U velkých mystiků (a hlavně mystiček) Katolické církve, např. u sv. Kateřiny Sienské, Terezie z Avily, Jana od Kříže, Mariany de Torres, A.K.Emmerichové, Gemy Galganiové, Terezie Neumannové a řady dalších se objevuje jeden společný motiv vztahující se ke Kristovu kralování: jeho trůnem je kříž, na němž trpí za spásu světa. Z kříže vládne všemu lidstvu, nikoli z nazdobeného trůnu nebo pohodlného křesla minulých i současných vládců. Ti panují nad národy pomocí vojska, policie a státní administrativy, Spasitel ale vládne svojí láskou. Kříž je dokladem, že „tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný…“ (Jan 3, 16).

Utrpení Spasitele na kříži má šokovat, vyvolat úžas: Jestliže všemohoucí Bůh mne miloval tak nepochopitelně a nad všechny mé představy jen proto, aby mne zachránil pro věčnost, potom je na základě vděčnosti a prostého lidského soucitu přirozené a logické, že jej uznám nejen za svého Spasitele, ale i za svého Krále, Pána a Vládce. A On si to skutečně přeje, On chce kralovat a „musí kralovat“ (1 Kor  15,25n) – a to nade mnou. Má na to absolutní nárok, protože nikdo mne tak nemiloval jako On, nikdo jiný za mne nešel na kříž. A nejen nade mnou, ale i nad celou společností, nad všemi národy a státy. Všechny světské vlády se mu musí podřídit a uznat jej za jediného skutečného Krále, protože nikdo ze světských politiků nepoložil za záchranu podřízených svůj život, nota bene tak strašlivým způsobem.

Toto jinými slovy říká ve své encyklice Quas primas (QP) r. 1925, jíž zavádí svátek Ježíše Krista Krále, i papež Pius XI. Království Kristovo je čtvero: v mé duši nad mojí osobu, jeho sociální království na této zemi, jeho království v nebi nad spasenými a nad dušemi v očistci, a jeho království na zemi i na nebi po jeho druhém příchodu na svět. Modernisté v Katolické církvi se hlásí pouze k tomu prvnímu typu Kristova království, které ovšem scestně vykládají, to druhé odmítají a další dvě ignorují.

Blud nastává už v chápání království Kristova v mé duši. Mnohé charizmatické proudy uvnitř Církve vysvětlují Kristovu vládu nad lidským srdcem jako náboženský zážitek jeho přítomnosti v mystickém duchu, jenže to je bezcenné, pokud současně s tím neuznám jeho vládu nad mým  životem. Je-li Ježíš mým Spasitelem, potom musí být i mým Pánem. To ale znamená přijmout jeho přikázání a realizovat je ve svém životě. Jásat a vykřikovat nadšeně Aleluja! na extatických shromážděních a přitom žít ve smilstvu, v cizoložství nebo v homosexuálním svazku nebo mít nemovitost koupenou za nepoctivě získané peníze bez ochoty zříci se ve sv. zpovědi těchto hříchů a nepokračovat v nich, je drzou vzpourou proti Kristově vládě v mé duši, cynickým výsměchem jeho lásce, která šla za mne až na kříž.

Člověk je společenský tvor, jak učil již Aristoteles. Proto zcela logicky, jestliže Kristus je a chce být Pánem nad mojí osobou, by měl být a chce být i Pánem nad jinými lidmi, což znamená nad rodinným, komunitním i státním společenstvím. Mluvíme o sociálním království Kristově. Co to v praxi znamená? Nic více a nic méně než že státní legislativa musí být v souladu s věroukou a mravoukou Církve, kterou On založil, to znamená Církve katolické. Optimálním státním zřízením tohoto typu je katolická monarchie vedená panovníky světci, jakými byli náš sv. Václav, francouzský sv. Ludvík IX., uherský sv. Štěpán, německý sv. Jindřich II. a další. Pokud zřízení katolické monarchie není reálné, může se i republika stát katolickou, když je spravována muži oddanými Církvi, jakými byli v 19. století v jihoamerickém Ekvadoru prezident-mučedník pro Krista Gabriel García Moreno, zavražděný svobodnými zednáři, nebo v Rakousku ve 20. stol. Engelbert Dollfuss, zavražděný novopohanskými nacionálními socialisty.

