Koho dnes ještě zajímá šoa neboli holocaust? A pokud takoví lidé jsou, jak mohou odůvodnit svůj neutuchající zájem o tak ohavné téma? Nebo si snad, vážení čtenáři, myslíte, že holocaust není ohavné téma? Od různých lidí neustále slýchám, že je zvrácené přehrabovat se hromadami mrtvol z minulého století – obrazně řečeno, samozřejmě. Je to jako ozvěna: už tohle téma nechte na pokoji, protože dnes máme daleko důležitější a naléhavější problémy. Takové názory chápu; jelikož se rodiče za mých školních let několikrát stěhovali, v dějepisu jsem téma holocaust absolvoval třikrát. Mít neustále na talíři hromady mrtvol, za které prý může generace mých prarodičů, člověka rozhodně nebaví. Jenže i když některá témata ignorujeme, jen tak nezmizí. Zvlášť v případě holocaustu je pštrosí politika nejen bezvýsledná, ale také velmi nepraktická.

Je důležité si uvědomit, jak zásadní postavení zaujal holocaust v západní společnosti (viz Novick, 1999). Holocaust je tématem bezpočtu

– muzeí

– památníků

– vzpomínkových dnů

– proslovů

– knih

– časopisů

– novinových článků

– přednášek a konferencí

– univerzitních přednášek

– dokumentů a filmů

– zákonů a soudních stíhání – cenzurních zásahů

A tento seznam určitě není úplný. Takže pokud tvrdím, že je holocaust vůbec nejdůležitější historická událost, neříkám to proto, že se mi to hodí nebo protože mu přikládám tak velkou váhu, ale protože věcnou analýzou západního hodnotového systému docházím k závěru, že je to něco jako absolutní bod nula v našem morálním hodnotovém systému, nejzazší zlo.

Není pochyb, že právě to měl na mysli ředitel amerického Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu, Michael Berenbaum, když v roce 2000 řekl (Rudolf 2003a, str. 55, pozn. 193):

Pozoruji mladé lidi v relativistických společnostech, hledající absolutno pro morálku a hodnoty. Nyní mohou pohlížet na holocaust jako na transcendentální vzdálení od relativismu a přiblížení k absolutnu, kde holocaust představuje absolutní zlo [= nacismus], a tak najít základní hodnoty.

Přednášky v tomto díle se tedy zabývají tím, co dnes mnozí považují za ztělesnění „absolutního zla“. Samozřejmě že tato charakteristika holocaustu dává celému tématu teologický rozměr. Ačkoliv lze na pojem zla nahlížet i z neteologické perspektivy, například z hlediska morální filozofie nebo evoluční etiky, určení absolutního zla je konečné, fundamentalistické a dogmatické, a jako takové stojící mimo vědeckou analýzu.

I další aspekty holocaustu ukazují, že způsob, jakým k němu západní svět přistupuje, dosáhl náboženského rozměru. Stačí si znovu přečíst výše uvedený seznam. Z míst činu a muzeí holocaustu se stala poutní místa, kde jsou vystavovány nejrůznější relikvie (vlasy, brýle, kufry, plynotěsné dveře atd.). Nepřipomínají vám vášnivé slavnostní projevy ve výročních dnech jakousi kajícnou bohoslužbu? Nejsou všude významní kněží, kteří nás se zdviženým ukazováčkem poučují, jak se chovat ve věcech holocaustu a vším, co je s ním spojené? Radí nám, jak zacházet s pachateli, oběťmi, jejich potomky, zeměmi, zvyky, nároky atd. Krom toho nám radí, jak máme myslet, cítit, jednat, vzpomínat a žít, pokud chceme být pokládáni za dobré lidi.

Nebudu zde rozebírat, zda je morální kategorizace holocaustu a z ní vyplývající požadavky a normy chování správné nebo ne. To je morální otázka, kterou si musí zodpovědět každý sám. Nicméně když kladu otázky a hledám odpovědi, nenechávám se touto kvazináboženskou a morální kategorizací zastrašit. Doufám, že se i přes zastávání různých názorů můžeme shodnout na tomto: jedním z nejpříznačnějších rysů zla je zakazování otázek a tabuizování nebo kriminalizace upřímného hledání odpovědí. Zakazovat lidem klást otázky a hledat odpovědi znamená popírat to, co z nás dělá lidi. Schopnost pochybovat a hledat odpovědi na palčivé otázky je jedna z nejdůležitějších vlastností odlišujících nás od zvířat.

