Chování Spojených států je archetypem reakce tyrana, jehož dny jsou sečteny. Nebo impéria, které se drolí před vlastníma očima. Během toho, jak popírají svůj vlastní úpadek, pořád ještě třímají hrozivou vojenskou sílu, s níž se snaží kompenzovat svou impotenci ve všech ostatních sférách: kulturní, morální, ekonomické a politické, v nichž bývaly kdysi gigantem, ale teď je z nich už jen skořápka jejich bývalého já.

Washington, místo aby se slušně podvolil realitě měnícího se světa, tak využívá militarismus jako viagru, aby odložil nevyhnutelné.

Po Druhé světové válce bylo americké vůdcovství světu nezpochybnitelné. Vypadalo to, že „Pax Americana“ – světový řád za finančních a politických podmínek stanovených US – vládne všemu. Ale i v těchto blažených dnech ti vnímavější z amerických plánovačů spatřovali potíže na obzoru.

Špičkový plánovač US ministerstva zahraničí George Kennan v tajném memorandu PSS/23 sepsaném v roce 1948 a odtajněném v roce 1974 měl co říci o vynořujícím se globálním řádu a zvláště o US vztazích s Asií:

„Když mluvíme o prosazování ‚vůdcovství‘ v Asii, tak musíme být velice opatrní. Klameme sebe i ostatní, když předstíráme, že máme odpovědi na problémy, které mnoho z těchto asijských lidí znepokojuje. Navíc máme asi 50 procent světového bohatství, ale jen 6,3 procenta jeho obyvatelstva. Tato disproporce je zvláště ohromná mezi námi a lidmi v Asii… Tváří v tvář této situaci… Měli bychom přestat mluvit o vágních  – a pro Dálný východ – nerealistických cílech jako lidská práva, vzestup životní úrovně a demokratizace. Není daleko doba, kdy se budeme muset potýkat přímo s mocenským konceptem. Čím méně nás budou svazovat idealistické slogany, tím lépe.“

Všimněte si, že je to právě Kennan, který je také autorem politiky „ohrazování“ Studené války vůči Sovětskému svazu a je zatížený ješitnými představami o „americké výjimečnosti“ – přirozeného vůdcovství, idealismu atd.

Avšak odhalené obavy v Kennanových slovech jsou uvědoměním toho, že americká ekonomická dominance je neúměrná a neudržitelná. S osvěžující upřímností přiznal, že taková světu vlastní nerovnováha mezi zdroji a globálními lidskými potřebami bude muset ve vzrůstající míře spoléhat na brutální sílu, aby se ta disproporce udržela.

Zopakujeme-li si Kennana: „Není daleko doba, kdy se budeme muset potýkat přímo s mocenským konceptem. Čím méně nás budou svazovat idealistické slogany, tím lépe.“

A opravdu, vypadá to, že ta doba už přišla. Amerika téměř na všech kontinentech opouští jakoukoliv připomínku diplomacie a místo toho zkouší uplatňovat hrubou, jednostrannou, vojenskou sílu, aby prosadila své vnímané – leč neospravedlnitelné – právo na dominanci.

Třeba washingtonské sankce a hrozby Venezuele, Íránu a Rusku – přičemž tomu poslednímu kvůli bezprecedentním válečným hrátkám NATO – ty jsou toho přímým příkladem. Předvedení fotbalových funkcionářů FIFA minulý týden ve Švýcarsku kvůli údajné korupci na příkaz amerických orgánů vynucování zákona je dalším příkladem toho, jak Washington sám sebe vnímá jako privilegovaného, který může uvalit svou vůli bez ohledu na cizí jurisdikce.

Zhoršování US vztahů s Čínou je posledním předvedením americké samozvaně „manifestované předurčenosti“ chovat se jako globální hegemon.

Ministr obrany Ashton Carter se o víkend vložil do citlivé záležitosti teritoriálních sporů mezi Čínou a jejími asijskými sousedy. A když už do toho Ashton vstoupil, tak rovnou okovanou botou. „Požadoval“, aby Čína okamžitě přestala se všemi svými projekty navrácení území v Jihočínském moři.

Jen týdny před tím i US ministr zahraničí John Kerry pronášel podobné povýšenecké požadavky při návštěvě Pekingu. Před tím US admirál Harry Harris Čínu proklínal za stavbu „velké pískové zdi“ v Jihočínském moři – tj. na strategicky důležité globální obchodní trase.