Každý stát, jehož zákonodárství není v souladu s katolickým dogmatem a morálkou, nejenže není sociálním královstvím  Kristovým, ale je přímo královstvím satanovým. To platí i o tzv. demokraciích moderního věku, zrozených v protikřesťanském osvícenství a na tělech povražděných katolíků ve Francouzské revoluci koncem 18. stol. U počátků novověkých tzv. demokracií stojí krvavá zvěrstva jakobínských zločineckých vyvrhelů proti vyznavačům Ježíše Krista. Katolický křesťan proto nikdy nemůže být adorátorem novověké demokracie. Samozřejmě i tady platí „dávejte, co je císařovo, císaři“ a Pavlovo „poslouchejte světskou vrchnost“, což  konkrétně znamená v dnešní době plaťte daně, dodržujte dopravní předpisy, neničte veřejný majetek apod., ale nikdy neakceptujte tzv. demokratickou ideologii, která hlásá, že o všem, i o nejzákladnějších morálních principech zakotvených v přirozeném mravním zákoně, lze hlasovat. Výsledek? Dnes máme právě díky „demokratické“ vymoženosti práva hlasovat absolutně o všem legální vraždy nenarozených dětí, legální pornografii a legální tzv. registrovaná partnerství a v některých zemích dokonce i „manželství“ homosexuálů, legální „volbu různých pohlaví“ a další zvrhlosti. Dodejme ještě k tomu, že krvavé totality nacionálního socialismu a komunismu 20. století byly ve většině zemí možné právě díky demokracii, neboť lidé si je ve svobodných volbách sami vybrali. Dnešní demokracie ústí rychlým proudem do nových totalit globalismu, enviromentalismu (životní prostředí) a sanitarismu (zdravotní diktatura).

Smutné je, že katolická hierarchie odmítla na II. vatikánském koncilu (DVK) ideu Kristova sociálního království, jak ji hlásal papež Pius XI. v encyklice QP na základě katolické Tradice, poprvé se setkáváme s touto představou již u Minutia Felixe a Lactantia ještě v dobách pronásledování křesťanů před rokem 313. Dokumenty DVK Dignitatis Humanae a Gaudium et Spes fakticky akceptují pluralismus náboženských a ideologických názorů ve státě bez jakéhokoliv zdůraznění jediné pravdy, kterou je Kristus v Katolické církvi. Jmenované dokumenty opouštějí katolickou nauku, že legislativa musí být v souladu s církevní věroukou a mravoukou a upřednostňují via facti tzv. laický stát bez vazby na jakékoliv náboženství a jakoukoliv morálku, aniž berou v potaz, že tento tzv. laický demokratický stát se stal ve skutečnosti novým náboženstvím bez Boha. Od dob DVK katolická hierarchie v rozporu s předchozím postojem papežů a dalších církevních autorit demokratický laický stát adoruje a myšlenku sociálního království Kristova  odmítá, jak se jasně vyjádřil již kardinál Joseph Ratzinger v rozhovoru s arcibiskupem Marcelem Lefébvrem, že „dnes by Pius XI. takovou encykliku (QP, pozn. autora) nenapsal“.

Servilnost neomodernistické hierarchie vůči novověké demokracii a s ní i rouhání se Ježíši Kristu postupuje stále rychlejším tempem. I když navenek lze z jejich úst slyšet nějaká slova proti potratům, tak praxe vypadá jinak. Italský deník tamní biskupské konference „l Avvenire“ publikoval článek ředitele jednoho z církevních charitativních zařízení, že prý katolík by měl usilovat o legální potraty, protože jsou projevem křesťanské lásky vůči ženám v obtížné situaci – a ze strany zodpovědných církevních činitelů absolutně žádná reakce. Když ale v USA někteří kněží vyzvali katolíky, aby nevolili „katolíka“ Bidena kvůli jeho podpoře absolutně volných a ničím neomezených potratů, byli od svých biskupů káráni a někdy dokonce i suspendováni. Když se velké kanadské ochránkyně nenarozeného života Linda Gibbonsová a Mary Wagnerová octly ve vězení, z kanadských biskupů se ozvaly pouze dva nesmělé hlasy na jejich obranu, jinak veliké mlčení. Když ale před lety belgický profesor filozofie na katolické univerzitě v Lovani Stéphane de Merciér rozdával při výuce brožury proti potratům, byl vyhozen na základě intervence samotného bruselského arcibiskupa Josepha de Kessela.

