skvělá“, je vlastně vtip, ale zbytek je pravda. Odborný přehled – Energetická a klimatická politika – Hodnocení výdajů na změnu klimatu v letech 2011-2018 – je pravděpodobně nejdůkladnější metaanalýzou publikovanou v oblasti takzvaného sektoru „čisté energie“. Její závěr, byť neutrálně vyjádřený, mohl být sotva pádnější:

…Čtenář si může klást otázku, zda současné navrhované politiky „bezuhlíkového“ energetického přechodu založené převážně na elektřině vyráběné větrem a sluncem jsou skutečně všelékem, který propagátoři těchto technologií naznačují.

To potvrdí všechna nejhorší podezření prezidenta Donalda Trumpa ohledně obnovitelné „čisté“ energie a ohledně utopických projektů, jako je Zelený nový úděl. Bude to však ponuré čtení pro Joea Bidena, Borise Johnsona, Gretu Thunbergovou, Ala Gora, prince z Walesu, Davida Attenborougha, papeže, Lea Di Capria a zbytek veřejných osobností, které se snažily spálit svou starostlivou, ekologickou pověst prosazováním „obnovitelné energie“ jako nejlepšího způsobu záchrany planety.

Autoři recenzí ve skutečnosti dokládají, že obnovitelné zdroje – zejména větrné a solární – dělají pro snížení emisí oxidu uhličitého jen málo, pokud vůbec něco, ale velmi dobře plýtvají oslepujícími částkami peněz daňových poplatníků.

Obavy ze změny klimatu jsou jedním z hnacích motorů nových, přechodných energetických politik zaměřených na hospodářský růst a energetickou bezpečnost, spolu se snížením emisí skleníkových plynů a zachováním biologické rozmanitosti. Od roku 2010 vydává iniciativa pro klimatickou politiku (CPI) výroční zprávy Global Landscape of Climate Finance. Podle těchto zpráv bylo na globální projekty v oblasti změny klimatu v období 2011–2018 vynaloženo 3660 miliard amerických dolarů. Padesát pět procent těchto výdajů šlo na větrnou a solární energii. Podle zpráv o světové energetice se podíl větru a slunce na světové spotřebě energie v tomto období zvýšil z 0,5 % na 3 %. Uhlí, ropa a plyn přitom dál dodávají 85% světové spotřeby energie, přičemž většinu zbývající energie obstarávají vodní a jaderné elektrárny.

Hlavní autor zprávy Coilín ÓhAiseadha dává tyto výdaje do souvislostí:

„Zvýšit podíl energie vyráběné ze slunce a větru z půl procenta na tři procenta stálo svět dva biliony dolarů a trvalo mu to osm let. Kolik by stálo to zvýšit na 100%? A jak dlouho by to trvalo?“

Podle recenze jsou větrné a solární elektrárny špatné z mnoha důvodů – v neposlední řadě kvůli škodám, které způsobují životnímu prostředí.

Jedním z důvodů používaných pro větrnou energii je to, že snižuje člověkem způsobenou změnu klimatu. Ve skutečnosti ale studie ukazuje, že ve skutečnosti způsobuje změnu klimatu na místní úrovni, mění větrné modely, teploty, srážky, dokonce způsobuje bleskové záplavy.

Výzkum provedený v posledních letech přinesl zejména značné teoretické i empirické důkazy o tom, že větrné turbíny mohou mít významné místní nebo regionální účinky na klima. Například Abbasi et al. (2016) vysvětlují, že „rozsáhlé větrné elektrárny s vysokými větrnými turbínami mohou mít vliv na počasí, případně na klima, a to v důsledku kombinovaných účinků deficitu rychlosti větru, který vytvářejí, změn struktury atmosférických turbulencí, které způsobují, a drsnosti krajiny, kterou posilují“.

Zelené technologie jsou také neuvěřitelně lačné po zdrojích. Částí problému je jejich slabá „hustota výkonu“ – což je měření množství půdy potřebné k výrobě pevného množství energie. Zdaleka nejhustší formou energie je zemní plyn, následovaný jadernou energií, ropou a uhlím. Fosilní paliva mohou produkovat velké množství energie vyžadující málo půdy. Obnovitelné zdroje naproti tomu potřebují k výrobě relativně malého množství energie obrovské množství půdy. Fosilní paliva produkují v průměru asi 1000 krát více energie pro danou plochu zemského povrchu.

Obnovitelné zdroje také vyžadují velké množství minerálů. Jen to, aby Velká Británie splnila sen premiéra Borise Johnsona o tom, že do roku 2030 budou všechna auta v Británii elektrická, by podle skupiny expertů vedené profesorem Richardem Herringtonem, vedoucím oddělení věd o Zemi v Přírodovědném muzeu v Londýně, vyžadovalo:

„…jen necelý dvojnásobek celkové roční světové produkce kobaltu, téměř celou světovou produkci neodymu, tři čtvrtiny světové produkce lithia a nejméně polovinu světové produkce mědi během roku 2018 […] Pokud máme tuto analýzu extrapolovat na aktuálně předpokládaný odhad 2 miliard aut po celém světě, na základě údajů z roku 2018 by roční produkce neodymu a dysprosia musela vzrůst o 70 %, výroba mědi by musela být vyšší než dvojnásobná a výroba kobaltu v zájmu uspokojení poptávky by se počet obyvatel musel za celé období ode dneška do roku 2050 zvýšit nejméně třiapůlkrát.“

Tento rozmach těžby bude mít pravděpodobně závažné nepříznivé sociální a environmentální dopady v často zbídačených zemích, kde se vzácné nerosty nacházejí.

Těžba kobaltu, která je nutná k výrobě baterií do elektronických vozidel, má vážné dopady na zdraví žen a dětí v důlních společenstvích, kde se těžba často provádí v neregulovaných, malých, ‚řemeslných‘ dolech. Těžba lithia, která je nutná také pro výrobu baterií do elektronických vozidel, vyžaduje velké množství vody a může způsobit znečištění a nedostatek sladké vody pro místní komunity.

Coilín ÓhAiseadha jako hlavní autor upozorňuje:

„Celosvětově se psalo o konfliktu mezi společnostmi Standing Rock Sioux Tribe a Dakota Access Pipeline, ale co dopady těžby kobaltu na původní obyvatele Demokratické republiky Kongo a co dopady těžby lithia na obyvatele pouště Atacama? Pamatujete na ten slogan, co skandovali ve Standing Rock? Mni Wiconi! Voda je život! To platí, ať už se ze Standing Rock bojí, že ropná skvrna znečistí řeku, nebo v poušti Atacama těžba lithia znečistí podzemní vody.“

I kdyby byly tak ctnostné, jak tvrdí jejich zastánci, obnovitelné technologie jsou beznadějně nedostačující pro úkol pohánět moderní západní civilizaci.

Jak říká spoluautor Dr. Ronan Connolly:

„Průměrná domácnost očekává, že její lednice a mrazáky budou nepřetržitě fungovat a že budou moci na požádání rozsvěcet a zhasínat světla. Je třeba, aby propagátoři větrné a solární energie začali připouštět, že nejsou schopni zajistit tento typ nepřetržité dodávky elektřiny na vyžádání v celostátním měřítku, na jaký jsou moderní společnosti zvyklé.“

Chudí lidé kvůli nim také chudnou, protože je nutí používat drahou „čistou“ energii, zatímco fosilní paliva by byla mnohem levnější a účinnější.

Naznačujeme, že i v rámci rozvinutých států jsou podobné politiky snižování emisí CO2 často v rozporu se zlepšováním živobytí méně majetných lidí ve společnosti.

Jedním z politických nástrojů, který je často propagován jako potenciálně užitečný pro snižování emisí CO2, je například zavedení „uhlíkových daní“. Uhlíkové daně mohou mít mnoho podob, ale typicky penalizují využívání forem energie, které jsou spojeny s relativně vysokými emisemi CO2. Výzkumníci studující socioekonomické důsledky různých uhlíkových daní ve více zemích zjistili, že uhlíkové daně „mají tendenci být regresivní“, tj. zátěž bývá největší pro nejchudší domácnosti.

Zpráva suše dospívá k závěru, že ať už je cílem ochrana biologické rozmanitosti, zabezpečení stabilních a spolehlivých dodávek elektřiny, zvýšení hospodářského růstu nebo snížení emisí CO2, odpovědí v každém případě NEJSOU obnovitelné zdroje.

Přesto v současnosti z 3,66 bilionu dolarů vynaložených na globální změnu klimatu v období let 2011 a 2018 bylo 55 procent vynaloženo na větrnou a solární energii.

Jak se uvádí ve zprávě:

„Jedná se o velmi velký příděl pro dva zdroje energie, které mají mnoho nevýhod.“