Washington se čím dál více otevřeně zříká své někdejší image „neutrálního zprostředkovatele“ a přijímá provokativně stranící stanoviska, když Čínu obviňuje z militarismu a expanzionismu, který údajně ohrožuje americké regionální spojence na Filipínách, v Indonésii a v Japonsku. Nově přeleštěné „obranné pakty“ poskytují US automatická „práva“ vstoupit do války na „ochranu“ partnerů, pokud jsou „ohroženy jejich životně důležité zájmy.“

Zvýšené nasazování amerického námořnictva, válečných letadel a raketových systémů – pod záminkou „ochrany svých partnerů“ – přiživuje militarizaci územních sporů.

Čína za svou stranu říká, že její vlastní vojenská přítomnost v regionu je na ochranu jejích objemných obchodních tras. Peking sarkasticky odmítl zrušit své námořní rozvojové projekty, zvláště obnovení území v mělčinách a na útesech, o kterých říká, že jsou vyloženě v jeho teritoriálních hranicích.

Čínský velvyslanec v US Cui Tiankai v reakci na poslední washingtonská ultimáta vyjádřil pobouření své země ze způsobu, jakým Washington „eskaluje“ napětí v regionu a činí jej „méně stabilním“.

Cui řekl Wall Street Journal, že US požadavky „nás velice překvapily“. Tento velvyslanec dodal, že „US na tu situaci reagovaly přehnaně a situaci eskalují.“

Zmatenost Číny je dost pochopitelná. Zatímco Washington obviňuje Peking z „militarismu“ v regionu, tak jsou to US, kdo se nedávno vkrádal na čínské území s válečnými loďmi a průzkumnými letouny v tom, co se jeví jako „pokus o provokaci a eskalaci situace,“ řekl Cui.

Tento čínský diplomat dodal: „A US rovněž pronáší spoustu prohlášení s falešnými obviněními Číny a v teritoriálních sporech v regionu zaujímá stranu. To situaci v regionu opravdu činí méně stabilní. Takto přehnané reakce Spojených států nás tedy znepokojují.“

Tedy je výrazná i analogie v chování k Rusku. US a jeho spojenci v NATO provádí v čím dál větším měřítku a s rostoucí četností nesčetné „válečné hry“ kolem ruského území – mj. i na Baltu a v Černém moři – ale i tak Washington tuto provokativní realitu překroutí na obvinění Moskvy z militarismu a expanzionismu.

Jak řekl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, ústředním problémem Washingtonu je to, že se nedovede vyrovnat s měnící se multipolární povahou světa. Vzestup Číny jako největší světové ekonomiky a její expandující ekonomická přítomnost v Africe, Asii a v Latinské Americe jde ruku v ruce s rostoucí důležitostí Ruska, Indie a dalších vynořujících se národů. Nové Hedvábné stezky globálního obchodu, které Čína dláždí, jsou projevem upadající americké role jako globálního mocenského centra.

Washington neschopný vyrovnat se se svým vlastním úpadkem se uchyluje k viagře militarismu, aby budil zdání energičnosti, která mu ve skutečnosti už dávno není vlastní.

Multipolární svět se formuje na základě legitimních vztahů a okolností obchodu a investic. Jsou to jenom chátrající US a jejich nohsledové od evropských spojenců, kdo na tyto změny pohlíží jako na nelegitimní. Je to subjektivní a zpolitizované. Washington, místo aby tuto novou globální realitu akceptoval, tak se snaží o odložení nevyhnutelného tím, že inscenuje konfrontace s těmi, které vnímá jako rivaly – zvláště s Čínou a s Ruskem.

Nebo, jak to v roce 1948 přiznal US plánovač George Kennan, Washington se ohání fiktivními tvrzeními o demokracii a lidských právech, ale teď je nutné se potýkat s hrubě silovými koncepty – tj. s militarismem.

Je tu ovšem velice reálné nebezpečí, že ta senilní přestárlá mocnosti, do níž US korporativismus dospěl, by ve svém popíračství vlastního úpadku mohla svět odpálit světovou válkou.

Je třeba, aby jim někdo sebral tu viagru a šoupnul jim do jejich šálku s kokou nějaká sedativa.

Finian CUNNINGHAM | 31.05.2015 | 00:00

Zdroj: http://www.strategic-culture.org/news/2015/05/31/decrepit-us-resorts-viagra-militarism.html