Dlouhý čas jste dokázali být dost moudří, obezřetní i předvídaví na to, abyste ve svých posluchačích dokázali udržovat dojem, že žádná Strana přímé demokracie (SPD), včetně jejího předsedy Tomio Okamury neexistuje. A to prostě tím, že jste o této straně nemluvili, Okamury jste se na nic neptali – a panovalo tak útěšlivé ticho po pěšině. Samozřejmě, pár pisálků na internetových webech remcalo cosi o tom, že vaše zpravodajství není tím pádem nestranné, za jaké se vyhlašuje, že prý z vaší strany, jako veřejnoprávní instituce, je třeba poskytnout hlas všem stranám našeho politického spektra a nejen svým oblíbencům, jako jsou Kalousek, P. Fiala, Fištejn, Romancov i další, a podobné žvásty, ale, bohudík, jste v minulosti projevili vždy dostatek silné vůle na to, abyste tento psí štěkot od sebe dokázali odrazit a karavana tak mohla pochodovat dále.

Takto to fungovalo zhruba až do včerejšího odpoledne, ale právě v ten čas se stalo něco, co se stát nemělo. Moderátorka Kroužková si, bůhvíproč a co jí to napadlo, k sobě televizním mostem přivolala předsedu SPD Okamuru a bůhvíproč se ho ptala, kterému z obou amerických kandidátů na prezidenství dává on osobně a jeho strana přednost. A Okamura spustil. A protože samozřejmě v každém momentu čekal, že moderátorka jeho řeč přeruší, mluvil jako když střílí kulomet, chrlil ze sebe všechny možné obžaloby amerického prý imperializmu snad už od vybití milionů amerických indiánů až po invazi americké armády do Afghánistánu a Iráku. Drmolil, že právě z těchto amerických invazí pochází onen uprchlický proud, který dnes zaplavuje a ničí Evropu, kritizoval americkou snahu roubovat násilím americké pojetí politiky na země, které se díky odlišnosti svého vývoje a celkovému svému charakteru takovémuto pojetí přirozeně vzpírají, z čehož prý plynou spory, krize a krveprolití, která dnes svět sužují, k čemuž ještě jako přídavek připojil přirozenou prý povahu tzv. amerického imperializmu, jako imperializmu každého, sápat se na bohatství cizích zdrojů. Zkrátka parádně si pouštěl hubu na špacír a na časové škále spíš vteřin než minut se zcela průhledně pokoušel zbořit všechnu politickovýchovnou práci, kterou jste vy, pracovníci ČT, v potu tváře budovali ne několik let, ale dnes možno říci, už i několik desetiletí. A to vše, jak už shora řečeno, bylo takto provokujícím Okamurou proneseno jakoby v jednom dechovém proudu, se zběsilou rychlostí a snahou vychrlit ze sebe všechno, co měl na srdci, dřív, než bude moderátorkou utnut. Nu a pokud jste uvedený pořad sami neviděli a utěšujete se snad teď myšlenkou, že takto překotná palba řeči musela být pro posluchače buď nesrozumitelná či jen stěží vnímatelná, rád bych vás upozornil na fakt, že Okamurův hlas je neobyčejně jasný a zřetelný, takže i v nejvyšším svém tempu byl posluchači, kteří pořad sledovali, dobře a srozumitelně vnímán.

Politická škoda, která tím vznikla, je podle mého názoru nedozírná, a poučení z ní může být jen jediné. Vrátit se k svému začátku a dál jako tehdy předstírat, že žádná SPD a žádný Okamura neexistuje. Jinak to můžete klidně zabalit.