Než se však budeme věnovat tomuto zlu, dovolte mi ještě jeden postřeh. Občas se pobavím, když se „průměrného člověka“ zeptám, co je podle jeho názoru největší tabu západní společnosti. Průměrný občan ze sebe rychle vysype nejrůznější odpovědi: homosexualita, ilegální přistěhovalectví, mezirasové vztahy, sex. Tak se v tom šťourám dál: ne, mám na mysli tabu, které je tak silné, že si o něm nikdo ani netroufne veřejně mluvit, protože by tím veřejnost obvinil z potlačování odlišných myšlenek; tím by dotčené tabu porušil, což by mohlo vést k perzekuci. Mám opakovanou zkušenost, že mi na to lidé popravdě odpoví jen tehdy, když mají jistotu, že je nikdo nepozoruje a neposlouchá. To platí hlavně v některých západoevropských zemích, zejména německy mluvících (Německo, Rakousko a Švýcarsko). Co to vypovídá o stavu dnešních západoevropských společností? A co je podle vašeho názoru tabu, které člověk nemůže veřejně označit za tabu?

Místo abych na to odpověděl sám, budu citovat odborníka, který toto téma studuje. Profesor sociologie dr. Robert Hepp v jednom sborníku již nežijícího německého historika prof. dr. Hellmuta Diwalda napsal (Eibicht 1994, str. 140):

Příležitostné experimenty, které jsem prováděl ve svých seminářích, mě přesvědčily, že „Osvětim“ [nejznámější místo holocaustu] je v etnologickém významu jedno z mála tabuizovaných témat, která si naše „odtabuizovaná společnost“ stále chrání (viz Steiner [1956], str. 20 ad.). Ačkoliv na jiné stimulanty vůbec nereagovali, „osvícení“ středoevropští studenti, odmítající přijmout jakékoliv tabu, při konfrontaci s revizionistickými [popíračskými] texty o plynových komorách v Osvětimi reagovali stejně elementárně (včetně stejných fyziologických symptomů) jako členové primitivních polynéských kmenů na porušení jejich tabu. Tito studenti byli doslova bez sebe, nepřipravení a neschopní o předložených tvrzeních střízlivě diskutovat. Pro sociologa je to nesmírně důležitý experimentální poznatek, protože společenská tabu odhalují, co se pokládá za posvátné. Tabu rovněž odhalují, čeho se společnost obává (Webster [1973], str. 14: „Strach je systematizovaný v tabu“). Někdy se strach z domnělých nebezpečí projevuje formou tiku a fobií, připomínajících obsesivní neurózu. Na druhou stranu nelze popřít, že mnohá tabu před nebezpečím chrání a pokud u člověka nacházíme tabu, je těžké říct, zda jeho strach závisí na síle tabu nebo naopak.

Je tedy pochopitelné, že kněží a panovníci nikdy neváhali využívat tabu k zajištění své moci. Také by se nemělo zapomínat, že dodnes neexistuje žádná společnost, jež by se úplně vzdala svých tabu k využívání „společenské kontroly“. V „moderní společnosti“, jakou je Spolková republika Německo, sice hrají formální pravidla chování a sankce větší roli než u polynéských kmenů, kde evropští badatelé objevili tabu jako takové, ale i v naší [německé] společnosti jsou kromě běžných „zákonných“ příkazů a zákazů také pravidla fungující na bázi samoregulace. Pokud nejsou z nich vyplývající očekávání naplněna, stejně jako v polynéské společnosti se nastartuje proces automatických sankcí, nepotřebujících žádné další ospravedlnění.

„Moderní společnost“ reaguje na porušení tabu v podstatě stejně jako ta „primitivní“. Porušení tabu je obecně vnímáno jako „pobuřující“ a „odporné“, vyvolávající spontánní „odpor“ a „hnus“. Viník je nakonec izolován, vyloučen ze společnosti a sám „tabuizován“.

Tato kniha by se tedy dala nazvat Přednášky o tabu, protože přesně tím se holocaust stal. Sice se o něm smí mluvit, ale jen povoleným způsobem. „Špatné“ otázky a nežádoucí odpovědi jsou tabuizovány.

Nicméně skutečnost, že je holocaust tabuizován, mi nezabrání pokládat nejrůznější dotazy. Vědecké zkoumání bude pokládání takových otázek vyžadovat, aby mohly být předkládány alternativní odpovědi, čímž se o tématu dozvíme víc informací, jež by jinak zůstaly skryté. Nezáleží na tom, zda strážci tabu považují odpovědi za „dobré“ či „špatné“, protože ve výsledku záleží jen na tom, zda je odpověď s vysokou pravděpodobností správná nebo špatná. Když dojde na řešení otevřených otázek, „dobro“ a „zlo“ jsou vědecky irelevantní kategorie.

Abych tedy tento úvod shrnul, je jasné, že se tématu holocaustu nemůžeme vyhnout, protože je nám doslova servírováno s každodenním chlebem, ať se nám to líbí nebo ne!

A ať se nám to líbí nebo ne, holocaust jistým vlivným skupinám slouží jako prostředek k určování morálních standardů. Proto má smysl toto téma kriticky přezkoumat a právě to je cíl této knihy.

Germar Rudolf: Přednášky o holocaustu

Knihu nájdete v našej ponuke: