.
Okolnosti, které vedly k bitvě na Bílé hoře, se snadno přirovnávají k událostem zcela nedávným. Lépe jim pak porozumíme, i když se udály před 400 lety.

Evropský kontinent prožíval na přelomu 16. A 17.století otřesy, které vážným způsobem destabilizovaly společnost.

Prvním problémem byl boj mezi katolickým a protestantským táborem. Protestantismus, navzdory tomu, že žádal návrat k původní podobě křesťanství a byl ideologií fundamentalistickou, byl v dané době aktivistickým hnutím, které se stavělo proti tradičnímu pojetí náboženství. V německých zemích byly založeny dva militantní spolky – Katolická liga a Protestantská unie, jejichž politika předznamenala třicetiletou válku. Pod heslem boje za Kristovu pravdu šlo však především o moc.

Druhým problémem byla expanze islámu do Evropy. Osmanská říše (tedy dnešní Turecko) ovládla Balkán a pokračovala v diplomatickém i vojenském tlaku na střední Evropu i země ve Středomoří.

Třetím vážným faktorem nestability byla klimatická změna, došlo k dramatickému ochlazování. Tato „malá doba ledová“ trvala zhruba 40 let a přinesla zalednění svahů Alp, stejně jako severní části Skandinávie. Mrazivé zimy a nepříznivé letní počasí znamenaly neúrody a hladomory. Se zhoršením životních podmínek šly ruku v ruce epidemie a stagnace hospodářství.

Prolog

V českých podmínkách byl zápas o moc o to vyhrocenější, že nikde nebyla tradice protestantismu tak živá jako u nás. Husitství bylo prvním náboženským hnutím Evropy, které dokázalo nad katolicismem vojensky zvítězit. Na kališnické učení  se odkazoval také německý reformátor Martin Luther a další osobnosti protestantského světa.

Našimi panovníky však byli katoličtí Habsburkové. Když usilovali o českou královskou korunu  podepsali s českými stavy  (významem obdoba dnešního parlamentu) tzv.volební kapitulaci o dodržování všech zemských zvyklostí a práv (podobně zněly přístupové smlouvy k EU). Jenže záhy začali Habsburkové omezovat náboženská a národní práva.

Vše dospělo k defenestraci v roce 1618 a odboji českých stavů proti Habsburkům. Následovaly dva roky, známých jako česká válka a jako prolog k třicetileté válce.

Habsburská monarchie potřebovala čas, aby zmobilizovala své obrovské zdroje a spojence. V roce 1620 docházely českým stavům finance a dostávaly se do izolace.

V září zahájila vojska Ferdinanda II. rozhodující akce na potlačení povstání. Vše skončilo střetem na Bílé hoře.

Epilog

V obecném povědomí se bitva na Bílé hoře  stala symbolem neštěstí a národní poroby. Odstartovala totiž proces, v němž byla doposud sebevědomá česká společnost systematicky likvidována. Katolické církvi byly vráceny majetky zabavené kdysi kališníky, panství protestantů získávala často pod cenou šlechta nečeského původu, klíčové rozhodování o politických záležitostech země  bylo přeneseno do Vídně.

Protože do země proudily zástupy cizí šlechty, podnikatelů, představitelů církve a umělců, došlo k nahrazování českých elit německými. Český vlastenecký živel přežíval ve vysmívaných  méně vzdělaných vrstvách na venkově, zatímco Praha se stala výkladní skříní prohabsburských elit. Je logické , že právě Bílá hora  se v době národního obrození stala symbolem porážky, ale současně mementem v boji  za svobodu.