A rozklad pokračuje i v samotném Římě. Papež František se v jednom filmu jasně vyslovil ve prospěch sodomského hříchu bez ohledu na to, že ještě r. 2003 kongregace pro nauku víry vydala prohlášení na obranu autentické katolické nauky v této věci. Papež František tím plně podpořil legalitu homosexuálních registrovaných partnerství, čili legalitu jednoho z do nebe volajících hříchů, plně v duchu ideologie moderních demokracií. Pohrdl sociálním královstvím Kristovým a zařadil se – jako už dříve v případě kultu Pachamamy ve Vatikáně a společného prohlášení z Abú Dabí s muslimským imámem Tayyebem o Božím „chtění“ různosti náboženství – do společnosti rouhačů.

Katolík hodný toho jména bude tedy bez ohledu na to, jaké hlasy zaznívají z biskupských stolců nebo dokonce i z Vatikánu usilovat – byť poněkud donquijotsky – o realizaci sociálního království Kristova. Jak? Tím, že nedá ve volbách hlas kandidátům, kteří hlásají požadavky odporující katolické nauce, i kdyby byly sebelákavější. Pokud sám se octne v politice, nebude dělat žádný kompromis s těmito lidmi a bude trvat na neměnných principech sociálního království Kristova i tehdy, kdyby jej to mělo stát politickou kariéru. Spása vlastní duše a duší je přece nesrovnatelně vyšší hodnotou.

Katolický neomodernismus, jenž dostal zelenou po DVK, když odmítl sociální království Kristovo, odmítl tím i Kristovu vládu v nebi a po druhém příchodu též na zemi. Podle různých pokoncilních teologů (L.Boros, H. Kueng aj.) vlastně nevíme, co bude po smrti, pohřební rituály NOM nemluví vůbec o nesmrtelnosti lidské duše, pouze o vzkříšení těla – a podle Borose k němu prý dochází v okamžiku smrti, kdy si prý duše vytváří „nové tělo“, v některých farnostech západních zemí se propaguje dle hinduismu a buddhismu reinkarnace. Pokoncilní teologové hovoří o posmrtném Kristově kralování velmi mlhavě, nekonkrétně a relativisticky, patrně proto, aby „neurazili“ ty, kdo „věří jinak“. Co kdyby „náhodou“ po smrti nevládl v nebi místo Krista Mohamed?

Jedno ale současní neomodernisté popřít nemohou: sílu rozumem nepochopitelné Boží lásky, která šla až na kříž. Pokoušejí se to zpochybnit různými teoriemi, že prý Kristus nedal svůj život jako výkupné za lidi, kteří o to stojí, zemřel prý jen za své přesvědčení a za kritiku židovské velerady, zpochybňují, podobně jako kdysi osvícenci a marxisté, jeho životní data jako pravdivá, jenže to všechno se ve světle objektivního lidského rozumu a prokazatelných faktů rozpadá jako domeček z karet. Nedovedou vysvětlit, jak je možné, že pro tuto pravdu obsaženou v Písmu sv. a v posvátné Tradici podstoupilo tolik lidí, kteří se hlásili, že jsou očitými svědky všech těch událostí, mučednickou smrt. To nikdo z vnějších i vnitřních nepřátel Kristových  nikdy neobjasnil a neobjasní. Pro nás, tradiční katolíky, zůstane Ježíš Kristus opravdovým Králem: na věčnosti, na zemi i v mé duši. Králem, který vládne ze svého kříže jako doklad nekonečné Boží lásky k člověku.